Mordýřský zámek

Byl jednou jeden švec, který měl tři dcery, a tomu štěstí opravdu přálo. Když nebyl doma, pokaždé přijel v nádherné ekvipáži nějaký mladý a velmi dobře oblečený pán, kterého jeden musel mít za velmi bohatého, a požádal o ruku jedné z jeho krásných dcer. Každá z nich si myslela, že udělala s tak bohatým pánem velké štěstí, a tak neváhala ani chvilku a hned s ním odjela.

Jednoho dne přišla tedy řada i na tu nejmladší. Byl to věru krásný a vlahý večer, když se vydali na cestu a ženich se zeptal: „Měsíc tak krásně svítí, koně uhánějí jako vítr, sladká lásko, nelituješ, že sis mne vybrala?“ „Proč bych litovala,“ odvětila dívka: „u vás jsem přece v dobrých rukou.“ Ale když to říkala, pocítila drobné mrazení. Přijeli do hlubokého černého lesa, a když se zeptala, zda tam brzy budou, ženich odvětil: „Vidíš to světýlko tam v dálce? To je můj zámek.“ A když tam konečně přijeli, bylo vše tak nádherné, až se jednomu tetelilo srdce.

 Druhého dne ženich řekl, že musí na pár dní odjet, protože má něco důležitého k vyřizování. Nechal dívce všechny klíče, aby si mohla celý zámek prohlédnout, jsou v něm prý nesmírné poklady. Když byl pryč, procházela se zámkem a našla vše tak, jak jí vyprávěl. Když se nakonec dostala až do sklepa, seděla tam nějaká stařenka a čistila střívka. „Matičko, copak tu děláte?“ „Čistím střívka, moje dítě. Však ráno budu čistit také tvoje!“ Krve by se v dívce jeden nedořezal a klíč, který držela v ruce, jí spadnul do pánve s krví, která se nedala smýt. „Teď je tvoje smrt jistá, děvenko.“ řekla stařenka „Jakmile můj pán uvidí, že jsi tu byla, zabije tě. Sem nesmí žádný člověk kromě něho.“

Tou dobou přijel na zámecký dvůr vůz se senem, a tak stařenka dívce poradila, že toto je jediná příležitost, jak si zachránit život. Musí se schovat do sena a odjet pryč. Dívka nelenila a udělala, co jí radili. Mezitím se domů vrátil zámecký pán a sháněl se po nevěstě. „Milý pane,“ řekla stařenka: „neměla jsem co na práci a ona byla zítra stejně na řadě, tak jsem ji zabila. Tady jsou její játra a srdce a vědro plné krve, ten zbytek snědli psi a já teď čistím její střeva.“ A bylo to!

Dívka zatím přijela se senem na sousední zámek a tam zámeckému pánu vyprávěla, co se jí přihodilo a on jí dovolil, aby u něj nějaký čas zůstala. Za pár dní se na tom zámku konala velká slavnost, na kterou pán sezval všechny urozené lidi z okolí, i toho pána z mordýřského zámku. Dívku ke slavnosti oblékli a učesali tak, aby jí nikdo nepoznal.

Když se hosté sešli u slavnostní tabule, dali se do hovoru a každý měl vyprávět něco zajímavého, aby ty druhé pobavil. Přišla řada na dívku a ta se dala do vyprávění své svatební historie, až se jejímu ženichovi dělalo slabo u srdce a chtěl prchnout pryč, v čemž mu zabránili. Dobrý zámecký pán se postaral, aby zločinného hraběte soud uvrhnul do žaláře, jeho zámek srovnali se zemí a jeho majetek propadl nevěstě, která se pak provdala za syna zámeckého pána, u kterého tenkrát našla přístřeší a zastání.