Mužík s kouzelným zrcadlem

Před mnoha a mnoha lety cestoval v horách jeden muž a náhodou nalezl, jak se to už občas stává, malé zrcátko. Tak je zvedl a podíval se do něj. Ale co to bylo za kouzlo!? Neviděl sebe, nýbrž strmou, skalnatou horskou stráň, na které visely zlaté a stříbrné šišky a třpytily se a jiskřily, až z toho přecházely oči a tajil se dech. Vysoko na skalní stěně uviděl pidimužíka, jak se škrábe vzhůru a pilně sbírá zlaté šišky do ranečku. Toho pohledu se nemohl nasytit. Ale za malou chvíli pidimužík pocítil, že se na něj někdo dívá zrcátkem, a to ho velmi rozrušilo. Začal se zmítat a naříkat, pak ustrašeně prosil, aby mu to zrcátko hodil, jinak prý bude ztracen, prý se na stěně už déle neudrží, spadne a dole se dozajista zabije; rád mu za tu službu dá něco ze svého pokladu. Muži se toho ubohého skřítka zželelo a zrcátko mu hodil. V tu ránu skalní stěna zmizela i se vší tou blýskavou nádherou a pidimužík stál před ním. Když se ho muž zeptal, odkud je, odvětil:
„Z Benátek.“ A dal mu za odměnu jednu velkou zlatou šišku a zmizel.
Celý rozradostněný si ji muž zabalil do šátku a vydal se na cestu k domovu. Cestou si dělal velkolepé plány, jak zaplatí všechny dluhy, nakoupí si koně a dobytek; byl radostí bez sebe, že dal nouzi s bídou vale a zčista jasna zbohatnul. Za polovinu obvyklého času byl doma a ještě mezi dveřmi rozvázal šátek, aby ten poklad ukázal ženě a dětem. Ale ouha! Šiška už nezářila ani trošku, naopak byla celá černá a nevzhledná, až z toho povstal velký smutek. A protože si s tím černým nadělením muž nevěděl rady, rozhodl se nakonec vydat do Benátek, vyhledat pidimužíka a zeptat se ho na radu, jak tu věc zase změnit na zlato.
Zabalil šišku do šátku a vydal se na cestu. Po dlouhém putování nakonec dorazil do Benátek a jak tak chodil ulicemi a skřítka hledal, tu se znenadání zjevil před ním. Přátelsky ho pozdravil a překvapeně se ptal, co tu chce. Muž si mu stěžoval na svoji smůlu, vyprávěl, jak to se zlatou šiškou bylo a rozvázal šátek. Pidimužík se rozesmál, pohladil šišku dlaněmi a světe div se! Šiška byla zase z ryzího zlata a zářila jako dřív. Muž děkoval a chtěl se ihned vydat na cestu domů, ale pidimužík ho nepustil, nýbrž ho prosil, aby byl po několik dní jeho hostem.
Pak šli do obrovského paláce, kde ho hostil výtečnými pokrmy a nápoji a ukázal mu všechny svoje poklady. Muž se nemohl všemu tomu bohatství a nádheře vynadivit a nejednou zvolal:
„Kdyby tu tak byla moje žena a tuhle krásu viděla!“ Pidimužík se zeptal, zda by rád věděl a viděl, co jeho žena doma dělá a jak se jí daří. „Ano, to tedy rád!“ odvětil muž. Mužík přinesl ono kouzelné zrcadlo a nechal ho podívat se dovnitř. A muž opravdu uviděl zcela jasně a zřetelně svůj dům, světnici a tam svoji ženu, která seděla u kolébky a krmila dítě kaší.
Tak se s pidimužíkem rozloučil a radostně se vydal i se zlatou šiškou zpátky domů; a žili pak se ženou a dětmi ve štěstí a dostatku až do konce svých dnů.

Zdroj:www.abatar.cz