Mulisák 8: Mulisák na návštěvě u paní hraběnky

Jednou večer přilétl Mulisák na Šmejkalku do práce, ale nestrašil tam té noci ani pět minut. Hned na okraji údolí zůstal stát u první borovice, jako když do něho udeří, a překvapeně poulil oči na tabulku přibitou na silném kmeni stromu. Když namáhavě přeslabikoval nápis: 
Zakázaná cesta! 
strašně se dopálil a rozkřikl, že se to po celé Smejkalce rozléhalo: 
„A tohle mi tu, ke všem čertům, scházelo! To se podívejme: zakázaná cesta! A co tady budu nyní dělat, když se tudy nebude smět chodit? Koho budu tady strašit? Snad myši, žáby, noční můry a netopýry, ne?! A to mi udělají teď, když jsem dal už tolik peněz do zřízení meluzíny a do mechanického zařízení, aby na každého, kdo tudy jde, padala tesknota?! A tohle jen tak nenechám a budu se bránit zuby nehty!“ 
Rozzlobený Mulisák usedl zas na své vzdušné sáně a plnou parou letěl k Brčálovi. Byl tak dopálen, že své sáně ani dobře neovládal, a tak se stalo, že vrazil notně do prastaré vrby, na které Brčál často při měsíčku vysedával. 
„Brekekekeks! Který čerchmant mi to tam nahoře mlátí do balkónu?!“ ozvalo se zlostně dutou vrbou až odkudsi z hloubi rybníka. A za okamžik se už starý Brčál hrabal ven. Když však spatřil svého kamaráda, radostně se zašklebil a uvítal ho jaksepatří. 
„A cože dneska nestrašíš?“ ptal se Brčál překvapeně. „Neboje tam za Tebe Boudačka?“ 
„Ne,“ broukl zlostně Mulisák, „ale něco mě tam vystrašilo!“ Když pak rozzlobené strašidlo vysypalo Brčálovi všechno, co je tížilo, dal se tomu hastrman do smíchu. 
„Chá ..... brekekekeks! a tohle Tě rozčililo, kašparkose? Jen se, brachu, neboj, že tamtudy už nikdo nebude chodit! Právě teď tam lidi zrovna polezou. Copak ještě nevíš, starý pahýle, že lidi zrovna nejraději dělají to, co je zakázané? Věr mi, že je možné, že zatímco Ty tu čučíš, chodí lidu po Smejkalce jako v Bačkorově o jarmarku! Tak se zase pěkně seber, třebas Tě rád vidím, kamaráde, a leť si zase zpátky na svou Smejkalku, abys neprozahálel drahý čas a uvidíš, jakou tam nyní budeš mít pěknou návštěvu, že ani sám nestačíš a budeš si muset vzít tovaryše!“ chechtal se hastrman. 
„Ne, brachu, nepůjdu tam nyní strašit, i kdyby tamtudy táhlo třebas celé procesí! Já jsem poctivé strašidlo a na zakázané cestě strašit nebudu!“ 
„Právě proto bys tam měl strašit!“ bručel hastrman. „Ale jestli opravdu nechceš, tak se musíš postarat, aby se ten zákaz zrušil. Nech tedy zbytečného hudrování a ještě teď si zaleť na zámek v Lelkách Kozodojích k paní hraběnce Truc Hanzlové, které všecky tyhle lesy patří. Nic sejí neboj, vždyť jsi nedávno byl u bílé paní, tak víš, jak se máš u hraběnky chovat. Uvidíš, že moc dobře u ní pochodíš, protože paní hraběnka ráda podporuje všechno zastaralé!“ 
„Dobrá, poslechnu Tě, kamaráde,“ zahuhlal Mulisák, „ale zalétnu si ještě domů, abych se dal do parády a shledal nějaký dar pro paní hraběnku. Měj se tady zatím dobře.“ 
A netrvalo to dlouho a Mulisák už letěl na zámek v Lelkách ..... Kozodojích k milostivé paní hraběnce. Oblékl si na tu cestu dlouhý kabát z březové kůry a do rance vzal dary pro paní hraběnku: balík silné lesní vůně a krabici ranního ptačího cvrlikání. 
Vrata zámku však už byla zavřena a Mulisák si musel zazvonit. Vy už jistě víte, milé děti, že se mohl snadno dostat rovnou do komnaty paní hraběnky, ale jako všechna strašidla, tak i on měl velkou úctu ke všem ceremoniím a chtěl se k zámecké paní dostat obvyklou cestou. Když se však přikolébal tlustý vrátný a spatřil před vraty podivně vystrojené zjevení, velmi se dopálil, že byl kvůli nějakému pomatenci vyvolán z teplé vrátnice. 
„Koukej zmizet, hastroši, než Tě něčím přetáhnu!“ houkl na strašidlo zhurta. Ale starý Mulisák se místo dalšího zbytečného mluvení protáhl úzkými mřížemi tak jako mlha a pojednou stál před užaslým vrátným. 
„Tak co, pane tentononc, ohlásíte mě, nebo ne?“ houkl si Mulisák rázněji; 
„Ale prokrýlepána, pane strašidlo, já bych Vás, tentononc, velmi rád k milostivé paní hraběnce uvedl, ale hlavní schodiště je už uzavřeno,“ breptal vrátný ustrašeně. 
„Tak jděte balkónem, ještě se tam svítí!“ broukl Mulisák a spustil náhle ze svého šosu na vrátného tak prudkou vichřici, že se tlustý vrátný pojednou vznesl ze země a vylétl lehce jako pírko až na balkón. 
„Kakraholte, s tím hastrošem nejsou žádné špásy!“ hekal vrátný, když se z uleknutí trochu vzpamatoval. „To ho raději hned půjdu k milostivé paní hraběnce ohlásit, ať mi třeba ucho utrhne!“ 
Zaklepal na osvětlené dveře balkónu a za okamžik už stál před užaslou paní hraběnkou. Ale ještě dříve nežli se ho paní hraběnka mohla zeptat, zdali neví, kudy se k ní správně chodí, vybreptal jí vrátný třesoucím se hlasem, co se mu přihodilo a kdo si přeje s ní mluvit. 
„Ale to je opravdu zajímavé!“ zvolal hraběnka překvapeně. „Pane vrátný, ihned ke mně to strašidlo uveďte!“ 
A za malou chvilku se jí představoval vyparáděný Mulisák, odevzdal jí dary a hned jí také přednesl svou stížnost. 
„Ale to jsou maličkosti, pane Mulisáku! Hned zítra ráno dám nařízení, aby se Vám nedělaly při strašení žádné překážky!“ hovořila vlídně hraběnka. ,Já jsem vskutku ráda, že jsem se s Vámi seznámila a velmi mě těší, že strašíte na mém panství. Mně je tady smutno a o slušnou zábavu mám tady vskutku velkou nouzi. Rádio, biograf a všecky tyhle moderní hlouposti mě nebaví a ještě že si tu a tam mohu přečíst něco o strašidlech. A to je jediné, co mě ještě zajímá. Však jsme tu ještě před dvaceti lety měli nóbl strašidlo, ale byl tu správce tak lakomý, že ani lidu nepřál výdělku. Ten strašidlo vypudil a strašil sám. Je pravda, že se snažil dobře strašit, ale přece jen to, pane Mulisáku, není to, jako když straší skutečné strašidlo, odborně vzdělané. To dovede jinak vystupovat než takový samouk.“ 
A tu paní hraběnku napadlo, aby také Mulisáka něčím uctila. Ptala se ho, co je jeho oblíbené jídlo, ale hned přišla do velikých rozpaků, když jí řekl, že jí nejraději polévku ze špačků. Už se chtěla omlouvat, že nebude moci jeho chuti vyhovět, ale Mulisák jí s úsměvem řekl, že myslí polévku ze špačků dřevěných, jaké děti napalují palestrou. 
Paní hraběnka si spokojeně oddechla a hned zazvonila na komornou a nakázala jí, aby všechno rychle obstarala. Komorná zůstala stát s otevřenou pusou nad tím podivným rozkazem, ale když si na ni paní hraběnka dupla a Mulisák zakoulel očima, sypala dolů do kuchyně, div se nepřerazila. Rychle vzbudila kuchařku a vrátný musel honem nařezat špačků celou hromadu, aby polévka byla hodně silná. 
Však také Mulisákovi velmi chutnala. Paní hraběnka se vyptávala Mulisáka na rodinné záležitosti a velmi se podivila, když slyšela, že Mulisákův Bubáček byl na vychování u bílé paní na hradě Flákoštajně. S velikým zájmem vyslechla Mulisákovo povídání, jak byl u bílé paní na úplňkovém bále a jak tancoval s bílou paní strašidlácký tanec „makovici„, který se musí tančit po hlavě. Byla velmi zvědava, zdali je bílá paní stále tak veselá, jako bývala před třemi sty lety, a podrobně se vyptávala, jak byla bílá paní na ten bál ustrojena. A svoji zvědavost omlouvala tím, že ta bílá paní je nějaká její vzdálená prateta. 
Také chtěla vidět, jak se "makovice" tančí, a Mulisák jí ten starodávný strašidlácký tanec hned ochotně předvedl. Musel mu však k tomu starý komorník vrzat dveřmi, protože jsou to zvuky k tomu tanci předepsané. Když Mulisák přetančil po hlavě asi třikrát dokola, byla paní hraběnka tím zajímavým tancem tak nadšena, že se pojednou sama také dala do tance a tančila s Mulisákem „besedu„. Pěkně se jim spolu tančilo a Mulisák se musel hodně činit, aby staré hraběnce stačil. Ale komorník, vyděšený tím strašidelným tancem, nevydržel dlouho tu příšernou podívanou, nechal vrzání dveřmi a utekl. 
V tom odbíjela na zámecké věži dvanáctá a svědomitému Mulisákovi napadlo, že už dosti času prozahálel a že je nejvyšší čas, aby se vrátil na Šmejkalku. Poděkoval tedy srdečně paní hraběnce za prokázané dobrodiní a za slib, že tabulka se zákazem bude ihned odstraněna, a celý blažený se vrátil zase spokojeně na Šmejkalku do práce.