Modrý hrnec, který rád vařil rajskou omáčku

Byl jednou jeden hrnec a ten hrozně rád vařil rajskou omáčku. Někoho by to třeba nebavilo, někoho baví docela jiné věci, televize nebo pastelky, někdo by si možná řekl, to byl ale blázen, ten hrnec, když ho bavilo zrovna tohle. Ale proč by hrnec nemohl rád vařit? Proč by měl hrnec přemýšlet o pastelkách? 
A tak ten modrý hrnec stál na plotně, vařil právě rajskou omáčku a říkal si, to se mi to dnes výborně vaří, to bude báječná rajská omáčka, to je dobře, že jsem hrncem, že jsem hodně mladým hrncem a že budu ještě dlouho vařit omáčky, a byl tak šťastný, že po plotně poskakoval. 
Ale představte si, co se nestalo. 
Když po obědě paní Zajíčková myla nádobí, hrnec jí upadl a ťuk, byla v něm díra. 
Tak, řekla paní Zajíčková panu Zajíčkovi, teď ten hrnec můžeme rovnou vyhodit, je v něm díra, poteče. 
Můžeme ho spravit, řekl pan Zajíček, to není tak těžké. Spravíme ho a bude vařit dál. 
To nestojí za to, řekla paní Zajíčková, nač se starat o hloupý hrnec, který teče? Koupíme nový a hotovo. 
Tak dobrá, řekl pan Zajíček, vzal modrý hrnec a vyhodil ho na dvůr. 
To snad není ani možné, myslel si hrnec, já že už nikdy nebudu vařit rajskou omáčku? Áni koprovou? Ani smetanovou? Tolik dobrých omáček jsem uvařil paní Zajíčkové a teď jí ani nestojím za to, aby mě dala spravit, když teču? A velice se rozzlobil. 
Dobrá, řekl si, když teču, tak teču. 
A tekl. Nejdřív jako docela maličký potůček, kterého si všimla jenom jedna malá kachnička, a hned se v něm čvachtala a volala, koukejte, tady je nějaký malý potůček, to je legrace. 
Ale to už hrnec tekl jako veliký potok, plavala v něm psí bouda a konev, byl to pořádný potok, spíš řeka, a všude kolem seděli rybáři s dlouhými pruty a lovili ryby a plno lidí se tam chodilo koupat s ručníky, sodovkami a slunečníky. 
To je, pane, řeka, říkali si, je tady vody po krk, tady by mohly klidně jezdit parníky, viďte. 
A opravdu, byla to velikánská řeka, jel po ní parník a na něm lidé v bílých šatech, a rybáři volali, jeďte si jinam, plašíte nám ryby, slyšíte, a mávali pruty. 
Byl z toho veliký křik a paní Zajíčková, která zrovna pletla dečku, řekla panu Zajíčkovi, podívej se, prosím Tě, co se to venku děje. 
A pan Zajíček se podíval z okna a místo dvorku uviděl ohromnou řeku s parníkem a všude plno rybářů a lidí v plavkách, a tak se chytil za hlavu a běžel pro paní Zajíčkovou. 
Podívej se, co se stalo, ten modrý hrnec teče jako řeka, a paní Zajíčková nechala pletení, běžela k oknu a volala na lidi, co blázníte, to není řeka, to je náš modrý hrnec, který teče. 
To je tedy pěkné nadělení, volal kapitán parníku, jsme tedy v hrnci, co teď? 
A lidé na parníku běhali sem a tam a volali, kdoví kam dojedeme, co když se octneme v moři, zastavte to, a někteří si brali záchranné pásy a skákali do vody. 
Co můžeme dělat, volala paní Zajíčková, když ten hrnec teče, tak teče, s tím se nedá hnout. 
Jak to, že se s tím nedá hnout, řekl pan Zajíček, stačí ten hrnec spravit a nepoteče. A šel na dvůr, vzal modrý hrnec, který tekl, spravil ho a bylo to. 
To jsme měli štěstí, řekl kapitán a oddechl si a lidé na parníku s ním, rybáři vzali pruty a šli domů, a kdo se koupal, utřel se ručníkem a oblékal se. 
A tak se modrý hrnec dostal zpátky na plotnu a vařil omáčky dál, vařil je výborně a ze všech nejlíp tu rajskou. 
Mohl jsem být i mořem, kdybych byl chtěl, myslel si, někoho by to určitě bavilo, moře je přece nádherná věc, lepší než televize nebo pastelky, ale já jsem hrnec, baví mě omáčky a bašta.