Modrý kyblík

Byl kdysi jednou jeden modrý kyblík. Měl modré boky, modrý okraj a modré dno. Jen ouško bylo černé. Stál v obchodě na nejvyšší polici a těšil se, až si ho jednou někdo vybere a on nastoupí svou kyblíkovací službu. Byl v dobré společnosti. Vedle něho ležela malířská štětka, kus dál se opíral zelený smeták a pod ním o polici níž ležely prachovky a hadry. Jak ti byli upovídaní. Prachovkám se jen prášilo od pusy. A hadry se nenechaly zahanbit. Občas se trochu překřikovaly, občas létaly vzduchem nitě a jednou z toho málem byla hadrová válka. Ale nakonec se zase usmířily. 
V pondělí ráno přišel do obchodu malý klučina, že ho maminka posílá na nákup. Má vybrat nějaký šikovný kbelík. A že měl modré kalhoty, vybral si náš modrý. Kbelík zamával kamarádům, kluk zaplatil, vzal modráska do ruky a šel domů. Ale nešel přímo. Vzal to oklikou přes náměstí. Je tam teď nová kašna. Plná vody. A kde je voda, je také legrace. A kde je legrace, musí být i kluci. Aby mohli provést nějakou tu klukovinu. A kamarádi už na něj čekali. Chvíli se spolu honili kolem kašny, ale pak někoho napadlo nabrat trochu vody do dlaní a jen tak trošku postříkat ostatní. Ti si to nenechali líbit. A tak se rozpoutal vodní bitka. Když byli v nejlepším, vzpomněl si náš kluk na kyblík. No, a hádejte, kdo vyhrál. No přeci kluci z dolního konce. Nabrali vodu do kbelíku a šplouch a znovu a znovu. Až už byli Ti z horního konce městečka úplně mokří a utíkali se domů usušit. 
Kyblík se stal hrdinou dne. Kluci ho pochvalně poplácali po oušku a Majdalénka mu dokonce dala pusu. A šlo se domů. Doma už čekala maminka. 
„Kde jsi tak dlouho?“, houkla, když syna slyšela, a spráskla ruce, když ho viděla. „Měl jsi kyblík koupit, ne se v něm koupat!“ Pak mu dala suché kalhoty a tričko a poslala ho ven, aby se jí nepletl při úklidu pod hadr. 
„Tak pojď modrásku, vyzkoušíme Tě.“ Jenže ouha. Ať napouštěla do kyblíku vodu sebevíc, stále nebyl plný. Ba dokonce to vypadalo, že se v něm ta voda ztrácí. 
„Bezedný kbelík,“ odtušila chytrá hospodyně, protože znala pohádku o bezedné slánce. Jenže slánka sůl sypala, takže jí přibývalo. A kbelík vodu polykal, takže jí v něm stále nebylo dost. 
A jak to dopadlo? Byl kyblík kouzelný jako slánka z pohádky? I nebyl. Jen byl prasklý. Jak chlapci usilovně bojovali, prorazili do něj díru. A prasklým dnem pak voda tekla ven. A co bylo s modrým kyblíkem dál? Měl se dobře. Povýšil na květináč. Dostal slunečný pokoj s vyhlídkou na městečko a plnou hrst semínek. Brzy byl samý květ a kvítek. Sluníčko hřálo, kytky voněly a bylo léto.