Medvídek Pů-vyprávění začíná

Tady jde ze schodů za Kryštůfkem Robinem Michal Medvěd hlavou napřed, bum, bum, bum. Jinak to ani neumí, ale někdy mu připadá, že to přece jen musí jít taky jinak; jen kdyby tak mohl na chvíli přestat tlouci hlavou o zem a zamyslet se nad tím, jistě by na to přišel. A pak zas mu připadá, že to asi jinak nejde. Ale už je dole a čeká, abychom vám ho představili. Když přijde Medvídek Pú dolů, někdy si chce na něco hrát. Jindy zas jen rád sedí tiše u krbu a poslouchá pohádku. Tak třeba dnes večer… „Což takhle nějakou pohádku?“ řekl Kryštůfek. „Ale jakou pohádku?“ já na to. „Byl bys tak moc hodný a vypravoval nějakou Medvídkovi Pú?“ „To bych mohl,“ já na to. „Jaké pohádky má rád?“ „Pú má nejradši pohádky o sobě. To je jeho.“ „To jo.“ „Tak byl bys tak moc hodný?“ „Zkusím to,“ já na to. A tak jsem to zkusil.

Za dávných a dávných časů, asi tak minulý pátek, bydlel Medvídek Pú v Lese sám a sám pod jménem Novotný. „Co to znamená pod jménem?“ zeptal se Kryštůfek Robin. „To znamená, že měl to jméno napsáno zlatým písmem nad dveřmi a bydlel pod ním.“ „Medvídkovi Pú to totiž nebylo docela jasné,“ řekl Kryštůfek Robin. „Teď už jo,“ ozvalo se bručivě. „Tak budu povídat dál,“ já na to. Když šel jednou na procházku, přišel na mýtinu uprostřed Lesa, a na ní stál uprostřed veliký dub a z jeho koruny bylo slyšet silné bzučení. Medvídek Pú si sedl pod strom, složil hlavu do pracek a hluboce se zamyslel. Nejprve si řekl: „To bzučení něco znamená. Takovéhle ustavičné bzučení vždycky něco znamená. Když slyšíme bzučení, musí někdo bzučet, a pokud já vím, bzučet mohou jedině včely.“ Pak zase dlouho přemýšlel a řekl: „A včely jsou na světě jedině proto, aby dělaly med.“ A pak vstal a povídá: „A med dělají jedině proto, abych já ho snědl.“ A začal šplhat na strom. Šplhal a šplhal, a jak tak šplhal, zpíval si takovouhle písničku:

To vám přece každý poví, že med chutná medvědovi. Včely bzučí: Bzum, bzum, bzum, chystáme med medvědům.

Pak šplhal trochu výše… a ještě trochu výše… a pak ještě trochu, a tu ho napadla jiná píseň:

 Kdyby byla včela medvědem, měla by své hnízdo při zemi, a když by šel medvěd za medem, nemusel by šplhat větvemi.

Už ho to trochu zmáhalo, proto teď zpíval naříkavou píseň. Byl už skoro u cíle, a kdyby byl jen dobře stál na oné větvi… Prask! „Ach, pomoc!“ volal Pú, když spadl na větev o deset stop níže. „Kdybych jen nebyl –“ řekl si Pú, když břinkl na druhou větev o dvacet stop níže. „Já jsem chtěl –“, vysvětloval, když se řítil po hlavě na jinou větev o třicet stop níže, „– já jsem totiž chtěl –“ „– bylo to ovšem trochu –“ přiznával, jak svištěl rychle mezi dalšími šesti větvemi dolů. „To je všecko tím,“ usoudil, když se rozloučil s poslední větví, třikrát se ve vzduchu překotil a snesl se půvabně do bodláčí, „to je všecko tím, že mám tak rád med. Ach, pomoc!“ Vylezl z bodláčí, vytáhl si bodliny z nosu a zase se zamyslel. A první, na koho pomyslel, byl Kryštůfek Robin. „To jsem byl já?“ řekl Kryštůfek Robin nesměle, protože si tomu ani netroufal věřit. „To jsi byl ty.“ Kryštůfek už neříkal nic, ale oči měl stále větší a větší a tváře červenější a červenější. A tak šel Medvídek Pú za svým kamarádem Kryštůfkem Robinem, který bydlel v jiné části Lesa za zelenými dveřmi. „Dobré jitro, Kryštůfku Robine,“ řekl Pú. „Dobré jitro, Medvídku Pú,“ řekl jsi ty. „Rád bych věděl, jestli nemáš doma náhodou nějaký balón?“ „Balón?“ „Ano, právě jsem si tak po cestě povídal: „Jestlipak on, Kryštůfek, nemá doma nějaký balónek? Jen tak jsem si to povídal, jak jsem přemýšlel o balónech, a rád bych to věděl.“ „Nač potřebuješ balónek?“ povídáš ty. Medvídek Pú se ohlédl, zda někdo neposlouchá, pak dal pracku k ústům a tiše zašeptal: „Na med!“ „Ale balónkem si přece med neopatříš.“ „Já ano,“ řekl Pú.

Náhodou jsi byl zrovna předešlého dne na večírku u kamaráda Prasátka a tam jste dostali balónky. Tys dostal velký zelený, a jeden Králíčkův příbuzný – ostatně ještě tak malý, že to pro něj nic není, chodit na večírky – dostal veliký modrý balónek a zapomněl ho tam. A tak sis přinesl s sebou domů ten zelený i ten modrý balónek. „Který chceš?“ zeptal ses Medvídka. Medvídek Pú si dal hlavu do pracek a dlouho se rozmýšlel. „To máš tak,“ řekl. „Když jdeš s balónkem pro med, hlavní věc je, aby o tom včely nevěděly. Když tedy půjdeš se zeleným balónkem, mohou si myslet, že je to kus stromu, a nevšimnou si tě, a když půjdeš s modrým, mohou si myslet, že to je kus oblohy, a taky si tě nevšimnou; jde jen o to, čemu spíš uvěří?“ „A nezpozorují tě pod tím balónkem?“ zeptal ses. „Možná že ano, a možná taky, že ne,“ řekl Medvídek Pú. „Ve včelách se jeden nevyzná.“ Chvíli přemýšlel a potom řekl: „Pokusím se, abych vypadal jako černý mráček. Tím je ošálím.“ „To si tedy vezmi radši modrý balónek,“ povídáš ty. A tak se to rozhodlo. Pak jste oba vy šli s modrým balónkem a ty sis vzal s sebou pušku, kterou vždycky nosíš pro každý případ, a Medvídek Pú šel na jedno místo, kde vždycky bylo hodně bláta, a vyválel se v něm, až byl celý černý, a pak si nafoukl balón, až byl, velikananánský, a oba jste drželi provázek. A najednou jsi provázek pustil a Medvídek Pú se půvabně vznesl k obloze a zůstal viset právě ve výši vrcholku stromu, asi tak na dvacet stop od něho. „Hurá!“ křičel jsi ty. „To je báječné!“ křičel medvídek Pú na tebe dolů. „Jak vypadám?“ „Jako medvěd zavěšený na balónu,“ řekl jsi ty. „Ne jako,“ řekl Pú stísněně, „ne jako černý mráček na modré obloze?“ „Ani ne.“ „Ale snad shora to vypadá jinak. Jak říkám, ve včelách se jeden nevyzná.“ Nebyl žádný vítr, aby ho přivál blíže ke stromu, a tak tam Pú visel. Viděl med, cítil med, ale nemohl se dobře na med dostat. Po chvilce na tebe zavolal. „Kryštůfku Robine!“ zašeptal hlasitě. „Copak?“ „Myslím, že včely něco větří.“ „A co?“ „Nevím. Ve včelách se jeden nevyzná.“ Chvilku bylo ticho a potom zas na tebe zavolal: „Kryštůfku Robine!“ „Ano?“ „Máš doma deštník?“ „To mám.“ „Prosím tě, přines ho a procházej se s ním tady a občas se podívej nahoru na mne a řekni: ‚Ale, ale, asi bude pršet.‘ Myslím, že když to uděláš, spíše se nám podaří včely oklamat.“ Zasmál ses v duchu: „Hloupoučký medvěd.“ Ale neřekls to nahlas, protože ho máš tak rád, a šel jsi domů pro deštník. „Tak už jsi tu!“ zvolal Medvídek Pú, sotva ses vrátil ke stromu. „Už jsem měl obavy. Zpozoroval jsem, že včely už najisto něco tuší.“

„Mám roztáhnout deštník?“ zeptal ses. „Ano, ale počkej chvilku. Musím na to jít zchytra. Hlavní věc je, abychom oklamali včelí královnu. Poznáš zdola, která to je?“ „Ne.“ „Škoda. Tak se s deštníkem procházej a říkej: ‚Ale, ale, bude asi pršet,‘ a já zase podle svých sil zazpívám píseň o mráčku, jakou by tak nejspíš zpíval mrak… tak jdi!“ A zatímco ty ses procházel a uvažoval, nebude-li snad pršet, Medvídek Pú zpíval tuto píseň:

Jak krásné být mráček a plout po nebi. Každý malý mráček zpívá si jak ptáček, jsem rád, že jsem mráček, pluji po nebi, mám šedivý fráček, zpívám si jak ptáček.

Včely bzučely víc a víc, jako by měly stále silnější podezření. Několik jich dokonce opustilo úl a obletovaly mráček, když spustil druhou sloku své písně, a jedna si sedla na okamžik mráčku na nos a zase odlétla. „Kryštůfku –, ouvej! Robine,“ zvolal mráček. „Ano?“ „Zrovna jsem přemýšlel a došel jsem k závažnému poznatku. Tohle nejsou ty pravé včely.“ „Opravdu?“ „Opravdu. Tak asi nebudou mít ten pravý med.“ „Myslíš?“ „Ano. Tak si myslím, že se spustím dolů.“ „Jak?“ zeptal ses. Na to Medvídek Pú dosud nepomyslel. Kdyby se pustil provázku, spadl by – bác –, a to se mu moc nezamlouvalo. Dlouho přemýšlel a pak řekl: „Kryštůfku Robine, musíš sestřelit balón puškou. Máš tady pušku?“ „To víš, že mám,“ řekl jsi ty. „Ale když to udělám, bude po balónu.“ „A když to neuděláš,“ řekl Pú, „budu se muset pustit a bude po mně.“ Když to řekl takhle, viděl jsi, jak to s ním vypadá, a tak jsi velmi pozorně zamířil na balón a vystřelil. „Ouvej!“ řekl Pú. „Netrefil jsem?“ zeptal ses. „To zrovna ne,“ řekl Pú, „trefil, ale ne balón.“ „Odpusť,“ řekl jsi a vystřelil jsi znovu, a tentokrát jsi trefil balón, vzduch z něho pomalu ucházel a Medvídek Pú se snášel k zemi. Ale ruce mu tak strnuly, jak po celou dobu držel balónek za provázek, že mu zůstaly celý týden vzpažené, a když si mu sedla nějaká moucha na nos, musel ji vždycky odfouknout. A myslím – ale nevím to jistě –, že proto se mu začalo říkat Pú. „A to je celé?“ zeptal se Kryštůfek Robin. „To je jenom konec tohohle příběhu. Ale je jich ještě spousta.“ „O Medvídkovi Pú a o mně?“ „A o Prasátku a Králíčkovi a o vás všech. Nepamatuješ se?“ „Pamatuju, ale když se chci rozpomenout, tak to nejde.“ „Jak jednou Pú s Prasátkem chtěli chytit Slona…“ „A nechytili ho, viď?“ „Ne.“ „Pú jistě ne, ten na to nemá dost filipa. Chytil jsem ho já?“ „Počkej, to se dozvíš z vyprávění.“ Kryštůfek Robin přikývl. „Já si to pamatuju,“ řekl, „ale Pú si to nepamatuje, tak by to chtěl zase slyšet. To potom bude opravdický příběh, a ne jenom vzpomínání.“ „To jistě,“ řekl jsem. Kryštůfek Robin si zhluboka povzdechl, sebral Medvěda za nohu a táhl chudáčka Púa za sebou ke dveřím. U dveří se obrátil a řekl: „Přijdeš se podívat, jak se koupu?“ „Možná,“ řekl jsem. „Neublížil jsem mu, když jsem ho střelil, že ne?“ „Ani dost málo.“ Přikývl a vyšel ze dveří a za chvíli jsem slyšel, jak jde Medvídek Pú za ním po schodech – bum – bum – bum.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/medvidek/vypravovani-zacina/