Mulisák 4: Letecké dobrodružství Vašíka a Marjánky

Ve starém syslovském mlýně bývalo vždy útulno a veselo. Pan otec Votruba i jeho panímáma byli ještě po starosvětsku veselí a dobrosrdeční lidé, kteří každému pomáhali, jak jen mohli. Za to je měli všichni sousedé rádi a často přicházeli do mlýna na besedu. Ve velké prostorné kuchyni se tam večer příjemně besedovalo s noclehujícími mléči, mlýnskou chasou a veselými krajánky. Tak se každý večer napovídalo všelijakých příhod, veselých historek a pohádek na nůše, a kdo jednou do té mlýnské kuchyně zapadl, ten se tam zase brzy rád přišel podívat. 
Také hastrman Brčál rád chodil do mlýna na návštěvu. Neměl tam z rybníka daleko a byl tam rád viděn, protože nosíval panímámě puškvorec, pelyněk a jiné léčivé rostliny. Panu otci zase vždycky správně předpověděl, kdy nastanou deště a s nimi hojnost vody na mlýnská kola. Brčál sedával nejraději v koutě vedle staré štoudve s vodou, protože mu v blízkosti vody bylo nejpříjemněji, a tam si spokojeně pokuřoval ze své usmolené fajfčičky. Rád cítil vůni pečených jablek i brambor, kterých bývala vždy plná trouba, a také je rád jedl. 
Tam sedával skromně a často za celý večer nepromluvil ani slova a jen pozorně poslouchal, co se vypravuje. Ale někdy se dal sám do vyprávění a tu pak všichni rádi poslouchali, jaký býval na světě život před sto lety. Někdy vypravoval veselé příhody a někdy se zlobíval, jak ten moderní život a pokrok kazí hastrmanům živobytí. Přitom však už ani tak nemyslel na sebe jako na jiné hastrmany. 
„Mně už je to celkem jedno, jak to na světě chodí, protože jsem už dávno hastrmanským penzistou či výměnkářem, ale je mi líto mladších hastrmanů, kteří musí ještě těžce shánět živobytí. To má nyní každý doma koupací vanu a do rybníků se už nikdo koupat nechodí, aby se tam neumazal od splašků z továren. Vany by se měly zakázat, všichni lidé zase ..... marš! ..... koupat se do rybníků, aby ubylo nezaměstnaných hastrmanů!“ 
„A tomu všemu se teď říká pokrok!“ mluvíval dál Brčál rozzlobeně: 
„To máte, lidičky, jako s těmi betonovými lávkami! Okrašlovací spolky jich nastavějí přes každou stružku a přidělají k nim ještě zábradlí ..... brekekekeks! To je něco! Věčná škoda je těch starých, prohnilých dřevěných lávek, které se tak snadno prolomily pod děvčetem, když šlo do rybníka pro vodu a už tam žbluňklo ..... panečku!“ 
„A prosím Vás, kmotře hastrmane, máte Vy v těch hrníčkách pod pokličkami také ještě nějakou duši?“ ptávaly se někdy útlocitné ženské a s hrůzou očekávaly, co odpoví. ..... 
„Inu ..... to víte, že také nějakou tu duši doma musím mít, aby mě ostatní hastrmani nepomlouvali. Mám tam duši, ale ta už dávno není celá a je jí sotva polovic, protože šijí ten můj klouček každou chvíli kousek uřízne. Mám tam duši opravdu už jen tak pro jméno a ještě je to duše jenom z velocipédu,“ chechtával se Brčál. 
Lidé, kteří to slyšeli poprvé, se tomu smáli, ale panímáma říkávala: 
„Tohle já už dávno vím! Vždyť jinak by k nám kmotr Brčál ani nesměl chodit, kdyby ještě nějaké ty lidské duše v hrnkách přechovával.“ 
Také se někdy stalo, že i kmotr Mulisák přišel s hastrmanem do mlýna na besedu. Ale to jen někdy, když se uvolnila tetka Bouďačka, že za něj pár hodin zvečera na Smejkalce zastraší, když byl nastydlý a nemocný z toho nočního chladu. A Mulisákovi se také ve mlýně líbilo. Nesedával však u kamaráda hastrmana vedle štoudve s vodou, ale jeho oblíbené místo bylo u komína za velkými kamny, kde bylo vždy příjemné teplo, kde však bylo slyšet skučení meluzíny v komíně. To pro něho bylo jako pro Vás rádio nebo hudba z gramofonu, a také si tam vždy sliboval, že si postaví ..... až zbohatne ..... velikánský zámek s miliónem komínů a v každém musí být jiná meluzína. Přál bych Vám věru, milé děti, abyste se jednou mohly dozvědět, co se tam v té staré mlýnské kuchyni za jediný večer všechno semlelo! 
Ve dne zase býval v syslovském mlýně od rána do večera hastrmánek Pulec. Votrubovi měli synka Vašíka a dcerušku Marjánku a s těmi se Pulec kamarádil. Panímáma Votrubová to ráda viděla, protože pak byla bez starosti, že se některé z těch dětí utopí. Ona dobře věděla, že by Pulec děti snadno z vody vynesl, kdyby se snad stalo a některé při skotačení do ní spadlo. 
Byl tedy hastrmanův Pulec ve mlýně jako doma a s mlynářovým Vášou prošmejdil celý mlýn i okolí. A když později přivedl Pulec do mlýna i Bubáčka, byla trojice povedených kloučků pohromadě. Tehdy panímáma Votrubová nestačila údivem i leknutím často spínat ruce nad krkolomnými skoky malého Bubáčka ..... ze střechy na střechu a ze stromu na strom. Hastrmanův Pulec se zase rád vozil na mlýnském kole kolem dokola a nic mu nevadilo, když projížděl plným proudem vody, která se žlabem valila na mlýnské kolo. 
„Inu, jsou to strašidlácké děti ..... jsou v tom jako jiné děti doma za pecí ..... přece však mám obavu, aby se jim někdy něco nestalo!“ říkávala dobrá panímáma a napomínala stále Vašíka, aby ty nezbedné kousky po nich nikdy nezkoušel. Ale přitom měla oba strašidlácké kluky velmi ráda a často jim nějaký ten pamlsek podstrčila. 
Jednou se však na ně doopravdy velmi rozzlobila a celý týden nesměli se oba ve mlýně ani ukázat. 
To si Bubáček vzpomněl, že by za panímáminu dobrotu mohl její děti trochu povozit ve svém letadle. Bylo to letadlo starého typu, jakého modernější strašidla už nepoužívají, a starý Mulisák je kloučkovi půjčoval jako koloběžku. Domluvil se tehdy dopoledne s mlynářovými dětmi, aby přišly odpoledne pod mlýn na malý palouček, který byl ze všech stran obklopen vysokými olšemi. Spoléhal se na to, že tamtudy nikdo nechodí, a myslel, že tam děti krásně povozí a to jen tak pár metrů nad zemí. 
Toho dne odpoledne vytáhl z kůlničky staré odložené letadlo a hned se s ním pustil lesem z Koženého vrchu k rybníčku. Bubáček se uměl s letadlem tak bystře a nenápadně proplétat větvemi stromů i proutím vrb u potoka, že ho v té zeleni ani vidět nebylo. U rybníka si k němu přisedl hastrmanův Pulec a pak zase větvemi olší letěli pod mlýn na palouček. Marjánka a Vašík tam už nedočkavě poskakovali. Těšili se na tu neslýchanou jízdu jako na nevím co a představovali si to letadlo jako panský kočár. A proto byli velmi udiveni, když spatřili jen veliké koště, které u konec mělo jakési dvě pohyblivé vidlice, a těmi Bubáček sem tam všelijak viklal, když se chtěl nad paloučkem otočit a snést k zemi. 
Přece se však obě děti s chutí posadily na koště a radostí výskaly, když Bubáček s nimi pomalu a opatrně kroužil asi metr nad vysokou trávou malého paloučku. Marjánka s tak nízkým letem byla spokojena, ale bujný Vašík chtěl létat stále výš a výš, až hnedle vzlétli nad vrcholky starých olší. 
Spadnout děti nemohly. Nic takového se nemohlo stát, dokud se Vašík pevně držel Bubáčka a dokud Marjánku opatroval Pulec. Aby spadli dolů Pulec anebo Bubáček, to byla věc zrovna tak nemožná, jako aby spadli kocour nebo vrabec ze stromu. Krásně se jim létalo, dokud řídil koště zkušený letec Bubáček. 
Ale pak Vaška napadlo, aby si sám trochu zakočíroval, a tak dlouho žebronil, až dobromyslný Bubáček povolil. S tou však podmínkou, že poletí Vašík nízko nad paloučkem a jenom jednou dokola. Usedl si tedy Vašík k řídidlům, Bubáček hned za něj, aby mu podle potřeby radil, a vzadu držel Pulec Marjánku. Chytrý Vašík ihned pochopil, jak se má letadlo řídit, a když se mu podařilo oblétnout palouček bez chyby, dostal kuráž a škemral, aby ho Bubáček nechal létat ještě chvilku. Když mu to Bubáček dovolil, oblétl ještě asi třikrát volně nad paloučkem dokola, ale potom ..... kozel ví, co ho to napadlo? 
Snad klukovské roupy ..... nebo se chtěl syslovským klukům pochlubit, jak umí létat ..... zkrátka, než se Bubáček vzpamatoval, zarejdoval Vašík vidlicemi a už letěli vzhůru z údolí nad vesnici. Marně Bubáček na Vašíka volal, co má dělat a co ne! Vašík byl tím letem jako omámený. Vidlice nechtěl z rukou pustit, a tak mohl Bubáček řídit jenom rovnováhu, aby se nezvrátili hlavami dolů. 
Marjánka vzadu křičela a marně ji Pulec konejšil, jak nejlépe uměl. To už letěli plnou parou nad syslovskou návsí a bylo slyšet až k nim nahoru křik a volání syslovských občanů. Ale už se také Bubáčkovi podařilo podchytit vidlice Vašíkovi pod rukama a obrátit letadlo zpátky nad mlýnské údolí. Vašík však vidlicemi také ještě trochu rejdoval, a tak se stalo, že místo na palouček sletěli klouzavým letem nad polovy vyschlou mlýnskou nádržku. Nešťastný Vašík však v poslední chvíli zarejdoval tak nešikovně, že vrazili do staré vrby a už se všichni váleli v bahnité vodě jako kapři. Utopit se nemohli, ale Marjánka si pádem na vrbu odřela trochu nosík a křičela, jako by ji všichni kozli brali. 
V tu dobu panímáma Votrubová právě sypala před mlýnem zrní drůbeži a přitom rozmlouvala s tetkou Frantačkou. 
„A kdepak máte, panímámo, Vašíka a Marjánku?“ ptala se tetka, neboť jí bylo divné, že je ve mlýně tak nezvykle ticho. 
„I ti jsou s těmi strašidláckými kluky pořád někde ve větru!“ odpověděla panímáma. 
Tu se však podívala vzhůru, vykřikla, upustila ošatku a chytila se zoufale za hlavu. Tetka Frantačka se na ni nechápavě podívala, ale ihned všechno pochopila, když na vlastní oči uviděla, jak letadlo s mlynářovými dětmi spadlo do louže. Obě zůstaly stát, jako když blesk vedle nich udeří, ale panímáma se brzy domyslela, že se dětem nic tak zlého nestalo, když viděla, jak sebou mrskají v bahnité vodě. Tím se trochu uklidnila, ale hned se zase rozzlobila na Pulce a na Bubáčka. Popadla koste a rozběhla se k nádržce. Bubáček i Pulec zatím už Marjánku vynášeli na břeh a prosili ji, aby tolik neplakala. Když však uviděli rozzlobenou panímámu, nechali Marjánku ležet v trávě, skočili rychle na letadlo a v okamžiku byli v povětří. A panímáma už za nimi mávla koštětem do prázdna. 
„Opovažte se mi ještě někdy přijít do mlýna, kluci strašidlácký! Uvidíte, jak Vás vypakuju!“ zahrozila za nimi.
Potom se teprve rozběhla k Marjánce a udýchaně se jí vyptávala, zdali sejí něco nestalo. A Marjánka přestala plakat. Byla však od bahna umazaná jako čuňátko, a proto ji panímáma rychle odváděla domů, aby ji zas dala do pořádku. A za nimi nějak smutně klusal Vašík s hlavou sklopenou. 
Když pak večer přišel na návštěvu Brčál, panímáma Votrubová před ním velmi hubovala na Pulce i na Bubáčka a žádala hastrmana, aby Pulce přísně potrestal. 
„Nezlobte se, panímámo!“ prosil hastrman. ,Já už o tom vím, co ti kluci vyvedli, a už jsem také Pulcovi řekl, jak bude potrestán. A to velmi přísně! Celý týden ..... slyšíte, panímámo! ..... celý týden se kluk nebude smět mýt!“ dodal velmi zlostně hastrman. 
Takovému trestu se dal do chechotu nejen Vašík za pecí, ale i celá světnice, a panímáma se ještě více rozzlobila. 
„Počkejte, panímámo, až Vám to vysvětlím!“ žádal hastrman. „U lidských dětí to žádný trest není ..... pravda! ..... , ale u nás hastrmanů je to horší než bití! My se Často musíme vodou omývat, a když to delší dobu neděláme, tak nás kůže pálí jako oheň! A ručím Vám za to, panímámo, že také Pulce bude třetí den celé tělo bolet hůře nežli po výprasku!“ Druhého dne panímáma mlynářová také před kmotrem Mulisákem na Bubáčka velmi hubovala, jaký je to větroplach a co provedl s jejími dětmi. A žádala ho, aby také on kluka řádně potrestal, jak slíbil udělat hastrman. 
Ale Mulisák jen mávl rukou a dobrácky jí odpověděl: 
„Inu, nezlobte se, panímámo! Já vím až moc dobře, že za nějakých padesát let budou lidé s takovým klidem lítat, jako nyní chodí po zemi, a tak si myslím, že je dobře, když si budou děti ode dneška na to zvykat!“ 
Panímáma už na to nic neříkala a jen si něco pomyslela o starých a nerozumných strašidlech.