Mulisák 7: Povídka o dvou zlodějích

Obyvatelé obce Syslova byli vesměs poctiví občané. Byli spokojeni se svým skrovným majetkem, který získali jen poctivou prací, a po cizím jmění nebažili. A nepamatovali se ani nejstarší sousedé, dědečkové i babičky, že by se tam kdy stala nějaká krádež. 
Proto není divu, že nastalo v obci pobouření, když se tam pojednou v krátké době staly hned tři krádeže! Ztratily se husy, slepice a sedláku Pazderkovi tučný vepř. Syslovští tím byli velmi rozezleni, ale všichni se shodovali v tom, že nekradli lidé místní, ale že to byli darebáci odjinud. Proto pan starosta nakázal ponocnému Davídkovi, aby hlídal obec pečlivěji, že se za nějaký čas zlodějové do Syslova zase jistě vypraví. I měl ponocný plnou hlavu starostí, aby obec dobře hlídal, a v noci ani oka nezamhouřil. A stále s hrůzou očekával, kdy se zase po vsi rozkřikne, že byl někdo okraden. 
Byla tmavá letní noc. Hastrman Brčál lezl prastarou dutou vrbou z hloubi rybníka na čerstvý vzduch, ale zůstal trčet ještě mezi kořeny, protože zaslechl lidský hovor. 
„To se nám to, Francku, zase dneska povedlo!“ slyšel Brčál pisklavý hlas. „Dvanáct hus, deset slepic a dvě peřiny!“ 
„Inu, je to dobrý!“ brumlal druhý. „A copak jsem to neřekl, že se nám ta dnešní krádež povede?! Já, Matěji, věděl, kdy můžem jít směle do Zaječic k Vrtílkovi, protože jsem vyzvěděl, kdy nebude v noci doma. 
„Dobrá, dobrá, Frantíku!“ šuškal Matěj spokojeně. „To víš, že to všechno uznávám! Já vím, že máš chytrou hlavu a že jsi už sněd pár hrnců vtipný kaše. Ale já mám dneska, kamaráde, taky dobrý nápad. Syslovský starosta má pořádnýho čuníka, a jak jsem slyšel, už pozítří má pro něj přijít řezník Sekera. Tak já navrhuju, abysme mu prasátko před nosem vyfoukli, a když už tam jednou budeme, abysme přibrali k pašíkovi taky toho vranýho valacha!“ 
„Inu, nápad je to dobrý!“ huhlal Francek. „Ale trochu taky nebezpečný! Nezapomeň, že jdeme zrovna z krádeže a že se bude zítra tady všade hodně hlídat!“ 
„Nic se neboj, kamaráde!“ breptal Matěj. „Podle mých zkušeností se zrovna hned po krádeži dobře nehlídá, protože si každý myslí, že se zlodějové hned tak zase někam neodváží a že čekají, až se na tu první krádež trochu zapomene. A my zrovna nebudeme čekat a hned zas zítra navštívíme syslovskýho starostu!“ 
Francek chvíli mlčel a pak teprve odpověděl: 
„No, na to máme ještě fůru času, abysme si to jaksepatří rozmysleli, a teď už raději zase pojď, ať jsme ještě za tmy doma!“ 
Za chviličku potom, když se oba pobertové vzdálili, vystrčil hastrman opatrně hlavu z vrby a pozoroval dvě temné postavy tak dlouho, až zmizely za Hadí skalkou. A potom se zachechtal: 
„Breke ..... ke ..... keks! To jste si, sakraholti, vybrali moc špatný místo k svým loupežnickým poradám! Breke ..... ke ..... keks! To se podívejme! Tak starostův čuník a valášek Vám padli do oka, kakraholti! Nu, tak si jenom zítra pro ně přijďte a uvidíte, jak tentokrát pochodíte! Myslíte si možná, že vrba nemá uši, ale ona, holečkové, slyší břichem, breke ..... keks! A teď honem sypu na Kožený vrch ke starýmu kamarádovi na poradu!“ 
Mezitím se Brčál z vrby vyhrabal celý a s chechtotem upaloval k černým lesům. Kus cesty ho vyprovázel jeho oblíbený starý netopýr a pak zase jej houkáním uvítala prastará sova. To už Mulisák věděl, kdo k němu přichází na besedu, a vyšel proto Brčálovi kousek cesty naproti. Pak zmizeli oba v strašidlácké chýši a za chvilku už zase bylo v lese ticho. 
Co však si tam Brčál s Mulisákem umlouvali, to bohužel, Vám říci nemohu, ale muselo to být něco velmi žertovného. Neboť časně ráno, když Brčál spěchal z Koženého vrchu do Syslova k panu starostovi, tak ještě po cestě se spokojeně pochechtával. 
Ale do světnice k panu starostovi vstoupil s vážnou tváří a hned mu vypověděl, co v noci u rybníka vyslechl a co se na pana starostu chystá. Ten ovšem byl z toho celý vyděšený a chtěl honem shánět sousedy, aby mu pomohli zloděje chytit a odevzdat soudu k potrestání. Brčál však ho zdržel a pověděl mu, že se s Mulisákem uradili na něčem docela jiném, co zloděje spíše ze zlodějství vyléčí nežli trest ve vězení anebo výplata. A hned to také starostovi prozradil: 
„Nemusí být žádný křik a žádná honba, pantáto! Valacha a čuně večer odvedete do kravský stáje a na jejich místo si vlezu já i Mulisák! To snad přece dobře víte, že my oba se kdykoliv můžeme proměnit, v co chceme, kromě holuba, a tak já dnes budu dělat Vašeho valacha a Mulisák čuníka. Přijdou-li si pobertové doopravdy v noci pro ně, jak se uradili, tak ukradnou mne a Mulisáka ..... cha ..... cha ..... cha, bre ..... ke ..... keks! ..... To bude psina, milý pane starosto, a to víte, že my oba se zloději zatočíme, že jim jistě nadosmrti na krádeže přejde všechna chuť!“ 
Pan starosta o tom chvilku uvažoval a pak s radostí přijal všecko, co mu Brčál navrhoval. Nikomu se o tom ani slovem nezmínil a pozdě večer provedl vše, co mu Brčál poradil: koně i čuníka převedl do kravské stáje a také psa zavolal k sobě do komory. Pak usedl na zápraží, zapálil si dýmku a nedočkavě očekával Mulisáka s hastrmanem. 
A bylo už tma jako v pytli, když se oba braši tiše přišourali jako kočky. Řekli starostovi, aby si šel lehnout a staral se jen o to, aby nikdo ze stavení nevycházel na dvůr, dokud oni sami nezaklepou na okno světnice. 
Potom si šel pan starosta lehnout, ale rozčilením ani oka nezamhouřil. Nastražoval uši, aby aspoň něco z toho pochytil, co se v noci bude dít, ale na dvoře se do půlnoci ani stéblo nehnulo. Už si myslel, že si to pobertové rozmysleli a že vůbec nepřijdou. Až teprve když ponocný odtroubil jednu hodinu, zaslechl tiché kroky, slabý klapot, tiché vrznutí dveří a zase tichoučké kroky, které se rychle vzdalovaly. 
To už zlodějové odváděli v koně proměněného hastrmana a odnášeli v pytli Mulisáka, změněného v tlustého čuníka. Oba pobertové velmi spěchali, aby byli co nejdříve za vesnicí, a potichu se chechtali, jak se jim ta krádež zase pěkně povedla. A zastavili se až na planince mezi lesy, aby si tam trochu oddechli a prohlédli si ukradená zvířata. Jeden ze zlodějů, hubený dlouhý chlap, byl s čuníkem velmi spokojen, ale druhý, malý a tlustý, nadával jako špaček: 
„Pardyje parkos! Co to vedu za nemehlo? Co je to za hubenou kobylu? Vždyť měl starosta takového mladého koně a tlustého jako buchtička. A co teď budu dělat s takovouhle rachotou?“ 
Hubený se mu smál: 
„Udělej si z něho trakař, když ses tak napálil. Zato já si stafrahnátsky pošušňám!“ 
„Co já!“ rozkřikl se tlustý zlostně. „Vždyť mi dáš čuníka polovic, tak jsme si to přece řádně před vejpravou ujednali!“ 
„I jenom si nech svou kobylu sám pro sebe a já si nechám zase čuníka! Nemusels to přece tahat vůbec ven, když jsi viděl, jaký je to chudáček!“ posmíval se hubený. „Já polovic Tvý kobyly nechci, ale ponechám si celý čuně a bastafidli! Matěji!“ 
„Hadry cucky, Francku, nedopaluj! Dáš mi půlku vepře, nebo bude zle! Já jsem si vždycky myslel, žes poctivej zloděj, ale teď už vidím, že jsi nepoctivej lump!“ 
„Cože?! Já že jsem nepoctivej lump?“ rozkřikl se Francek a temnou nocí rozlehlo se žuchnutí. Potom druhé a hned nato se zlodějové dali spolu do pranice a mydlili se, až z nich cucky létaly na všechny strany. Mezitím se Mulisák i Brčál proměnili zase ve strašidla a hned vykouzlili z březových větví velká košťata. Jedno potom vstrčili do pytle (vlastně to byly dva pytle do sebe vložené) a druhé položili do koňské ohlávky. A to všechno udělali tak tichounce, že to peroucí se zlodějové neviděli a neslyšeli. Až teprve když si řádně namydlili a uznali, že to není kamarádské, přestali se bít a každý si šel zase ke své kořisti. 
A teď si, milé děti, představte, jak se asi oba rváči tvářili, když místo zvířat našli tlustá košťata! Není divu, že dostali hned velikou zlost, že nemohli ani slovo promluvit, a jen vztekle funěli, protože se oba domnívali, že mu to ten druhý podstrčil. Hubený si myslel, že ho tlustý chce tak připravit o jeho čuníka, a tlustý v tom viděl posměšné zpodobnění hubené kobyly. 
Na to oba v té zlosti nevzpomněli, že to přece jeden ani druhý nemohli udělat, když se navzájem drželi za pačesy. Byli na sebe tak dopáleni, že popadli ona košťata a počali se zase bez rozmyslu mydlit. Mulisák i Brčál stáli ve tmě na samém kraji silnice a jen se smíchy ohýbali nad tím podařeným divadlem. A teprve když viděli, že už oba lumpové mají zrovna dost a že už se opravdu navzájem důkladně vyplatili, rozhodli se udělat rvačce rázný konec. 
Jednoho popadl Mulisák a druhého Brčál a oba vstrčili bleskurychle do těch pytlů. Než si oba pobertové pomysleli, co že se to zase s nimi děje, leželi už v pevně zavázaných pytlích. A nad nimi stál Brčál s Mulisákem a jen čekali, až se zlodějové zase vzpamatují. 
Byly už dvě hodiny s půlnoci, všude vůkol bylo pusté ticho a jen občas někde v dálce zahoukala sova. Zloději se v pytlích nehýbali, až teprve za dlouhou chvíli se ten dlouhý trochu pohnul a ustrašeně zvolal: 
„Jsi tu někde, Matěji?“ 
„Jsem, tadyhle v pytli! Pojď honem a pomoz mi ven, ať se tady nezadusím,“ hekal Matěj. 
„Já, holečku, nemůžu ..... já jsem taky v pytli!“ naříkal Francek. „Co se to jen s námi dělo, nevíš, kamaráde zlatý?“ 
„Kdepak bych já, chudák, věděl?“ odpověděl Matěj plačtivě. „Já se jenom bojím, aby v tom nebyly, prokrýlepána, zlý čáry!“ 
„S dobrým to už nejni, kamaráde, ať už je to takhle nebo tak!“ smutně breptal Francek. „To Ti už dá rozum, když si jenom pomyslíš, kam se poděl valach a kam se ztratilo čuně! A že tady po nich zbyla jenom košťata!“ 
V tom Brčál zařehtal jako valach a Mulisák zachrochtal jako čuně. 
„Slyšel jsi, Matěji?“ 
„Slyšel jsi, Frantíku?“ zvolali oba najednou. „Čuník je tu a valach taky!“ 
A hned oběma bylo v pytlích veseleji. mysleli, že se i z těch pytlů už ven nějak dostanou, ale hned zase v nich byla pramalá dušička. Neboť se kolem nich v okamžení strhla tak veliká vichřice, že se stromy až k zemi ohýbaly. Větve příšerně praskaly, meluzína skučela a sovy houkaly jako o závod. 
„Tak co s nimi, ke všem čertům, budeme dělat, čuníku?“ zaskuhral Brčál a zařehtal tak hlučně, že se to daleko v lesích rozléhalo. „Přece tady nebudeme čučet celou noc?“ 
„No, co s nimi, kamaráde valachu? Odnesem je k soudu a tam ať si je řádně potrestají!“ chrochtal Mulisák bezedným basem. 
„Co? K soudu? Vždyť nás ani oba k soudu nepustí! Prosím Tě, valacha a čuně!“ řehtal se Brčál zlostně. „Nejlépe by bylo chytit oba pytle a hodit je rovnou támhle do rybníka! A byl by od nich navždy pokoj.“ 
Ve zlodějích byla ještě menší dušička a vlasy jim hrůzou vstávaly. 
„No počkat, počkat kamaráde valachu! O život je připravit my sami nesmíme!“ chrochtal Mulisák. „Ale já mám jiný dobrý nápad. Když mají ti pobertové v pytlích tak rádi valachy a čuníky, že je až kradou, tak ať to taky oba zkusí, jaký to je, být valachem nebo čuníkem! Odneseme je pěkně zpátky k našemu hospodáři, jednoho z nich proměníme ve valacha a druhýho v čuníka. Z toho tlustýho Ti bude pašik jako soudek. Je beztoho ukoptěný jako čuně a ten dlouhý má už nyní místo vlasů načesanou černou hřívu! Náš hospodář nic nepozná a my se zase proměníme v Matěje a ve Frantíka a vrátíme se jakoby nic do jejich domovů. Ale všichni lidi se budou ode dneška moc divit, jak se ti dva darebáci napravili, protože my budeme dělat dobrotu. Budeme si toho vážit, že jsme lidi, a jako lidé se také budeme slušně chovat!“ 
„To jo, čuníku, to taky opravdu uděláme! A možná že je taky, tak jako oni nás, nějaký lump ukradne a povede je pustou nocí kdovíkam. Ale čert je vem, darebáky!“ řehtal Brčál zlostně. „A už konec řečí, čuníku! Jsou dvě hodiny s půlnoci a my musíme všechno odbýt, než se začne rozednívat. Nalož mi je na záda a hajdy zpátky k panu starostovi!“ 
Tu se hastrman rázem proměnil zas v koně a Mulisák mu oba pytle k sobě svázané přehodil přes hřbet. A pak se oba dali na zpáteční cestu do Syslova. Kopyta cvakala, Mulisák občas zachrochtal a zlodějové v pytlích naříkali. Bědovali, proč se jen dávali na to proklaté zlodějské řemeslo, a zase úpěnlivě volali: 
„Pane čuníku a milostpane valachu, pěkně Vás prosíme, pusťte nás na svobodu! My už vícekrát krást nepůjdeme, i kdyby se někde zlato jen tak bez dozoru válelo!“ 
Mulisák i Brčál těch slibů nedbali a šli svým klidným krokem k starostovu statku. A právě když ponocný odtruboval třetí hodinu s půlnoci, přicházeli na dvůr jako duchové z jiného světa. Podle troubení a zápachu hnoje poznali zlodějové, že jsou už zase ve vesnici, ale hrůzou už opravdu nevěděli, co by měli dělat: mají-li volat o pomoc a pak dostat řádně na pamětnou, nebo mlčet a čekat, co se dále bude s nimi dít. 
Na dvoře Mulisák sundal pytle z valacha, který se ihned zas proměnil v hastrmana, a spolu je odnesli do chlévů, a to: toho tlustého, co měl být proměněn v čuníka, odnesli do koňského chléva a hubeného, na kterého čekal osud valacha, odtáhli do chléva prasečího. Potom, jak jen mohli nejtišeji, přivedli pravého valacha do maštale a pravého čuníka do jeho rezidence. 
A pak na chvíli ponechali darebáky svému osudu, aby byli za své skutky co nejvíce potrestáni. Mulisák i Brčál přistoupili k oknu starostovy světnice a tiše na ně zaklepali. A pan starosta je už nedočkavě očekával. Za okamžik už strašidlům otvíral síňku a nechal je vklouznout do druhé světnice, kde mu oba braši všecko dopodrobna pověděli, aby věděl, co má se zloději mluvit. 
Zatím se oba zlodějové trochu v chlévech vzpamatovali. Ze jsou vskutku v chlévech, to poznali podle zápachu hnoje, ale měli pořád ještě trochu naděje, když viděli, že jsou stále ještě lidmi, třebas byli ještě zavázáni v pytlích. A proto se chtěli přesvědčit, zdali i kamarád je dosud člověkem. 
A teď si zase, milé děti, všecko dobře představte a dávejte dobrý pozor! Ten dlouhý, Francek, který měl být proměněn ve valacha a který, jak dobře víte, ležel v prasečím chlívku, dodal si odvahy a potichu se zeptal: 
„Matěji, seš taky ještě člověkem?“ Ale místo lidské odpovědi uslyšel jen hluboké zachrochtání. 
„Prokrýlepána, Matěji, kamaráde, tak už si opravdu tím čunětem?“ 
Čuně ještě něco zachrochtalo a Francek se dal do zoufalého pláče: 
„Když já Ti už, kamaráde zlatý, docela nic nerozumím, co mi tady povídáš, prokrýlepána, to se nám to dneska vyplatilo! Vždyť to snad všecko ani není možný a snad se mi to všechno jenom zdá, ale není možný, abych se z toho snu probudil, ať sebou házím, nebo se štípu do nosu, jak chci ach, ach, prokrýlepána skákavého!“ 
A v druhém, koňském chlévě, bylo zrovna tak. Když se tlustý Matěj trochu probral z celé té hrůzy a zavolal svého kamaráda, dostal za odpověď koňské zařehtání. A tak jako Francek, tak se i tlustý Matěj dal do zoufalého naříkání nad osudem svého kamaráda. A každou chvilku si se strachem sahal na svůj nos, aby se přesvědčil, zdali se už neproměnil v prasečí čumák. 
A tak oba zlodějové byli dostatečně potrestáni za své zlodějské činy a jejich zasloužené utrpení se pomalu blížilo již ke konci. 
Zatím Mulisák i Brčál všecko panu starostovi pověděli a ještě mu poradili, jak si má dále počínat, aby zloději mysleli, že on sám ta kouzla s nimi způsobil. 
Mulisák i Brčál zůstali ve světnici, aby je zlodějové nespatřili, a starosta sám vyšel na dvůr. Otevřel dvířka u prasečího chlívku, rozřízl motouz u pytle a přísným hlasem poručil zlodějovi, aby lezl z pytle ven. Když tak ustrašený zloděj učinil, poručil mu starosta, aby poklekl a slíbil, že už vícekrát a za nic na světe na krádež nepůjde a že bude tím nejspořádanějším člověkem. Zloděj všecko rychle a brebtavě slíbil a s pláčem prosil, aby už jej pan starosta z těch kouzel propustiti ráčil. 
„Dobrá! Tebe tedy propustím, protože si myslím, že už z Tebe přece jenom bude zase pořádný člověk, a valacha už z Tebe neudělám. Ale Matěje si tady nechám a postarám se o to, aby z něho byl pašácký čuník. A teď už se s ním rozluč a pak se rychle syp domů, nežli si to ještě rozmyslím!“ 
Milé děti! Přál bych Vám vidět ten spěch, s jakým Francek upaloval k domovu. Dřevěný plot přeskočil jako jelen a ihned zmizel v ranním šeru. Starostovi to bylo velmi k smíchu, ale musel ještě zachovat vážnou tvář pro komedii s druhým zlodějem. 
A tak se za chviličku podobný výjev opakoval v koňské maštali. Ubrečený tlustý Matěj musel také starostovi slíbit, že už vícekrát krást nebude a že se napraví. A také musel vyslechnout smutnou zprávu, že místo něho zůstane u starosty za valacha Francek, který těžkou prací bude trestán za krádež a nepořádný život. 
Při té řeči valach smutně zařehtal a to Matěje tak vyděsilo, že nečekal už ani na svolení, aby mohl zmizet, a vyrazil z maštale. Ohromnými skoky upaloval za stodolu, aby co nejdříve byl co nejdál od toho tajemného statku, a přitom trnul strachy, že se třeba ještě dodatečně v polích promění v čuně. 
Zatím Mulisák i Brčál vyšli na dvůr k starostovi a všichni tři se nad povedenou komedií smáli, až se ohýbali. Pak jim pan starosta poděkoval za to, že mu zachránili čuně s valachem a že ze dvou darebáků zase udělali řádné občany. Sliboval jim odměnu, ale strašidlům ani tak nešlo o nějaké dary jako o to, že starosta celé obci dopodrobna vypoví, jak to chytře provedli a jak zloděje tak vystrašili, že už jistě vícekrát krást nebudou. 
A tak se také vskutku stalo. Druhý den to zvěděl celý Syslov a vesničané Brčála i Mulisáka velmi chválili a byli jim vděčni, že zbavili obec nebezpečných pobertů. Však se také od té doby už nic v obci neztratilo a pan starosta mohl směle nechat přes noc na zahradě i svou čepici. A to proto, že oba ti zlodějové, tlustý Matěj i hubený Francek, splnili, co slíbili starostovi, a opravdu se stali pořádnými občany. 
Já jsem sám měl velkou radost, když mi syslovský ponocný vzkázal, že se od té doby v celém kraji neukáže ani straka!