Modrá lucerna

Byl jednou jeden voják, který dlouhý čas věrně sloužil králi, ale nyní válka skončila a ten voják, který v ní utrpěl mnohá zranění, dále nemohl sloužit, a tak mu král řekl: 
„Můžeš jít domů, více Tě už nepotřebuji, peníze už žádné nedostaneš, neboť plat zaslouží jen Ti, kteří mi prokazují služby.“ 
Eckhard nevěděl, čím by se držel při životě, plný obav šel tedy celý den rovnou za nosem, až k večeru přišel do jednoho hlubokého lesa. Když se setmělo, uviděl světlo, a tak se za ním vydal. Přišel k chalupě, ve které bydlela jedna čarodějnice. 
„Dej mi, prosím, něco málo k jídlu i pití a nechej mne tu přenocovat,“ řekl jí voják „jinak zahynu.“ 
„Ohó,“ odvětila čarodějnice „kdo by krmil propuštěnce? Ale já mám slitovné srdce a ráda Ti to dám, pokud mi uděláš, co si budu přát.“ 
„Co si tedy přeješ?“ zeptal se voják. 
„Abys mi zítra okopal zahradu!“ 
Eckhard rád souhlasil a pracoval zítřejšího dne ze všech sil, ale s prací byl hotov až k samému večeru. 
„Vidím, řekla čarodějnice „že dneska už dál táhnout nemůžeš, já Tě ještě na jednu noc uložím, když mi zítra naštípáš fůru dříví.“ 
Voják k tomu potřeboval opět celý den a večer mu učinila čarodějnice nabídku, aby zůstal ještě jednu noc. 
„Ráno pro mne uděláš jen malou službičku. Za domem je stará vyschlá studna, do které mi spadla lucerna, svítí modře a nikdy nezhasne, tak mi ji přineseš nahoru.“ 
Druhého dne ho stařena zavedla ke studni a v koši spustila dolů. Eckhard našel modrou lucernu a dal jí znamení, že ho může vytáhnout nahoru. Čarodějnice ho vytáhnula do výše, ale když už byl blízko okraje, natáhla ruku a chtěla mu modrou lucernu vzít. 
„Ne,“ řekl Eckhard, neboť prohlédl její zlý úmysl „tu lucernu Ti nedám dříve, dokud nebudu stát nohama na pevné zemi.“ 
Tu se čarodějnice rozvzteklila, nechala ho spadnout zpět dolů studny a šla pryč. 
Ubohý Eckhard spadl, aniž by si ublížil, na vlhkou zem. Světlo stále svítilo, ale co mu to bylo platné, když jasně viděl, že tady dole nemá k smrti daleko. Seděl chvíli zahalen do smutku, pak sáhnul na tornu a tu v ní nahmatal svoji dýmku, která byla ještě zpola nacpaná tabákem. 
„To bude moje poslední radost.“ pomyslel si a vytáhnul ji, připálil ji tím světlem z lucerny a jal se kouřit. 
Kouř stoupal do výšky a tu se před ním pojednou objevil malý černý mužíček a ptal se: 
„Pane, co poroučíš?“ 
„Proč bych Ti měl poroučet?“ zeptal se Eckhard překvapeně. 
„Musím udělat vše,“ odvětil mu mužík „co si přeješ.“ 
„Dobrá,“ řekl voják „tak mi nejdříve pomoz ze studny.“ 
Mužík jej vzal za ruku a vedl jej jednou podzemní chodbou, ale nezapomněli s sebou vzít lucernu. Cestou mužík Eckhardovi ukázal poklady, které čarodějnice nashromáždila a tady v podzemí ukryla. A voják si vzal tolik zlaťáků, kolik unesl. 
Když byli nahoře, řekl mužíkovi: 
„Nyní běž, svaž čarodějnici a zaveď ji před soud.“ 
Netrvalo to dlouho a prohnala se kolem jako vítr, sedíc na divoké kočce, čarodějnice a děsivě ječela. Za malou chvíli se mužík vrátil a řekl: 
„Vše je vyřízeno a čarodějnice visí na šibenici. Co poroučíš dál, pane?“ 
„Nyní nic,“ odvětil Eckhard „můžeš jít domů, ale buď ihned po ruce, když Tě zavolám.“ 
„To není nutné,“ řekl mužík „když si svoji fajfku tím modrým světlem připálíš, stojím v okamžení před Tebou.“ 
S těmi slovy zmizel mužik vojákovi před očima. 
Eckhard se obrátil zpět do města, ze kterého byl přišel. Šel do toho nejlepšího hostince a nechal si ušít krásné šaty. Potom hostinskému poručil jeden pokoj co nejnádherněji zařídit. Když to bylo hotovo a voják se nastěhoval, zavolal černého mužíka a řekl: 
„Králi jsem věrně sloužil, ale on mne poslal pryč a nechal mne hladovět, proto se mu nyní pomstím.“ 
„Copak mám udělat?“ zeptal se mužík. 
„Pozdě večer, až bude princezna ležet v posteli, přines ji spící sem. Bude mi tu dělat posluhovačku.“ 
Mužík pravil: 
„To je pro mne snadná věc, ale pro Tebe je to příliš nebezpečné, když to vyjde najevo, zle se Ti povede.“ 
Když odbila dvanáctá hodina, otevřely se dveře a mužík dovnitř nesl princeznu. 
„Oho, už jsi tu?!“ zvolal voják „Zčerstva do práce a hoď s sebou! Popadni koště a zameť sednici!“ 
Když byla s tou prací hotova, poručil jí voják jít k jeho sesličce, na kterou si položil nohy, a řekl: 
„Sundej mi holínky!“ 
Potom jí boty hodil do obličeje a ona je musela zvednout, očistit a vyleštit. Udělala všechno, co jí poručil, bez odmlouvání, tichá a s napůl zavřenýma očima. Při prvním kohoutím zakokrhání ji zanesl mužík zpět do postele na královský zámek. 
Ráno, když princezna vstala, běžela k otci a vyprávěla mu, jaký měla podivuhodný sen: 
„Něco mě neslo ulicemi rychlostí blesku do světnice jednoho vojáka, tomu jsem musela posluhovat a konat takové obyčejné práce jako zametání světnice a půjčování holínek. Byl to jen sen, a přece jsem tak unavená, jako kdybych vše opravdu vykonala.“
„No mohl to být opravdu jen sen,“ řekl král „ale dám Ti radu, schovej si do torničky hrách a udělej v ní malou dírku. Když Tě opět odnesou, budou hrášky padat ven a zanechají na ulicích stopu.“ 
Když to král povídal, stal u toho neviditelný mužík a vše slyšel. V noci, když spící princeznu nesl ulicemi, podaly sice z torničky jednotlivé hrášky, ale nemohly žádné stopy zanechat, neboť ten lstivý mužík předtím rozsypal hrách po všech ulicích. Princezna musela opět až do prvního kohoutího kokrhání sloužit vojákovi za děvečku. 
Král následujícího rána poslal své lidi, aby hledali stopy, ale bylo to marné, neboť ve všech ulicích seděly chudičké děti, sbíraly hrách a říkaly: 
„Dnes v noci pršel hrách!“ 
„Musíme vymyslet něco jiného,“ řekl král „nechej si na nohou střevíčky, až si dneska půjdeš lehnout, a dříve než Tě z toho místa ponesou pryč, schovej tam jeden střevíček a ten pak budeme hledat.“ 
Černý mužík tu úmluvu slyšel, a když si večer Eckhard přál, aby k němu zase přinesl princeznu, snažil se jej od toho odvrátit. Řekl, že proti této lsti nezná žádný prostředek, a že když u něj ten střevíček najdou, zle se mu povede. 
„Udělej, co říkám!“ odvětil mu Eckhard. 
A princezna musela i třetí noc pracovat jako děvečka, ale ukryla, dříve než ji odnesli zpět, svoji botku pod postel. 
Druhého dne nechal král po celém městě hledat střevíček své dcery, až byl u vojáka nalezen a Eckhard sám, který se na četné prosby černého mužíka nakonec dal na útěk, zastižen u brány a uvržen do vězení. 
Ovšem na svůj majetek, modrou lucernu i zlaťáky, v tom spěchu úplně zapomněl a teď u sebe měl jen jediný zlaťák. 
Když teď stál Eckhard u okna vězení, uviděl kolem jít jednoho svého kamaráda, zaklepal na okenici a když ten přišel blíž, řekl mu: 
„Buď tak dobrý a přines mi můj raneček, nechal jsem ho ležet v hostinci, za to Ti dám tento dukát.“ 
Kamarád běžel a přinesl mu, co si přál. 
Když byl Eckhard zase sám, vytáhnul fajfku a přivolal si černého mužíčka. 
„Buď beze strachu,“ řekl onen svému pánovi „jdi tam, kam Tě povedou, ať se děje cokoliv, jen si nezapomeň se sebou vzít fajfku a lucerničku.“ 
Druhého dne byl soud nad vojákem, a i když nic zlého vlastně neudělal, odsoudil ho soudce k smrti. Když byl nyní Eckhard vyveden, poprosil krále o poslední milost. 
„Co to má být?“ zeptal se král. 
„Abych si mohl na této poslední cestě naposledy vykouřit svoji fajfku.“ 
„Můžeš vykouřit i tři,“ řekl král „ale nemysli si, že Ti daruji život.“ 
Tu vytáhnul Eckhard fajfku, a zapálil jí tím modrým ohýnkem a sotva pár kroužků dýmu k nebi vystoupalo, stál tu černý mužík s malým obuškem v ruce a řekl: 
„Co poroučíš, pane?“ 
„Sraz toho falešného soudce a jeho dráby k zemi a krále též neušetři za to, jak se mnou zle nakládali.“ 
Tu se jal mužík poletovat jako blesk a tím obuškem jim záda napravovat, že popadali záhy k zemi a pohnout se více neodvažovali.
Král byl strachy bez sebe, dal se do prošení, aby mu byl život zachován, dal nakonec Eckhardovi celou říši a svoji dceru za ženu.