Medvídek Pú: 4. Ijáček ztratí ocas a Pú ho zas najde

Starý šedivý oslík Ijáček stál docela sám v lesním zákoutí plném bodláčí, přední nohy široce rozkročeny, hlavu skloněnou na stranu, a dumal. Chvíli si smutně myslel: 
„Proč?“ a pak zase „Nač?“ a jindy zase „K čemu?“ a chvílemi sám dobře nevěděl, o čem vlastně přemýšlí! A tak když se přibatolil Medvídek Pú, byl Ijáček velmi rád, že může na chvilku přestat myslit, a zachmuřeně mu řekl: 
„Dobrý den.“ 
„Jak se máš?“ řekl Medvídek Pú. 
Ijáček zavrtěl hlavou. 
„Vůbec se nemám,“ řekl. „A neměl jsem se už dlouho.“ 
„No, no, no,“ řekl Pú, „to je mi líto. Ukaž se.“ 
Ijáček se tedy postavil a smutně hleděl k zemi, a Medvídek Pú si ho obešel kolem dokola. 
„Copak se stalo s Tvým ocasem?“ řekl s údivem. 
„Co se s ním stalo?“ řekl Ijáček. 
„Vždyť ho nemáš.“ 
„Opravdu?“ 
„No přece buď ocas máš, nebo nemáš, a Ty ho nemáš. V tom se snad nemůžu zmýlit.“ 
„A tak co mám?“ 
„Nic.“ 
„Podívám se,“ řekl Ijáček a pomalu se otočil tam, co měl předtím ocas, a když ho nemohl dostihnout, točil se na druhou stranu, až zase stál tak jako předtím, a pak sklonil hlavu a díval se mezi přední nohy a nakonec řekl s dlouhým povzdechem: 
„Myslím, že máš pravdu.“ 
„To si myslím, že mám pravdu,“ řekl Pú. 
„Tím se vysvětluje mnoho,“ řekl Ijáček zachmuřeně. „Tím se vysvětluje všechno. Není divu.“ 
„Někde jsi ho asi nechal,“ řekl Medvídek Pú. 
„Někdo mi ho asi vzal,“ řekl Ijáček. „To je jim podobné,“ dodal po dlouhé pomlčce. 
Pú měl pocit, že by mu měl něco říci, aby ho potěšil, ale nevěděl co. Rozhodl se, že tedy raději něco vykoná, aby ho potěšil. 
„Ijáčku,“ řekl slavnostně, já, Medvídek Pú, Ti Tvůj ocas najdu!“ 
„Děkuju Ti, Pú,“ odpověděl Ijáček. „Jsi opravdový přítel,“ řekl. „A ne jako někdo.“ 
Tak se Medvídek Pú pustil do hledání Ijáčkova ocasu. 
Bylo krásné jarní jitro, když se vydal na cestu. Nadýchané obláčky se vesele proháněly po modré obloze, chvílemi některý vběhl před sluníčko, jako by je chtěl uhasit, a hned zas sklouzl dál, aby udělal místo druhému. A slunce statečně svítilo skrze ně a mezi nimi; a smrček, který měl jehličí po celý rok, vypadal teď staře a ošuměle vedle svěže zeleného krajkoví, kterým se vyšňořily buky. Medvěd si vykračoval mlázím a houštím, po pasekách zarostlých bodláčím a vřesem, přes kamenitá koryta potůčků, po strmých pískovcových březích zase do vřesu; a konečně, všecek uondán a hladový, přišel do Stokorcového lesa. Ve Stokorcovém lese bydlila Sova. 
„A jestli vůbec někdo něčemu rozumí,“ řekl si Medvěd, „tak je to Sova, nebo se nejmenuju Medvídek Pú. A to zase jo,“ dodal. 
„Tak tu to máme.“ 
Sova bydlila na Kaštanu, v rozkošném starobylém sídle, nadmíru vznešeném, jak se alespoň Medvídkovi zdálo, neboť tam bylo klepátko i šňůra od zvonku.

Pod klepátkem byla tabulka se slovy:

Tyto tabulky psal Kryštůfek Robin, neboť on jediný uměl v Lese psát. Sova, která byla Jinak moc učená a uměla číst a psát své vlastní jméno SOAV, nevěděla kudy kam při složitých slovech jako SPALNIČKY a KARBANÁTEK. 
Medvídek Pú si velmi důkladně přečetl oba nápisy, nejdříve odleva doprava a pak pro jistotu, aby nic nezapomněl, odprava doleva. A pak pro všecko zaklepal a zatahal za klepátko a zatahal a zaklepal na šňůru od zvonku a zavolal hodně nahlas: 
„Sovo! Cekám na odpověď. To jsem já, Medvěd.“ 
Dveře se otevřely a vyhlédla Sova: 
„Dobrý den, Pú,“ řekla. „Co se děje?“ 
„Něco strašně smutného,“ řekl Pú, „můj přítel Ijáček ztratil ocas. Je z toho celý nanicovatý. Mohla bys mi tedy laskavě říci, jak bych mu ho našel?“ 
„V takových případech je obvyklá normální procedura.“
„Co to je, hrom do ní prosa fůra?“ řekl Pú. „Víš, já jsem přihlouplý Medvěd, a dlouhá slova jsou na mne moc.“ 
„Myslím to, co se má udělat.“ 
„Tak je to v pořádku,“ řekl Pú mírně. 
„Musí se tedy udělat toto: nejdříve vypiš odměnu. Pak ..... .“
„Okamžik,“ řekl Pú a zdvihl pracku. „Cože s tím mám udělat? Zrovna jsi kýchla, ,hepšť, když jsi to říkala.“ 
„Vůbec jsem nekýchla.“ 
„Ale ano, Sovo.“ 
„Promiň, Pú, ale nekýchla. Musela bych o tom přece vědět.“ 
„Muselo se ozvat kýchnutí, když jsem to slyšel.“ 
„Řekla jsem přece: Nejdřív vypiš odměnu.“ 
„Už zase jsi to udělala,“ řekl Pú smutně. 
„Odměnu!“ řekla Sova hodně nahlas. „Napíšeme vyhlášku, že dáme větší částku tomu, kdo najde Ijáčkův ocas.“ 
„Aha,“ řekl Pú a přikyvoval hlavou. „Když už mluvíš o větší částce,“ pokračoval zasněně, „jsem zvyklý na něco menšího ..... zrovna asi v tuhle dobu dopoledne,“ a hleděl toužebně ke skříňce v koutě Sovina pokojíčku. 
„Třeba jen doušek mléka nebo něčeho a kapičku medu .....“ 
„Tak tedy napíšeme tu vyhlášku a vyvěsíme ji po celém Lese.“ 
„Kapičku medu,“ mručel si Medvěd, „anebo ..... nebo taky nic, přijde totiž na to, jak kdy .....“ A zhluboka si povzdechl a usilovně dával pozor, co se říká. 
Ale Sova mluvila pořád dál a dál, užívala delších a delších slov, až se vrátila tam, odkud začala, a vykládala, že vyhlášku může napsat jedině Kryštůfek Robin. 
„To on psal tabulky na mých dveřích. Viděl jsi je, Pú?“ 
Pú už hezkou chvíli říkal střídavě jenom "ano" a "ne" se zavřenýma očima, a protože naposledy řekl: 
„Ano, ano„, řekl nyní: „Ne, vůbec ne„, ačkoliv ve skutečnosti ani nevěděl, o čem to Sova vlastně mluví. 
„Neviděl jsi je?“ řekla Sova udiveně. „Tak pojď a podívej se na ně teď.“ 
Šli tedy ven. A Pú pohlédl na klepátko a na nápis pod ním a pak na šňůru od zvonku a na tabulku pod ní, a čím déle se díval na šňůru od zvonku, tím více mu připomínala něco, co už kdysi kdesi viděl. 
„Pěkná šňůra, že?“ řekla Sova. 
Pú přisvědčil. 
„Něco mi připomíná,“ řekl, „ale nemůžu si vzpomenout co. Kde jsi ji našla?“ 
„Náhodou jsem ji našla v Lese. Visela na jednom keři a já jsem nejdříve myslela, že tam někdo bydlí, tak jsem za ni zatáhla, ale nic se nestalo, zatáhla jsem tedy silněji, a zůstala mi v ruce, a protože o ni nikdo nestál, vzala jsem ji domů, a tak .....“ 
„Sovo,“ řekl Pú vážně. „Zmýlila ses. Někdo o ni stál.“ 
„A kdo?“ 
„Ijáček. Můj drahý přítel Ijáček. Měl ji ..... měl ji rád.“ 
„Rád?“ 
„Byl s ní úzce spjat,“ řekl Medvídek Pú smutně. 
S těmi slovy ji sňal a odnesl ji zpátky Ijáčkovi. A když ji zas Kryštůfek Robin přibil na staré místo, pobíhal Ijáček po Lese a tak vesele švihal ocasem, že z toho byl Medvídek všecek rozněžněn a musel se jít domů posilnit nějakým menším soustem. Když si po půlhodině utřel ústa, zazpíval pyšně: 
Kdo našel ocas? 
„Já,“ řekl Medvěd, 
„Zrovna v devět. 
Jenže ve skutečnosti bylo 
tři čtvrti na jedenáct. 
Já našel ocas.“