Moudrá Zangulez

Kdo že byl Ahmed? Inu, sirotek. U boháčů sloužil, jedl, co mu hodili, a sotva měl čas do rukávu se vysmrkat. Byl takový dobrák, že ani mouchu z čela nezahnal, vtipné kaše se nepřejedl, ale jedna chytrá myšlenka ho přece napadla. Oženil se s krásnou Zangulez.
Neměli nic než střechu nad hlavou a bída s nouzí si u nich podávaly dveře. Zangulez si přinesla do výbavy blůzičku zlatem vyšívanou a stříbrem kovaný pásek. Ale k čemu takové věci, když není co dát do hrnce? I rozhodli se, že blůzičku s páskem prodají a koupí dva volky, aby měl Ahmed s čím orat pole.
Ahmed vzal blůzičku i pásek a vydal se do města na trh. Na samém kraji města se na něj štěstí usmálo a vyměnil blůzičku s páskem za dva sivé volky. Vzal volky za ohlávku, ale domů se mu nechtělo. „Aspoň se podívám, jak to na trhu chodí,“ řekl si.
Šel a potkal sedláčka, který vedl na prodej kravku s telátkem. „To je něco lepšího než mí volci,“ řekl si Ahmed a hned se sedláčkem měnil. Uvázal kravku na provaz a šel dál. Kus dál nabízeli osedlaného koně.
„Přijedu domů jako pán,“ zaradoval se Ahmed a kravku s telátkem vyměnil za koně. Pyšně se z koníka rozhlížel a uviděl kozu s kůzletem.
„Kůň jen darmo trávu žere, ale koza hospodáře živí.“ řekl si Ahmed a bez rozmýšlení vyměnil koně za kozu a kůzle. Hnal Ahmed kozu, koza hlavou pokyvuje, kůzle za ní poskakuje, a tu uviděl na pultě pěkné sukno na čerkesku.
„Koza mléko dává, ale nic naplat, nezahřeje,“ pomyslel si Ahmed, dal kozu, vzal sukno a šel dál.
A uviděl člověka, který prodával bílé plstěné klobouky. „Šaty dělají člověka, ale před sluncem ochrání jen klobouk,“ napadlo ho a hned vyměnil sukno za klobouk.
A protože měl před sebou dalekou cestu, sebral se a šel. Přišel k potoku a přes potok vedla lávka docela úzká, jen jediné prkno. Když byl Ahmed uprostřed té lávky, zafoukal vítr a shodil mu klobouk z hlavy. Klobouk spadl do potoka a voda ho vzala.
Co měl Ahmed dělat? S hlavou svěšenou šel dál. A tu vidí ..... u samé vesnice stojí devět vozů plachtami krytých, plných vzácného zboží. To se tady zastavil bohatý arménský kupec cestou do města na trh.
Uviděl kupec Ahmeda, a když poznal, že se vrací z trhu, hned se ho začal vyptávat, moc-li se tam kupců sjelo a jak jde zboží na odbyt. A taky, co že si tam Ahmed koupil. Ahmed mu všechno pěkně vypověděl a Armén se rozesmál na celé kolo:
„Poslechni, příteli, a co Ti řekne žena?“
„I nic, co by řekla,“ odpověděl Ahmed.
„To se podívejme,“ řekl Armén, a hned, že se s Ahmedem vsadí. Když bude žena hubovat, bude Ahmed u Arména tři roky zadarmo sloužit, a když nebude, zaplatí mu Armén sto zlatníků.
Když se sešeřilo, šel Armén s Ahmedem do jeho dvora. Stoupl si pod okno a Ahmed vešel do světnice. Zangulez mu radostně přiběhla vstříc:
„Jakpak jsi pořídil?“
„I dobré to bylo. Ještě cestou do města jsem Tvou blůzičku a pásek vyměnil za dva sivé volky,“ odpověděl Ahmed.
„To jsi dobře udělal, budeme mít pomocníky. Kdyby nic jiného, nebudeme muset nosit dříví na zádech z lesa.“ zaradovala se Zangulez.
„To bychom věru nemuseli.“ řekl Ahmed, „ale já jsem ty volky hned vyměnil za krávu s telátkem.“
„To jsem ráda! Už nebudu muset sousedy prosit o kapku mléka!“
„Předčasně se neraduj, ženo, já jsem tu krávu vyměnil za osedlaného koně,“ řekl Ahmed.
„Ale kůň je přece mnohem lepší než kráva! Beztak ses ohlížel za každým jezdcem, teď se budeš na koni projíždět sám!“ zajásala Zangulez.
„Hlupačko, vždyť já jsem toho koně vyměnil za kozu s kůzletem,“ řekl Ahmed.
„Ty myslíš na všechno!“ řekla Zangulez. „Až se nám narodí chlapeček, bude chodit kozu pást a s kůzletem bude skotačit.“
„Ale vždyť já jsem kozu vyměnil za sukno na čerkesku,“ řekl Ahmed.
„A věru jsi dobře udělal,“ pochválila ho Zangulez. „Beztak jsi už chodil otrhaný, že jsem se za Tebe stydět musela.“
„Pořád mi skáčeš do řeči a do konce mě nevyslechneš. To sukno jsem přece vyměnil za pěkný bílý klobouk.“
„To byl skvělý nápad! Už jsem měla o Tebe strach, že dostaneš v létě úpal,“ řekla Zangulez.
„Jo, jenže jak jsem šel přes lávku, vítr mi klobouk odnesl a voda ho vzala.“
„To je štěstí! Kdyby nebylo klobouku, vzala by mi voda Tebe!“ rozplakala se Zangulez a vrhla se Ahmedovi do náruče. A hned začala prostírat k večeři.
„Počkej, ženo,“ řekl Ahmed, „přivedl jsem Ti hosta.“ A pozval Arména do světnice.
Ale Armén se začal vykrucovat. Ať prý se vsadí ještě jednou. Když dokáže Zangulez na devět slov správně odpovědět, nechá Armén Ahmedovi svých devět fůr zboží. A když ne, dá mu Ahmed Zangulez.
Ahmedovi se do toho moc nechtělo, ale když Zangulez souhlasila, přistoupil na sázku.
Bavili se, žertovali, a když Armén myslel, že Zangulez nedává pozor, zničeho nic řekl:
„Jeden.“
„Jeden moudrý na dvacet hlupáků,“ odpověděla Zangulez. „Dva,“ řekl Armén.
„Dva jsou vždycky chytřejší než jeden, a když si sám nevíš rady, zeptej se své čepice,“ odpověděla Zangulez. Armén se zamyslel a řekl:
„Tři.“
„Tři nohy musí mít trojnožka, jinak by nestála,“ řekla Zangulez.
Armén svraštil čelo a dlouho uvažoval. Pak vyhrkl:
„Čtyři!“
„Čtyři jsou cecíky na vemeni,“ řekla Zangulez. „Pět!“ na to Armén.
„Pět prstů na jedné ruce,“ odpověděla Zangulez.
Pak vykřikl Armén:
„Šest!“
„Když se koník šest let pase, svého jezdce nezahanbí,“ odpověděla Zangulez.
Arména už zlobilo, že mu pokaždé tak hbitě odpovídá. Řekl proto rychle:
„Sedm!“
„Když se sedm bratří na Velkém voze obrátí, bude ráno,“ odpověděla Zangulez bez váhání. Armén řekl:
„Osm!“
„Osm volů hluboko oře,“ řekla Zangulez. Armén si už nevěděl rady a řekl:
„Devět.“
„Když se devět myší spojí, shodí pokličku z bečky se sýrem,“ řekla na to Zangulez a dodala:
„A teď utíkej pro svých devět vozů se zbožím!“
Co měl Armén dělat? Kdo prohraje, musí platit.