Medvídek Pú: 7. Do Lesa se přistěhuje Klokanice s Klokánkem a Prasátko dostane lázeň

Nikdo nevěděl, odkud přišli, ale najednou byli v Lese: Klokanice a Klokánek. Když se Pú zeptal Kryštůfka Robina: 
„Jak se sem dostali?“, Kryštůfek Robin řekl: 
„Obvyklým způsobem, jestli víš, jak to myslím, Pú,“ a Pú, který to nevěděl, řekl: 
„Aha!“ Pak dvakrát kývl hlavou a řekl: 
„Obvyklým způsobem. Ach tak!“ 
A pak šel navštívit své milé Prasátko, aby se dověděl, co si o tom myslí. A u Prasátka našel Králíčka. A tak všichni spolu o tom rokovali. 
„Mně se na tom nelíbí tohle,“ řekl Králíček. „Žijeme si tady ..... ty, Pú, a ty, Prasátko, a já a najednou ..... .“
„A Ijáček,“ řekl Pú. 
„A Ijáček a tu najednou ..... .“
„A Sova,“ řekl Pú. 
„A Sova a tu znenadání ..... .“
„Ach, a Ijáček,“ řekl Pú. „Byl bych na něho zapomněl.“ 
„Tak si tady žijeme,“ řekl Králíček velmi pomalu a důrazně, „my všichni, a tu najednou jednoho rána se probudíme, a co shledáme? Tvora, o kterém jsme dosud nikdy ani neslyšeli! Tvora, který nosí svou rodinu s sebou v kapse. Co kdybych tak já nosil svou rodinu s sebou v kapse. Kolik kapes bych potřeboval?“ 
„Šestnáct,“ řeklo Prasátko. 
„Sedmnáct, ne?“ řekl Králíček. „A ještě jednu na kapesník. Tedy osmnáct. Osmnáct kapes v jednom obleku! Kdo to jaktěživ slyšel?“ 
Dlouho všichni zamyšleně mlčeli ..... A pak Pú, který několik minut úporně přemýšlel a vraštil čelo, řekl: 
„Já jsem napočítal patnáct.“ 
„Čeho?“ řekl Králíček. 
„Patnáct. Tvých dětí.“ 
„A co s nimi?“ 
Pú se podrbal na nose a řekl, že myslel, že Králíček mluví o dětech. 
„Já?“ řekl Králíček bezmyšlenkovitě. 
„Ano, řekl jsi ..... .“
„Na tom nesejde, Pú,“ řeklo Prasátko netrpělivě. „Hlavní je, co máme dělat s Klokanicí?“ 
„Ach tak,“ řekl Pú. 
„Nejlepší,“ řekl Králíček, „by bylo tohle. Nejlepší by bylo ukrást malého Klokánka, a až by se Klokanice zeptala: ,Kde je Klokánek?', řekli bychom ,Aha!“' 
„Aha!“ zkoušel to hned Pú. „Aha! Aha! ..... Ovšem,“ pokračoval pak, „mohli bychom ale říct ,Aha!', i kdybychom neukradli malého Klokánka.“ 
„Pú,“ řekl Králíček vlídně, „Ty nemáš kouska rozumu.“ 
„Já vím,“ řekl Pú zkroušeně. 
„Řekneme ,Aha!', aby Klokanice věděla, že my víme, kde je Klokánek. ,Aha!' znamená: ,Řekneme Ti, kde je Klokánek, když nám slíbíš, že odejdeš z Lesa a už se nikdy nevrátíš. ' Teď nemluv, když přemýšlím.“ 
Pú Šel do koutka a zkoušel tam říci takovým hlasem „Aha!“ Někdy se mu zdálo, že to opravdu značí, co Králíček řekl, někdy zase ne. „Bude to asi cvikem,“ pomyslel si. „Rád bych věděl, jestli se bude muset Klokanice taky cvičit, aby tomu rozuměla.“ 
„Je tu ještě jedna věc,“ řeklo Prasátko trochu znepokojeně. „Mluvilo jsem s Kryštůfkem Robinem a ten mi řekl, že Klokani se pokládají za divoké šelmy. Nebojím se divokých šelem za obyčejných okolností, ale je dobře známo, že když připravíš divokou šelmu o mládě, rozvzteklí se jako dvě divoké šelmy. V tom případě by snad bylo pošetilé říct ,Aha!'.“
„Prasátko,“ řekl Králíček, vzal tužku a olizoval špičku, „Ty nemáš žádnou odvahu.“ 
„Těžko být odvážný,“ řeklo Prasátko a trochu přitom potahovalo, „když jsi tak malé zvířátko.“ 
Králíček, který se dal horlivě do psaní, vzhlédl a řekl: 
„Právě proto, že jsi tak malé zvířátko, budeš nám v tomhle dobrodružství prospěšné.“ 
Prasátko bylo tak rozčileno pomyšlením, že bude prospěšné, že se docela zapomnělo bát; a když Králíček řekl, že jsou Klokanice divoké jen v zimních měsících, kdežto jinak jsou docela dobrosrdečné, nemohlo už ani vydržet na jednom místě, jak bylo nedočkavé, aby už mohlo být prospěšné. 
„A co já?“ řekl Pú smutně. „Já asi nebudu prospěšný?“ 
„Nevadí, Pú,“ těšilo ho Prasátko. „Až podruhé.“ 
„Bez Púa,“ řekl Králíček slavnostně a přitom si zaostřoval tužku, „by bylo naše dobrodružství nemožné.“ 
„Ó!“ řeklo Prasátko a skrývalo své zklamání. Ale Pú šel do koutka a říkal si hrdě: 
„Beze mne nemožné! Takový jsem já Medvěd.“ 
„A teď oba poslouchejte,“ řekl Králíček, když přestal psát, a Pú a Prasátko seděli, ani nedutali, a poslouchali s otevřenými ústy. Králíček předčítal: 
Všeobecné poznámky. Klokanice běhá rychleji než kdokoli z nás, i já. 
Další všeobecné poznámky. Klokanice nikdy nespouští z Klokánka oči, leda když ho má bezpečně zapjatého v kapse. 
Tudíž. Chceme-li se zmocnit Klokánka, musíme mít pořádný náskok, protože Klokanice běhá rychleji než kdokoli z nás, i já. (Viz 1. ) 
Nápad. Kdyby Klokánek vyskočil Klokanici z kapsy a Prasátko tam skočilo, Klokanice by nic nepoznala, protože Prasátko je malé zvířátko. 
Jako Klokánek. 
Ale Klokanice by se musela napřed dívat na opačnou stranu, aby neviděla, jak tam Prasátko skáče. 
Viz 2. 
Jiný nápad. Kdyby s ní Pú hodně horlivě rozmlouval, snad by se chvilku podívala na druhou stranu. 
A já bych zatím utekl s Klokánkem na opačnou stranu. 
Rychle. 
A Klokanice by nic nezpozorovala, leda až potom. 
Králíček to pyšně předčítal, a když dočetl, chvíli nikdo nic neříkal. Prasátku, které několikrát otevřelo a zavřelo ústa, aniž vydalo hlásku, se konečně podařilo promluvit trochu chraptivě: 
„A ..... potom?“ 
„Jak to myslíš?“ 
„Až Klokanice pozná rozdíl.“ 
„Pak všichni řekneme 'Aha!'.“
„Všichni tři?“ 
„Ano.“ 
„Ó.“
„No, co je, Prasátko?“ 
„Nic,“ řeklo Prasátko, „když to řekneme všichni tři. Když to řekneme všichni tři,“ řeklo Prasátko, „tak mi to nevadí. Ale nerado bych řeklo ,Aha!' samotné. Neznělo by to zdaleka tak dobře. A co jsem chtělo,“ řeklo, „víš to docela jistě, co jsi říkal o těch zimních měsících?“ 
„Ach ano, to je pravda. No tak, Pú? Víš, co máš dělat?“ 
„Ne,“ řekl Medvídek Pú. „Ještě ne. Co mám vlastně dělat?“ 
„Musíš jen horlivě rozmlouvat s Klokanicí, aby nic nezpozorovala.“ 
„Ach tak. A o čem?“ 
„O čem chceš.“ 
„Myslíš jako, abych jí přeříkal nějakou básničku nebo něco?“ ' 
„Ano,“ řekl Králíček. „To je báječné. Tak pojďme.“ 
A tak šli všichni spolu hledat Klokanici. 
Klokanice s Klokánkem trávili klidné odpůldne v Lese na písku. Klokánek se učil na písku skákat, padal do myších děr a zase vylézal a Klokanice tu pobíhala a říkala: 
„Ještě jednou si skočíš a půjdeme domů.“ A v tom okamžiku, kdo se to batolí do kopce, jako Pú. 
„Dobré odpoledne, Klokanice.“ 
„Dobré odpoledne, Pú.“ 
„Podívej, jak umím skákat,“ kvičel Klokánek a spadl zas do myší díry. 
„Nazdar, Klokánku, kamarádíčku.“ 
„Právě jdeme domů,“ řekla Klokanice. „Dobré odpoledne, Králíčku. Dobré odpoledne, Prasátko.“ 
Králíček s Prasátkem právě přicházeli z druhé strany kopce a řekli: 
„Dobré odpoledne,“ a „Nazdar, Klokánku,“ a Klokánek je volal, aby se podívali, jak skáče, a tak se zastavili a dívali se. 
A Klokanice se dívala taky ..... 
„Klokanice,“ řekl Pú, když na něho Králíček dvakrát zamrkal. „Zajímáš se vůbec o básně?“ 
„Vůbec ne,“ řekla Klokanice. 
„Škoda,“ řekl Pú. 
„Klokánku, už jen jeden skok a musíme jít domů.“ 
Chvíli bylo ticho a Klokánek spadl zase do myší díry. 
„Mluv dál,“ šeptal silně Králíček s prackou na ústech. „Když tak mluvíme o básních,“ povídá Pú, „složil jsem po cestě malou básničku. Zní takhle. Hm ..... počkej ..... .“
„Hleďme,“ řekla Klokanice. „Tak, Klokánečku ..... .“
„Jistě se Ti ta básnička bude líbit,“ řekl Králíček. „Budeš nadšena,“ řeklo Prasátko. „Musíš dobře poslouchat,“ řekl Králíček. „Ovšem,“ řekla Klokanice, ale stále ještě hleděla na Klokánka. 
„Jak to je, Pú?“ řekl Králíček. Pú si odkašlal a začal: 
VERŠE NAPSANÉ MEDVĚDEM, KTERÝ MĚL PRAMÁLO ROZUMU 
V pondělí, když slunce pálí, 
radují se velcí, malí, 
mne jen trápí tohleto: 
Zda co je kdo a kdo je co ? 
V úterý, když vítr fouká, 
každý jenom z okna kouká, 
já přemýšlím celý den: 
Zda ten je onen, či onen ten. 
Ve středu, když se jen leje, 
nevím, co se se mnou děje, 
mám však velikánský kříž, 
se zájmenem též, táž, týž. 
Ve čtvrtek, když venku sněží, 
pěkně v postýlce se leží, 
mě souží tvrdá slabika: Bylina, kobyla, babyka.

„Ano, tak je to,“ řekla Klokanice a nečekala, co se stalo v pátek. „Ještě jeden skok, Klokánku, a potom opravdu musíme jít.“ 
Králíček rýpl Púa, aby si pospíšil. 
„Když už mluvíme o básních,“ řekl Pú rychle, „všimla sis už někdy támhletoho stromu?“ 
„Kde?“ zeptala se Klokanice. „Tak, Klokánku ..... .“
„Zrovna támhle,“ řekl Pú a ukázal Klokanici za záda. „Ne,“ řekla Klokanice. „Tak skoč sem, Klokánku, a půjdeme domů.“ 
„Měla by ses podívat támhle na ten strom,“ řekl Králíček. „Mám Ti tam pomoct, Klokánku?“ A vzal Klokánka do pracek. 
„Vidím na něm ptáčka až odtud,“ řekl Pú. „Nebo je to ryba?“ 
„Musíš toho ptáka odtud vidět,“ řekl Králíček, „jestli to ovšem není ryba.“ 
„Není to ryba, je to pták,“ řeklo Prasátko. „Ano, je,“ řekl Králíček. „Je to špaček, nebo drozd?“ řekl Pú. „To se právě neví,“ řekl Králíček. „Je to špaček, nebo drozd?“ 
A konečně se Klokanice otočila. V tom okamžiku, kdy měla odvrácenou hlavu, řekl Králíček hlasitě: 
„Skoč tam, Klokánku!“ a Prasátko skočilo Klokanici do kapsy a Králíček uháněl pryč s Klokánkem v prackách, co mu nohy stačily. 
„A kde je Králíček?“ řekla Klokanice, když se zas obrátila. „Dobře se Ti sedí, Klokánku?“ 
Prasátko zakviklo jako Klokánek na dně kapsy. „Králíček musel odejít,“ řekl Pú. „Asi si na něco vzpomněl a musel to jít honem udělat.“ 
„A Prasátko?“ 
„Prasátko si také zrovna na něco vzpomnělo. Znenadání.“ 
„Tak my musíme domů,“ řekla Klokanice. „Sbohem, Pú.“ A třemi dlouhými skoky zmizela. 
Pú hleděl za ní. Chtěl bych umět takhle skákat, pomyslel si. Někdo to umí a někdo zase ne. Tak je to. 
Ale byly okamžiky, kdy si Prasátko přálo, aby to Klokanice neuměla. Často, když tak muselo jít z dlouhé procházky Lesem domů, přávalo si, aby bylo ptákem, ale teď si myslelo trhaně na dně kapsy u Klokanice: 
Jestli tohle je lítání, už nikdy nechci lítat!“ 
A když letělo nahoru, křičelo „Uúúú!“, a když letělo dolů, křičelo „Au!“ A celou cestu domů ke Klokanici křičelo „Uúúú!“ a „Au!“ 
To se ví, že sotva Klokanice rozepjala kapsu, poznala, co se stalo. V první chvíli se málem ulekla, ale hned se zas vzpamatovala, neboť věděla, že Kryštůfek Robin nikdy nedopustí, 
aby někdo Klokánkovi ublížil. A tak si řekla: 
„Jestli mi chtějí vyvést nějakou taškařinu, vyvedu jim ji taky.“ 
„Tak, můj milý Klokánečku,“ řekla, když vyndala Prasátko z kapsy. „Do postele.“ 
„Aha!“ řeklo Prasátko, jak mohlo nejlépe po té hrozné cestě. Ale to „Aha!“ neznělo moc dobře a zdálo se, že Klokanice tomu vůbec nerozumí. 
„Nejdřív vykoupat!“ řekla Klokanice vesele. 
„Aha!“ řeklo zase Prasátko a s úzkostí se rozhlíželo po ostatních. Ale ostatní tam nebyli. Králíček si hrál ve svém domku s Klokánkem a měl ho stále radši a radši, a Pú, který ze sebe chtěl udělat Klokanici, se ještě v Lese na písčině cvičil v skákání. 
„Nevím,“ řekla Klokanice zamyšleně, „jestli by dnes nebyla lepší studená koupel. Chtěl bys, Klokánku?“ 
Prasátko, které nikdy o koupel moc nestálo, se dlouze zachvělo odporem a řeklo co nejstatečněji: 
„Klokanice, vidím, že je čas, abych s Tebou upřímně promluvilo.“ 
„I ty hloupý Klokánku,“ řekla Klokanice a chystala vodu na koupel. 
„Nejsem Klokánek,“ řeklo Prasátko nahlas. „Jsem Prasátko!“ 
„Ano, ano,“ řekla Klokanice konejšivě. „A docela napodobuješ hlas Prasátka! Jak je chytrý!“ mluvila dál a vyňala velký kus terpentýnového mýdla z poličky. „Co asi ještě udělá?“ 
„Copak nevidíš?“ křičelo Prasátko. „Což nemáš oči? Podívej se přece na mne!“ 
„Dívám se, Klokánečku,“ řekla Klokanice přísně. „A víš, co jsem Ti včera řekla o pošklebování. Když se budeš šklebit jako Prasátko, budeš za chvíli opravdu vypadat jako Prasátko a to by Tě přece mrzelo, tak honem do vany a ať už Ti to nemusím říkat.“ 
Než se nadálo, bylo Prasátko ve vaně a Klokanice je důkladně drbala velkým drsným flanelem. 
„Ouvej!“ křičelo Prasátko. „Pusť mě ven! Jsem Prasátko!“ 
„Neotvírej pusu, milánku, přijde Ti tam mýdlo,“ řekla Klokanice. „Tak vidíš! Co jsem Ti říkala?“ 
„Ty ..... ty ..... Ty jsi to udělala naschvál,“ prskalo Prasátko, jakmile mohlo zase promluvit ..... a najednou mělo zas plná ústa drsného flanelu. 
„Už je dobře, nemluv, milánku,“ řekla Klokanice, a za chvilku bylo Prasátko z vany venku a vydrbáno osuškou. 
„A teď,“ řekla Klokanice, „dostaneš medicínu a do postele.“ 
„J ..... j ..... jakou medicínu?“ řeklo Prasátko. 
„Abys byl velký a silný, milánku. Nechceš přece zůstat malý a slabý jako Prasátko, viď, že ne? Tak tedy!“ 
V tom někdo zaklepal na dveře. 
„Dále,“ řekla Klokanice a vstoupil Kryštůfek Robin. 
„Kryštůfku Robině! Kryštůfku Robině!“ zvolalo Prasátko. „Řekni Klokanici, kdo jsem! Pořád mi říká Klokánku. Nejsem Klokánek, že ne!“ 
Kryštůfek Robin se na ně pozorně podíval a zavrtěl hlavou. 
„Nemůžeš být Klokánek, protože jsem Klokánka zrovna viděl, jak si hrál u Králíčka.“ 
„Tak!“ řekla Klokanice. „No tohle! Jak jsem se jen mohla takhle zmýlit.“ 
„Vidíš to!“ řeklo Prasátko. „Vždyť jsem Ti to říkalo. Jsem Prasátko.“ 
Kryštůfek Robin zase zavrtěl hlavou. 
„Ale Ty nejsi Prasátko,“ řekl. „Znám Prasátko dobře a to má docela jinou barvu.“ 
Prasátko chtělo vykládat, to že je tím, že se zrovna vykoupalo, pak si to zas rozmyslelo, že to radši neřekne, a jak otevřelo ústa, aby něco řeklo, Klokanice mu nalila lžičku medicíny do úst, pak mu poklepala na záda a řekla, že to chutná docela dobře, když si na to zvykne. 
„Věděla jsem, že to není Prasátko,“ řekla Klokanice. „Ráda bych věděla, kdo to asi je.“ 
„Třeba nějaký příbuzný Medvídka Pú,“ řekl Kryštůfek Robin. „Snad nějaký synovec nebo strýc nebo něco takového.“ 
Klokanice souhlasila, tak že to asi bude, a řekla, že mu musí dát nějaké jméno. 
„Budu mu říkat Tuntě,“ řekl Kryštůfek Robin. „Zkrátka Ferda Ťuntě.“ 
A zrovna když to řekl, Ferda Tuntě se vykroutil Klokanici z náručí a skočil na zem. K jeho nemalé radosti nechal Kryštůfek Robin otevřené dveře. Ještě nikdy Ferda Tuntě ..... Prasátko tak neuhánělo jako teď a nezastavilo se, až bylo docela blízko svého domku. Ale když uběhlo sto sáhů, zastavilo se a zbývající kus cesty domů se válelo v prachu, aby zas dostalo svou hezkou, příjemnou barvu ..... 
Tak zůstala Klokanice s Klokánkem v Lese. A každé úterý byl Klokánek u svého dobrého přítele Králíčka a každé úterý byla Klokanice u svého dobrého přítele Púa a učila ho skákat; a každé úterý bylo Prasátko u svého dobrého přítele Kryštůfka Robina. A tak byli všichni vespolek šťastni.