Motýl

Motýl si chtěl namluvit děvče, samozřejmě některou z půvabných květinek. Díval se na ně, každá seděla tak klidně a rozvážně na svém stonku, jak panenka má sedět, dokud není zasnoubena. Ale bylo tu tolik květin, mezi nimiž si mohl vybrat, že to bylo obtížné, a motýlovi se nechtělo vybírat a odletěl ke kopretině. Francouzi jí říkají Markétka a vědí, že dovede předpovídat budoucnost. A kopretina ji také předpovídá, když milenci otrhávají lístek po lístku a při každém se ptají: 
„Má mě rád? ..... nemá mě rád? ..... láskou se souží? ..... po jiné touží?“ nebo jinak. Každý se ptá svou řeči. Motýl se také přišel zeptat. Neotrhával však lístky, ale každičký políbil, přesvědčen, že po dobrém dojde každý nejdál. 
„Milá kopretinko Markétko!“ řekl. „Vy jste nejchytřejší žena mezi květinami! Dovedete prorokovat! Řekněte mi, dostanu tu, či onu? A která to bude? Když to budu vědět, mohu letět rovnou k ní a ucházet se o ni!“ 
Ale Markétka mu vůbec neodpověděla. Nelíbilo se jí, když jí někdo říkal, že je žena, neboť byla přece panna. Motýl se ptal podruhé a potřetí, a když z ní nedostal jediné slovíčko, už ho ptaní omrzelo a rozlétl se rovnou na námluvy. 
Bylo brzo na jaře, všude kvetlo plno sněženek a prvosenek. „Ty jsou velmi hezké,“ povídal motýl, „roztomilá děvčátka pro konfirmaci! Ale trochu mladá.“ Jako všichni mladí muži, vyhlížel si radši starší děvčata. Potom letěl k sasankám; ty mu připadaly moc zatrpklé. Fialky zase příliš blouznivé. Květy lip poněkud malé a pak, mají moc příbuzných! Jabloně kvetou na pohled jako růže, to je ovšem pravda, ale dnes kvetou, a zítra opadají, jak jen zavane vítr; to by bylo jenom krátké manželství. Nejvíc mu vyhovovala fazole. Taje přece červená i bílá, jemná a bez poskvrny, a patři k dívkám, které mají smysl pro domov, pěkně vypadají, a přece se hodí i do kuchyně. Už se o ni chtěl skoro ucházet, ale v téže chvíli viděl, jak těsně vedle visí fazolový lusk s uvadlým květem na konci. 
„Kdo je to?“ zeptal se. 
„To je moje sestra,“ řekla fazole. 
„Ach tak, takhle budete jednou vypadat!“ To motýla odradilo a odletěl. 
Přes plot visely kapradiny, plno jich tam bylo, slečen s dlouhým obličejem a žlutou pleti; ty se motýlovi nezamlouvaly. Ale co se mu tedy zamlouvalo? Zeptejte se ho! 
Uplynulo jaro, uběhlo léto a nastal podzim; a motýl si stále ještě nevybral. Květiny se začaly odívat nejnádhernějšími šaty, ale co to bylo platné, když neměly svěží, vonný pel mládí. Srdce přece v stáří potřebuje vůni, a té jiřina moc nemá. Tak se vypravil motýl za mátou. 
„Ta nemá sice květ, ale je celá květem, voní od kořene po vrcholek, voňavý je každý její lístek. Tu si vezmu!“ 
A tak se konečně vypravil doopravdy na námluvy. 
Máta však klidně stála, docela ztuhla, a nakonec řekla: 
„Přátelství, ale nic víc! Já jsem stará a Vy také, mohli bychom dobře žít jeden pro druhého. Ale vdávat se, to ne! Nebudeme přece v našem vysokém věku ostatním pro blázny!“ 
Tak tedy nedostal motýl žádnou. Hledal příliš dlouho, a to se nemá dělat. Stal se z něho starý mládenec. 
Bylo už pozdě na podzim, pršelo a vítr studeně foukal starým vrbám na záda, až v nich praštělo. Nebylo radno vyletět v letních šatech, to je potom pozdě honit bycha, jak se říká. Motýl také nelétal venku, ale dostal se náhodou pod střechu, do pokoje, kde v kamnech plápolal oheň a kde bylo teplo jako v létě. Mohl žít, ale říkal: 
„Žír nestačí, je třeba mít slunce, svobodu a malou květinku!“ 
A vzlétl k oknu, spatřili ho, obdivovali, a nakonec napíchli na špendlík a uložili do skříňky se vzácnostmi; víc pro něho udělat nemohli. 
„Teď sedím na stonku zrovna jako květiny,“ povídal motýl. „Ale že by to bylo nějak zvlášť příjemné, to ne! To je jistě podobné, jako když se někdo ožení a sedí už pevně na jednom místě!“ Tím se motýl utěšoval. 
„Tohle je špatná útěcha,“ řekla květina v květináči. 
„Pokojovým květinám se nedá příliš věřit,“ uvažoval motýl, „moc se stýkají s lidmi.“