Mulisák 3: Mulisákův bubáček

Když si starý Mulisák všechno ve své chatě na Koženém vrchu pohodlně zařídil, dal se s chutí do strašení. Mulisák byl strašidlo přičinlivé a na nějaké hodince mu nezáleželo; často strašil již od půl sedmé večer a končil, když v městečku Bačkorově na věži tlouklo pět hodin ráno. A to proto, že se mu na Smejkalce velmi líbilo, a také proto, aby syslovskému starostovi ukázal, že není lajdák. 
Strašil za každého počasí. Marně mu hastrman Brčál domlouval, aby se trochu šetřil, že už není žádný mladík, ale Mulisák si nedal říct a strašil i v největší nepohodě, ačkoliv dobře věděl, že tamtudy nepůjde ani noha. A tak se stalo, že tam jedné deštivé noci důkladně promokl, nastudil se a musel ulehnout. Stará tetka Boudačka ze Syslova jej chodila každý večer do jeho chaty na Koženém vrchu mazat a vařit mu lipový čaj pro pocení. Mulisák ležel v posteli jak na trní a byl mrzutý, že tak dlouho musí strašení zanedbávat. 
A tetka Boudačka, místo aby ho trochu uklidnila, ještě ho svým repetěním víc rozčilovala. Povídala: 
„To by člověk neřekl, pane šéf, jak je tam teď na té Smejkalce bez Vás smutno. Povídala Frantačka, že tamtudy nyní raději nebude chodit. Že je tam nyní takový smutný ticho a že tam na člověka zrovna všecko padá. A já sama se tamtudy teď bojím chodit!“ 
Také hastrman Brčál přišel jednou Mulisáka na Kožený vrch navštívit a zeptal se ho, jak se mu daří. 
„Špatně, starý brachu!“ stěžoval si Mulisák. „Už takhle ležím celý týden a nechodím na Šmejkalku strašit. Tam to asi vypadá!“ 
„To je sakulentsky vážná věc! A co, tentononc, co dělá ten Tvůj kluk Bubák?“ povídá hastrman. „Kde ho máš, vždyť bys ho měl už také pomalu zaučovat, aby Tě mohl také někdy v tom strašení zastat!“ 
Jo, milý kamaráde, to bys ani neuhádl, kam jsem toho kluka až dostal!“ huhlal Mulisák blaženě. „Toho si, holečku, ráčila vzít k posluhování bílá paní na hradě Flákoštajně! To je, brachu, opravdu pro kluka velké štěstí, protože bílá paní snese kolem sebe jenom toho, koho si oblíbí, a jinak se k ní nikdo nedostane ani za drahé peníze. Tam se naučí lepším způsobům, protože se u bílé paní scházejí jen ta nejnóblesnější strašidla, a potom už ho snadno s její protekcí a přímluvou dostanu na nějaký starý hrad i zámek. A to je, brachu, jiná služba nežli strašit někde u cihelny!“ 
„No ..... jen pomalu, příteli a kamaráde! Ono všecko, co se třpytí, není ranní rosa! Je to sice hezké, že se Tvůj syn dostal mezi nóbl strašidlácké panstvo, ale je tu zase nebezpečí, že by se Ti mohl za nějaký čas kluk nadobro odcizit! A to Ti řeknu, brachu, že by bylo lépe, aby tady strašil mezi chudým lidem, než aby se někdy měl nad svým starým chudým tátou nějak povyšovat! Podívej se na mne a na mého Pulce! Já už mohu kdy chci z vody paty vytáhnout a jsem si jist, že můj Pulec ohlídá celý rybník. A ty, starý brachu, si snad taky zasloužíš, aby Tě kluk někdy zastal ve službě!“ 
„To máš pravdu, Brčále!“ přisvědčoval Mulisák a potom dlouho o tom uvažoval. A jakmile se uzdravil, hned si připravil své vzdušné sánč a rozletěl se pro Bubáčka. Vezl s sebou mnoho strašidláckých darů pro milostivou bílou paní a také všelijaké hračky pro svého synka, aby ho kluk měl zase rád. Po té řeči starého kamaráda měl Mulisák opravdu velký strach, že se mu už klouček nadobro odcizil, a proto se milé děti, nedivte, že měl zase velkou radost, když ho klouček vítal s opravdovou radostí. Byl by se nejraději zase ihned vydal se synkem na zpáteční cestu, ale bílá paní ho hned domů nepustila. Právě pořádala měsíční úplňkový bál pro okolní strašidlácké panstvo a rozhodně si přála, aby se starý Mulisák toho bálu také zúčastnil. 
Mulisák by se byl věru už nejraději zase viděl ve své tiché chatě na Koženém vrchu, ale vzácné bílé paní nesměl poctu odříct. A musel si pak vskutku dávat dobrý pozor, aby něco neprovedl, když tam bylo jenom samé nóbl strašidlácké panstvo a když jednou tančili se zakletou princeznou Kakramůrou. Přitom ho též napadlo, jak by se mu asi starý Brčál vyškleboval, kdyby ho tak viděl, jak tam musí tančit všelijaké moderní tance, v kterých se muselo skákat po hlavě. Proto s radostí se loučil před úsvitem s hradem Flákoštajnem a uháněl ranní mlhou s Bubáčkem k domovu. Měl opravdu radost, že si veze synka domů, a těšil se, jak si ho vycvičí na řádného strašidláckého tovaryše. 
A Bubáčkovi se též líbilo v novém domově. To byl věru jiný život, rejdit v hustých lesích s všelijakou havětí nežli nosit za přísnou bílou paní dlouhou vlečku nebo denně čistit jankovitou bezhlavou kobylu. A starý Mulisák měl radost, jak se kluk má k světu. Hned druhý den se o tom přesvědčil, když ráno přicházela tetka Boudačka a setkala se s Bubáčkem v tmavé síňce. Klouček nejenže se tetky nepolekal a neutekl zpátky do světnice, ale naopak se dal ihned do strašení. 
„Bu, bu, bu! Bu, bu, bu!“ dělal na tetku tak dlouho, až vyběhl ze světnice starý Mulisák a zakřikl ho. 
„I jen ho nechte, pane šéf,“ breptala tetka, když se trochu z uleknutí probrala. , Jen ho nechte strašit, nesmíte ho takhle zakřikovat! To by se Vám mohl snadno zkazit a potom by Vám už tak dobře nestrašil! A byla by ho škoda ..... takový šprcek, a on se do mne pustí jako staré strašidlo! Já se opravdu už lekla, že jste se to do mne pustil vy!“ repetila tetka. 
Také starý Brčál Mulisáka velmi potěšil, když večer přišel na návštěvu. Měl opravdu radost, že zkušený hastrman jeho kloučka tak upřímně chválil a předpověděl mu, že to ve svém strašení daleko dotáhne. Starý Brčál přivedl též s sebou svého synka Pulce a věru že to pro oba staré brachy byla velmi milá podívaná, když se ti dva kluci poprvé uviděli. Bubáček i Pulec zůstali oba překvapením nehybně stát, jako by zdřevěněli, a chvíli se upřeně vykulenýma očima navzájem prohlíželi. Ale potom mrkl Pulec nenápadně na Bubáčka, vyběhl ven a Bubáček zmizel za ním. 
„Vidíš, jak se rychle seznámili?“ chechtal se Mulisák radostně a hastrman se také spokojeně zašklebil. A potom se dal Mulisák do vyprávění, co všechno zažil na hradě Flákoštajně. Jak ho bílá paní uctívala jako nějaké barounské strašidlo a jak chtěj nechtěj musel také křepčit na úplňkovém bále. A starý Brčál se div nerozsypal smíchy, když Mulisák vylíčil, jak tam musel s princeznou Kakramůrou tančit moderní tanec „makovici„, který se celý přetančí jenom po hlavě. Pak se náhle v řeči zastavil a podíval se vyděšeně na Brčála: 
„A kde jsou ti kluci? Kam se, safrahnáti, na tak dlouhou dobu zatoulali? Snad mi ten kluk nevytáhl moje vzdušné sáně a netropí s nimi někde nějakou nezdobu? Musím sejít přesvědčit! ..... A baže už je, kakramenti, vytáhli! Ale já ho, kluka, saframentsky zvalchuju, jestli s nimi někde něco provede!“