Mladičký kovář

Za dávných časů žil jeden chalupník. Měl tři syny. Starší synové už odmalička otci ve všem pomáhali a vyrostli z nich chasníci jaksepatří. Otec chtěl i nejmladšího práci přiučit, ale žena pořád nechtěla dovolit. 
„Je ještě malý. Jen ať se vydovádí,“ říkala. Tu upekla svému nejmladšímu a nejmilejšímu sladký koláč, tu zase podstrčila pirožek. 
Tak vyrostl z nejmladšího syna ničema a lenoch, který jen rád jedl a spal. 
Chalupník to snášel dlouho, ale nakonec si synka zavolal a povídá: 
„Není už na čase, abys šel do učení? Chtěl bys na koželuha?“ 
„To nechci,“ odpověděl syn. „Celý život kůže vydělávat ..... ruce bych měl rozežrané na kost.“ 
„Tak si vyber krejčovinu!“ 
„Co to říkáš, táto! Až do smrti křivit záda nad vestami a kamizolami ..... vždyť by mi narostl hrb!“ 
„Jak myslíš, synku. K ničemu Tě nenutím. A co bys takhle řekl kovářskému řemeslu? Není muže nad kováře!“ 
„Proč ne,“ odvětil syn. „Na kovářství bych šel.“ 
Otec vyhledal nejdovednějšího kováře v kraji, zaplatil mu předem za vyučení a odvezl syna do kovárny. 
„No tak, synku, pěkně se dívej, jak dobří lidé pracují, a vyučíš se.“ 
Ale matka přivezla synáčkovi potají z domu na vozíku postel s peřinou a polštáři: 
„Zvykl sis u mne spát na měkkém. Až se od té práce unavíš, odpočiň si na peřince, sama jsem Ti ji šila. A hlavičkou si pohov na polštáři, nacpala jsem ho prachovým peřím.“ 
Otec s matkou se vrátili domů a synek zůstal u kováře. 
Postavil postel do kouta kovárny, lehl si na ni a díval se, jak kovář s učedníky buší kladivem do kovadliny. 
„Co se díváš?“ ptá se ho kovář. „Vem do ruky kladivo.“ 
„A proč?“ sedlákův syn na to. „Táta mi řekl: Dívej se, jak lidé pracují, a vyučíš se.“ 
Kovář potřásl hlavou a dal se zase do práce. 
Nejmladší synek vylehával na měkké posteli a jen se obracel sem a tam, nespouštěje kováře z očí. 
Nevydržel to kovář a znova povídá: 
„Co Ty se pořád jen válíš? Vždyť si takhle proležíš boky!“ 
„I neproležím,“ odvětil sedlákův synek. „Mám měkkou peřinu. Bolí mě z toho Vašeho rámusu hlava a matička mi nakázala: Až se unavíš, synku, pohov si hlavičkou na prachovém polštáři.“ 
Kovář nad ním mávl rukou a víc už si ho nevšímal. Kdo by s tím lenochem ztrácel slova! Tak běžel den za dnem a měsíc za měsícem. 
Od cizí práce ruce nebolí. A tak si nejmladší syn v duchu říkával: 
Žádná velká moudrost to není. Klepneš jednou dvakrát kladivem na kovadlinu, a hotovo! I já budu uměl vykovat, co kdo bude chtít, a o nic hůř než sám mistr. 

Uběhly tři roky a za synem přišel chalupník. 
„Tak co, jakpak se vyučil ten můj chlapec?“ ptal se sedlák kováře. 
„Kdo to může vědět?“ odvětil mistr. „Díval se, to je pravda, ale čemu se naučil, to nám neukázal.“ 
„Co Ty na to, synku?“ 
„Co bych povídal, až přijde k věci, však to nezkazím.“ 
Otec se zaradoval. Zřídil ze staré stodoly kovárnu, opatřil potřebné nářadí a povídá: 
„No, synku, teď ukaž své umění, ukovej mi k pluhu novou radlici!“ 
Mladý kovář namířil do stodoly a za ním otec se staršími syny. Nejmladší postavil jednoho bratra žhavit uhlí, druhého, aby tahal za měchy, a sám si vyhrnul rukávy a vzal do rukou veliké kladivo. A když se železo rozžhavilo, rozlehly se kovárnou takové rány, že si všichni museli zacpávat uši. 
Mladý kovář koval a koval, až mu zemdlely ruce, a on poznal, že radlici vykovat nedokáže. Řekl tedy: 
„K čemu by Ti, táto, byla nová radlice? Vždyť ta stará může ještě sloužit. Radši Ti vykovám ostrou sekeru.“ 
„Dobrá, synku,“ odpověděl sedlák, „vykovej mi sekeru. Stará se mi už načisto otupila.“ 
A nejmladší začal kovat. Bušil kladivem, až viděl, že ani sekera z toho nebude. 
„Víš, táto,“ řekl znova, „sekery kovám nerad. Je to hrubá práce. Ale vykovám Ti tucet hřebíků tenčích než matiččina jehla.“ 
„No co,“ sedlák na to, „i hřebíky jsou v hospodářství potřeba.“ 
Kovář se dal znova do díla. Klepal a klepal, koval a koval, ale nic nevykoval. Všechno železo zkazil, zbyl ho jen maličký kousíček. 
A tu otec poznal, že se jeho syn ničemu, ale zhola ničemu nenaučil. Vzal ten kousíček železa a mrštil jím do kádě s vodou. Železo zasyčelo ..... pššš! 
„Slyšíš, synku,“ pravil otec, „výsledek svého učení? Jeden jediný pšouk. Ale dávej pozor, co Ti povím: v našem rodě nikdy zahaleči nebyli a nebudou. Jdi mi z domu, běž si, kam Tě oči povedou, a nevracej se zpátky, dokud se nevyučíš nějaké řemeslo.“ 
Nejmladší syn sklonil hlavu a opustil rodnou chalupu. Vyšel za humna, sedl na pařez a zamyslel se. Jak teď? Co bude dělat? Přemýšlel a rozmýšlel a pak se rozhodl, že půjde pěkně jako beránek zpátky ke kováři. 
Kovář se mu vysmál, ale přece jen ho vzal znova. 
„Jenomže teď Tě budu učit po svém!“ pravil. 
A začali. Na měkkou peřinu si chlapec už dávno ani nevzpomněl. Kdyby se mohl alespoň na tvrdé slámě dosyta vyspat, ale kdepak! Kovář mu nedal ani vydechnout. Jen pustil mládenec na chvíli kladivo z rukou, aby záda narovnal, už je tu mistr a syčí mu do ucha: 
„Pšššš ..... šouk!“ Hoch se zastyděl, vzchopil a dal se znova do díla. 
Tak prožil u kováře tři další roky. A když byly ty tři roky u konce, řekl mu mistr: 
„Teď můžeš, kam se Ti zlíbí, a směle se dát do práce!“ 
Mládenec se s kovářem rozloučil a vydal se na vandr. 
Šel a šel, až došel do velkého města. Tam vstoupil do služby k jednomu kováři jako tovaryš. 
Hned toho dne přišel do kovárny vznešený pán. 
„Hej, mistře,“ řekl pán, „sprav mi tady ten kočár. Ale tak, aby byl jako nový. Namluvil jsem si nevěstu a v tomhle kočáře ji povezu k oltáři.“ 
„A kde máte ten vůz?“ zeptal se kovář. 
„Tady stojí, u vrat.“ 
Mistr vyšel s tovaryšem před vrata. Pozdrav bůh, to je ale vypráskaný kočár! Dvířka visí na jedné veřeji, péra zkroucená, obruče na kolech stočené do vývrtky. Jak mohla takováhle rachotina vůbec do kovárny dojet! 
Mistr se poškrábal za uchem. 
„Nevím, co bych Vám řekl,“ povídá pánovi. „Kdybych spravoval tři měsíce, tak ho nespravím.“ 
„Co, tři měsíce?“ zařval pán. „Za tři dni musí být hotov! A jestli ho do té doby nespravíš, rozkážu svým sluhům, aby Tvou kovárnu do posledního prkénka rozmetali.“ 
Co měl kovář dělat? S pány toho moc nevyhádáš. 
Pán ještě chvíli huboval a pak odešel. 
Tu pravil mistr mladému kováři: 
„No, tovaryši milý, teď si pomoz, jak umíš.“ 
„Dobrá,“ řekl na to tovaryš, „pošli mi dva učedníky a jdi si odpočinout.“ 
Mistr odešel domů a v kovárně se už za chviličku točilo všechno jako v kole. 
Mládenec v mžiku rozebral celý kočár na kousky, učedníky postavil k výhni rozdmychávat oheň a vzal do ruky kladivo. 
Uhodil do kovadliny a jedna obruč byla hotová! Uhodil znova a měl druhou! A když vykoval obruče, pustil se do per. Tu něco narovnal, tam zas ohnul ..... neuběhla ani hodina, a celou práci měl za sebou. 
Učedníci se nestačili divit; mladý kovář ještě vyčistil, přitáhl a poopravil, kde co bylo potřeba, a nařídil zatáhnout hotový kočár pod přístřešek. 
Nato si vyšli všichni tři na loučku za kovárnou a rozložili se tam v trávě. V poledne se přišel mistr podívat, jak dílo pokračuje. Vešel do kovárny. Co to má znamenat? Ticho, prázdno, tovaryš nikde, učedníci nikde…Dokonce vyhasl i oheň ve výhni. 
Mistr se strašlivě rozzlobil a vyrazil hledat své lidi. A tu je uviděl ..... tovaryše i oba učedníky, jak si vylehávají v trávě. 
„Ach, Vy lenoši! Vy ničemové!“ vykřikl mistr. „Takhle Vy pracujete!“ 
Tovaryš se převalil na druhý bok, zívl a povídá: 
„Pročpak se zlobíte, pane mistr?“ 
„Jak to ..... pročpak?“ vzkřikl ještě hlasitěji starý kovář. „Kočár má být za tři dny hotov, a Vy tady koukáte pánubohu do oken! Pán mi kvůli Vám utrhne hlavu.“ 
„Jen buďte klidný, pane mistře. Nelekejte se předčasně,“ odpověděl tovaryš. „Dokud Vám ještě hlava sedí na ramenou, otočte ji dozadu a dobře se podívejte.“ 
Mistr se otočil a otevřel údivem ústa: pod kolnou stál spravený kočár. 
Přiběhl blíž, prohlédl kočár ze všech stran ..... všechno v pořádku, všechno na svém místě, jen zapřáhnout koně a jet. 
„No, chlapče,“ řekl starý kovář mladíkovi, „takovou práci jsem ještě neviděl. Ty už nepotřebuješ jako tovaryš vandrovat, buď v mé kovárně mistrem.“ 
„Ne, dobrý člověče,“ odvětil mladý kovář, „já v tomhle městě dlouho nezůstanu. Chceš-li se mi odměnit, daruj mi kousek nejlepšího železa a dovol mi, abych mohl po tři dny pracovat v Tvé kovárně.“ 
„Nu co,“ řekl starý kovář, „buďsi po Tvém.“

Tři dny a tři noci tovaryš nikoho ke kovárně nepustil a koval a pracoval. Potom vyšel ze dveří s pytlem na zádech a vykročil ven z města. 
Nikdo neví, jak dlouho putoval přes hory a lesy, ale nakonec přišel k rodné chalupě. Překročil práh, hodil pytel na stůl a pravil otci: 
„Podívej se, táto, možná že se Tvůj syn přece jen něco vyučil.“ 
Rozvázal pytel a vytáhl kovanou krabičku. 
„To je pro Tebe, maminko.“ 
Matka otevřela krabičku ..... uvnitř ležel hřeben s tepaným vzorem a jehelníček s takovými tenounkými jehličkami, že by jimi mohl perly navlékat. 
„Tohle je pro Vás, bratře. Přišijete si je ke svátečním kabátům,“ řekl mladý kovář a vysypal před bratry na stůl hromádku blýskavých knoflíků. „A ty, otče, vezmi si tento pohár. Jestli se Ti můj dárek líbí, napij se z něho dobrého vína na to, aby v našem rodu nikdy nebyli lenoši.“