Mistr Kopýtko

Mistr Kopýtko byl malý, vyzáblý ale čiperný mužík, který ani okamžik klidně nepostál. Jeho tvář, z které čněl předlouhý nos, byla poďobaná od neštovic a mrtvolně bílá, vlasy měl šedivé a rozježené, očka malá, ale šmejdil jimi ustavičně sem a tam. Vše viděl, vše haněl, všechno věděl nejlépe a měl vždycky pravdu. Šel třeba po ulici a máchal rukama tak divoce, že najednou uhodil děvečku, která nesla vědro vody, a když ho tou vodou zmáčela, ještě se na ni divoce osopil, ať kouká příště na cestu. Řemeslem byl švec a pracoval s takovým fortelem, že když jezdil s dratví, každého, kdo se od něj nedržel dost daleko, pěstí uhodil do těla. Žádný tovaryš u něj nevydržel déle jak měsíc, neboť mistr Kopýtko i na té nejlepší práci stále viděl mouchy. Jednou to byly křivé stehy, jindy jedna bota delší, onehdy jeden podpatek vyšší než ten druhý a naposled nedostatečně změkčená kůže. „Jen počkej,“ řekl učedníkovi: „já ti ukážu, jak se správně změkčuje kůže!“ a popadl řemen a uštědřil mu pár ran na záda. A bylo to!

Všichni pro něj byli lenoši, protože on sám nedokázal v klidu posedět ani čtvrthodinku. Jednou vstala jeho žena brzičko ráno a rozdělala oheň, tu vyskočil z postele a bosý běžel do kuchyně, aby tam na ni ječel, že mu chce podpálit dům, že rozdělala oheň, jako by chtěla péci vola, že dřevo stojí peníze a takto ho přivede na mizinu. Aby toho nebylo málo, děvečky stály u necek a smály se a něco si vyprávěly, když tu jim mistr Kopýtko stanul za zády a zle se na ně osopil, co tu kejhají jako husy a pro plané žvanění zapomínají na práci, k čemu je jim to nové mýdlo, že je to bezbožné plýtvání a nadto hanebná zahálčivost, protože tak šetří svoje krásné ruce místo, aby prádlo řádně drhnuly. Nakonec, když chtěl celý rozhořčený odejít, zakopl o vědro plné louhu, převrhl ho a v kuchyni byla potopa.

Když stavěli sousedi nový dům, stále chodil k oknu a díval se ven a bručel si pod vousy, že stavějí zdi z červeného pískovce, ten přece nikdy nevyschne a lidi v domě budou pak stále nemocní, že je vidět, jak tovaryši kameny na sebe skládají špatně, že do malty by patřil spíše štěrčík a ne písek, že se dočká chvíle, kdy těm lidem dům spadne na hlavu. Mezitím si vždy sedl k práci a udělal pár stehů, ale pak netrpělivě vyskočil, strhnul si koženou zástěru a vyběhl ven, že těm lidem musí promluvit do svědomí. Pustil se tedy do tesařů, že zašli příliš daleko, copak si myslí, že takhle jim budou trámy stát rovně, jednou to všechno povolí v základech. A vytrhl jednomu tesaři z ruky sekyru, aby mu ukázal, jak se správně tesá, ale zrovna kolem projížděl vůz plně naložený hlínou, a tak sekeru odhodil a hulákal na sedláka, který kráčel vedle vozu, zda-li se nezbláznil, že zapřáhl mladého koně do tak těžkého nákladu, že to nebohé zvíře se mu každou chvíli svalí k zemi. Sedlák však neřekl ani slovo, to mistra Kopýtka tak dopálilo, že běžel zpět do dílny, kde si sednul k práci, ale když mu učedník podal botu, osopil se na něj, co je to, už několikrát mu říkal, aby podešev tolik nevykrajoval, kdo si takovou botu koupí, když na ní není nic k viděni, jen ta podešev, že si přeje, aby jeho příkazy byly plněny do písmenka. Učedník odpověděl, že tu botu nešil, že to je ta bota, kterou mistr sám odhodil, než ven vyběhnul a on mu ji teď jen podal, a že mistrovi by se nezavděčil ani anděl na nebesích.

Jednou v noci se mistru Kopýtkovi zdál sen, že umřel a vydal se na cestu do nebe. Když tam přišel, zprudka zabušil na nebeskou bránu a bručel, že na dveřích není klepadlo, že si musí dřít vlastní klouby. Otevřel mu apoštol Petr a divil se, kdo je tak nedočkavý. „Ach, to jsi ty, mistře Kopýtko? Rád tě pustím dovnitř, ale musím tě varovat., upusť od svého zvyku a nehaň vše, co v nebi uvidíš, sic tě potká něco zlého.“ „Takové napomínání si můžete ušetřit,“ odvětil krejčík: „já dobře vím, co se sluší a patří! Zde v nebi je jistě vše, jak má být, ne jako na zemi.“ A tak vešel Kopýtko do ráje a procházel se tam po šírých nebeských pláních a rozhlížel se doleva a doprava, ošíval se a brumlal si pod vousy. V tom uviděl dva anděly, jak nesou trám. Bylo to břevno, které má jeden v oku, zatímco v očích druhých hledá třísky. Andělé však nenesli břevno po délce, ale na šíř. Tu si krejčík pomyslil, viděl-li kdo takový nerozum, ale mlčel a nakonec si řekl, však je to jedno, jak trám nesou, rovně nebo napříč, když všady projdou a nenarazí. O kousek dál uviděl dva jiné anděly, jak nabírají ze studně vodu do sudu, ale ten sud byl děravý a voda crčela zase ven a napájela deštěm zemi. „Tisíc hromů!“ vybuchl Kopýtko, ale včas se zarazil a pomyslil si, že je to možná pouhá kratochvíle, dělají si legraci a provádějí nesmyslné věci, zvláště tady v nebi, ale nikdo lenošivý tu není, všichni pracují. Pak uviděl vůz, který vězel v příkopu. „Žádný div,“ řekl krejčík andělovi: „když je tak nerozumně naložený, copak tam máte?“ „Zbožná přání“ pravil anděl: „ale nějak jsem do toho nešťastně strčil a vůz mi uvíznul.“ Přišel ale jiný anděl a zapřáhnul dva koně, ale Kopýtko zabručel, že dva koně stačit nebudou, a museli přivést další pár koní, ale nezapřáhli je dopředu, nýbrž dozadu. No to už bylo na mistra Kopýtka opravdu moc, a tak vybuchl: „Ťulpasové, copak to děláte? Copak to svět, co světem stojí, kdy viděl, takto zapřahat koně? Vy si asi myslíte, vy ješitové zpupní, že víte všechno nejlíp, co?“ Chtěl ještě pokračovat, ale jeden z nebešťanů ho popadl za límec a vší silou ho postrkoval ven z nebeské říše. Když se Kopýtko ohlédl, ještě viděl, jak se koně s vozem vznesli do výše.

A v tom okamžiku se mistr Kopýtko probudil. „Tak na nebi to chodí trochu jinak, než na zemi.“ řekl si: „Člověk by měl víc odpouštět, ale kdo se může trpělivě dívat na to, když se koně zapřahají dopředu i dozadu. Dobrá, mají křídla, ale kdo to měl vědět? Je to koneckonců velké bláznovství, koňům připínat křídla, když mají rychlé nohy. Ale musím vstávat, jinak mi v domě provede chasa kdoví jaké bláznivé věci. Zaplaťpánbůh, že jsem opravdu neumřel.“