Muž bez srdce

V jedné vsi, v jedné chalupě, v jedné světnici žilo sedm bratrů. Neměli ani otce, ani matku, a museli si všechno sami udělat, vařit, prát i uklízet. Takové hospodaření je brzy omrzelo. Řekli si, že půjdou do světa a přivedou si nevěsty. Připravili se na cestu a doma nechali jenom nejmladšího, aby hlídal dům. Slíbili mu, že na něho nezapomenou a že mu nevěstu také přivedou.
Vydali se na cestu a přišli do hlubokého lesa. Dlouho bloudili, až našli osamělý domeček. Před dveřmi stál starý muž. Když uviděl bratry, jak jdou s veselou do světa, zavolal na ně:
„Kampak jdete?“
„Jdeme za nevěstou,“ odpověděli. „Ve světě se všichni oženíme a nejmladšímu bratrovi nevěstu přivedeme.“
„Hodně štěstí,“ přál jim starý muž, „a nezapomeňte na mě. Přiveďte mi také nevěstu. Jsem tu pořád tak sám a sám.“
Bratři se zasmáli a putovali dál.
Když přišli do města, vyhledali sedm mladých a krásných sester. Každý si vzal jednu z nich za ženu, sedmou, nejmladší sestru vzali s sebou pro nejmladšího bratra.
Vraceli se stejnou cestou. V lese stál před dveřmi domečku starý muž a čekal na ně. Volal už zdálky:
„Nu, vedete mi nevěstu?“
„Ne,“ odpověděli bratři, „pro Tebe jsme žádnou nemohli najít. Našli jsme jen pro sebe a pro našeho bratra.“
„Tak mi dejte tu bratrovu nevěstu,“ řekl starý muž, „sliby se musí dodržet.“
Ale bratři nechtěli nevěstu dát. Starý muž se rozhněval, vzal bílou hůlku, kterou měl schovanou za dveřmi, a dotkl se šesti bratrů a jejich nevěst. Jak se jich dotkl, proměnili se bratři i jejich nevěsty v šedivé kameny. Sedmou, nejmladší nevěstu, si muž ponechal u sebe.
Dívka mu obstarávala všechno v domě a neměla se zle. Jenom ji trápilo pomyšlení na ubohé sestry a jejich muže. Ráda by je osvobodila, ale nevěděla jak. A kdyby stařec umřel, nedověděla by se nikdy, jak je vysvobodit, a zůstala by uprostřed hlubokého lesa docela sama. Když si na to vzpomněla, dala se do pláče.
„Proč pláčeš?“ zeptal se jí muž.
„Mám strach, co si počnu, až Ty zemřeš.“
„Žádný strach,“ zasmál se muž, „nemohu zemřít, poněvadž nemám srdce. Ale i tak bys tu nemusela zůstat sama. Uhodila bys bílou hůlkou do kamenů a shledala by ses se svými sestrami a jejich muži.“
Dívka přestala plakat a udiveně se zeptala, kde má srdce, když je nemá v těle.
„Dítě,“ řekl starý, „nebuď tak zvědavá, nemusíš všechno vědět.“
Prosila ho, vyptávala se, až ji odbyl:
„Tak dobrá, abych měl klid, tak Ti to povím. Mám srdce ukryté v přikrývce na posteli.“
Ráno odešel starý muž do lesa a dívka ozdobila přikrývku nejkrásnějšími peříčky a barevnými květinami. Když se starý vrátil, divil se, co to znamená.
Dívka mu odpověděla:
„Bývám celé dny doma sama a nemohu pro Tebe nic pěkného udělat. Chtěla jsem aspoň udělat radost Tvému srdci. Ozdobila jsem přikrývku, poněvadž je v ní Tvé srdce.“
„Dítě,“ řekl starý muž, „to byl jen žert. Mám srdce docela jinde.“
Dívka začala znovu naříkat:
„Vidíš, máš přece srdce v hrudi a můžeš umřít. Co si pak počnu?“
„Už jsem Ti povídal, že srdce v těle nemám,“ odpověděl starý muž.
Ale dívka prosila a prosila a nepřestala, dokud jí neřekl, že své srdce uschoval ve dveřích.
Druhého dne večer se vrátil muž domů a viděl už zdálky, že jsou dveře ozdobeny květinami a pestrými peříčky. Zeptal se dívky, proč to udělala.
Dívka odpověděla:
„Ach, nemohu pro Tebe celý den nic hezkého udělat, chtěla jsem aspoň udělat radost Tvému srdci.“
Muž se usmál:
„Má milá, mé srdce není ani v přikrývce, ani ve dveřích. Daleko, daleko odtud v docela neznámé pusté krajině stojí veliký kostel. Do kostela vedou železná vrata a kolem kostela je hluboký příkop plný vody. V kostele poletuje pták a v něm bije moje srdce. Dokud bude pták žít, budu žít také. Nikdo o mém tajemství neví, jen Ty a já. Můžeš být bez starostí.“
Zatím nejmladší bratr doma čekal a čekal. Bratři se nevraceli. Snad se jim přihodilo něco zlého, pomyslel si a vydal se na cestu, aby je vyhledal.
Dostal se do lesa, kterým bratři putovali, a zabloudil. Jak se zaradoval, když uviděl domeček! Dívka byla sama doma a cizího mladíka pohostila. Vyprávěl jí, že měl šest bratrů, kteří se vypravili do města pro nevěsty a nevrátili se. Vydal se za nimi a zabloudil. Podle řečí poznala dívka svého ženicha.
„Tvoji bratři se oženili s mými sestrami a já jsem Tvoje nevěsta,“ řekla a vyprávěla, co se s bratry i sestrami stalo.
„Jak rád bych je vysvobodil!“ zvolal nejmladší bratr.
„Lehké to nebude, ale pomohu Ti, poradím Ti.“
Pověděla mladíkovi všechno, co věděla od starého muže. Potom mu připravila do koše chléb a pečeni a rozloučila se s ním.
Nejmladší bratr šel, kam ho nohy nesly, a když dostal hlad, posadil se a postavil před sebe košík s jídlem. Vzal chléb i maso a povídal:
„Kdo má chuť, ať přijde, já se s ním rozdělím!“
Tu se za ním ozvalo zabučení a objevil se veliký červený býk. Oslovil mladíka lidským hlasem:
„To jsi řekl ty, že se rozdělíš s každým, kdo bude mít chuť s Tebou jíst?“
„To jsem řekl, kamaráde,“ odpověděl mladík, „to jsem řekl a rozdělíme se.“
Jedli, a když se nasytili, řekl červený býk:
„Kdybys potřeboval mou pomoc, jen vyslov přání a já přijdu a pomohu Ti,“ a zmizel v lese.
Mladík šel dál, kam ho nohy nesly, a když dostal hlad, posadil se a postavil před sebe košík s jídlem. Vzal chléb i maso a povídá:
„Kdo má chuť, ať přijde a já se s ním rozdělím!“
Z křoví se vyvalil velký divoký kanec:
„To Ty jsi řekl, že se rozdělíš s každým, kdo bude mít chuť s Tebou jíst?“
„To jsem řekl, kamaráde,“ odpověděl mladík, „to jsem řekl a rozdělíme se.“
Jedli, a když se nasytili, řekl kanec:
„Kdybys potřeboval mou pomoc, jen vyslov přání a já přijdu a pomohu Ti,“ a zmizel v křoví.
Mladík šel dál, kam ho nohy nesly, a když dostal večer hlad, posadil se a postavil před sebe košík s jídlem. Vzal chléb i maso a povídal:
„Kdo má chuť, ať přijde, já se s ním rozdělím.“
Ve vrcholcích stromů zašumělo, vedle mladíka se snesl pták Noh a povídá:
„Chtěl ses rozdělit o jídlo, rozděl se se mnou.“
„Ale rád,“ odpověděl mladík, „ve dvou lépe chutná.“
Jedli, a když se nasytili, řekl pták Noh:
„Kdybys potřeboval mou pomoc, jen vyslov přání a já přijdu a pomohu Ti.“ Potom zmizel v oblacích.
Mladík si lehl do lesa a spal až do bílého rána. Sotva se ráno probudil a protřel oči, uviděl v dálce věž začarovaného kostela. Přidal do kroku, aby tam byl dřív. Zastavil se až před kostelem a poznal, že dívka měla pravdu. Lehká práce to nebude.
Příkop plný vody nepřeplave, železná vrata neporazí a ptáka, který poletuje vysoko v kostele, nechytí. A když ptáka nechytí, nikdy se s bratry a jejich ženami neshledá, kámen zůstane kamenem. V úzkostech si vzpomněl na býka, na kance a na ptáka Noha.
Zavolal býka, býk vypil vodu, zavolal kance, kanec vyrazil vrata, zavolal ptáka Noha a Noh vlétl do kostela, chytil ptáka a zadávil ho.
Když býk vypil vodu z příkopu, začal starý muž v domečku vzdychat, když kanec vyrazil kostelní vrata, starý muž zbledl, když pták Noh polapil ptáka a zadávil ho, starý muž padl jak podťatý a umřel.
Dívka hned věděla, proč muž umřel, a vyběhla nejmladšímu bratrovi naproti. Potom vzali bílou hůlku, dotkli se kamenů před domečkem a v okamžení stálo před nimi šest bratrů s nevěstami. Kdyby se radost měřila na měřice, dodnes by ji měřili. Nejmladší bratr slavil svatbu a na té sedmé svatbě se všichni sešli, jedli, pili, hodovali a dobrou vůli spolu měli.