Nehoda

Leckdo si myslí, že čím výš člověk vyletí, tím je mu tepleji, ale kdepak: čím výš, tím je chladněji. Proč! Nu přece proto, že sluneční paprsky ohřívají ve výšce vzduch jen slabě, poněvadž je řídký. Dole je vzduch vždycky teplejší. Slunce ohřívá zemi a od té se zas jako od horké plotny ohřívá vzduch. Ohřátý vzduch je lehčí než studený, a tak stoupá vzhůru. A čím výš stoupá, tím víc chladne. Proto je ve velké výšce zima. Však to ucítili i človíčkové, když vylétli v balónu hodně vysoko. Bylo jim zima, že jim až zčervenaly nosy a tváře. Dupali nohama a tleskali rukama, aby se aspoň trošičku zahřáli. Nejhůř bylo Civínkovi, který si zapomněl doma čepici: pod nosem mu od toho hrozného mrazu vyrostl dlouhatánský rampouch a Civínek se třásl jako osikový list a pořád jen drkotal zuby. “Přestaň s tím!” vrčel Bručoun. “Už je tady tak dost zima, a on ještě drkotá zuby!” “Já za to nemůžu, že je mi zima,” bránil se Civínek. Bručoun vstal ze svého místa a povídá; “Nesnesu, když mi někdo zrovna u ucha drkotá zuby. Ještě z toho dostanu třesavku.”

Sedl si vedle Tubičky, ale i tomu drkotaly zuby zimou. Bručoun se na něho podezíravě podíval: “Ty, že mi to děláš naschvál!” “Kdepak naschvál, zima je mi.” Bručoun znovu vstal a přesedl si jinam. A tak si přesedával bůhvíkolikrát a jen se ostatním pletl. Balón se v té zimě pokryl jinovatkou a jiskřil človíčkům nad hlavami, jako by byl z ryzího stříbra. Vzduch v obalu se ještě víc ochladil, a balón začal znovu klesat. Za několik minut už padal jako kámen. Zásoba pytlů s pískem byla u konce a nebylo čím zadržet pád. “Ne-ne-neštěstí!” vykřikl Sirupčík. “Už je s námi ámen!” zaúpěl Neználek a schoval se pod lavici. “Vylez!” křikl na něho Všeználek. “Proč?” ozval se Neználek zpod lavičky.”Vyskočíme padákem!” “A mně je tady dobře,” povídá Neználek. Všeználek se dlouho nerozmýšlel, popadl ho za límec a vytáhl ho ven. “Co si to dovoluješ?” křičel Neználek. “Že to na tebe řeknu!” “Nekřič tady,” povídá Všeználek, “a žádnou paniku! Dívej se, jak seskočím padákem, a vyskoč za mnou.”

Neználek se trošku uklidnil. Všeználek přistoupil k okraji koše. “Pozor, kamarádi!” křikl. “Skákejte po pořádku za mnou. Kdo neseskočí, toho balón odnese. Tak, připravte si padáky… hop!” Všeználek skočil první a padal dolů. Za ním vyskočil Čiperka – a tu se stalo něco neočekávaného. Místo aby Čiperka nejdřív vyskočil a potom rozevřel padák, ve spěchu nejdřív otevřel padák a pak teprve vyskočil. Padák se zachytil za okraj koše, Čiperka se zapletl jednou nohou do provazů a zůstal viset hlavou dolů. Mrskal nohama a kroutil celým tělem jako červík na udičce. Ale ať se namáhal sebevíc, padák se neuvolnil. “Kamarádi!” vykřikl doktor Pilulkin. “Jestli se padák utrhne, spadne Čiperka na zem rovnou po hlavě!” Malíčkové popadli padák a vtáhli Čiperku zpátky do koše. Tu si Neználek všiml, že balón znovu stoupá, a volal: “Počkejte, kamarádi! Nikdo už nemusí skákat. Letíme zase nahoru.” “Jak to, že stoupáme?” divil se Jaktík. “Jdi ty!” odpověděl mu Bručoun. “Všeználek přece vyskočil, a tak je balón lehčí.” “A co si bez nás Všeználek počne?” ptal se Buchtík. “Nu, co by…” rozhodil rukama Jaktík, “půjde pěkně domů.” “A co si počneme bez Všeználka my?” “Koukněme se,” povídá Neználek, “jako by to bez Všeználka nešlo!” “Musíme přece někoho poslouchat…” namítl Buchtík. “Tak budete poslouchat mne!” prohlásil Neználek. “Teď budu náčelníkem já.” “Ty?” podivil se Bručoun. “Copak můžeš být ty se svým rozumem nějaký náčelník?”

“A ták! S mým rozumem to teda nejde!” křičel Neználek. “No prosím, tak vyskoč a hledej si toho svého Všeználka, když se ti můj rozum nezdá!” Bručoun se podíval dolů a povídá: “Jenže kdepak ho teď najdu? Už jsme uletěli pořádně daleko. Měli jsme vyskočit hned za ním.” “No jen si vyskoč, vyskoč si!” Bručoun s Neználkem se do sebe pustili a hádali se div ne do večera. Všeználek tu nebyl, a tak je neměl kdo okřiknout. Slunce se už sklánělo k západu, vítr zesílil. Balón ještě víc vychladl a znovu začal klesat, ale Bručoun s Neználkem se hádali ostošest. “Tak a dost!” řekl Sirupčík Neználkovi. “A když ses jednou rozhodl, že budeš velitelem, tak taky něco vymysli. Koukej, zas už klesáme.” “Hned to bude,” odpověděl Neználek, sedl si na lavičku, položil si prst na čelo a začal přemýšlet. Balón zatím klesal pořád rychleji. “Jaképak přemýšlení!” povídá Šroubek. “Mít pytle s pískem, mohli bychom jeden vyhodit.” “Správně!” vpadl mu do řeči Neználek. “A protože pytle nemáme, musíme vyhodit jednoho z nás. Shodíme někoho padákem, balónu se odlehčí a zase stoupne.” “Jenže koho?” “Koho, koho,” řekl Neználek, “přece toho, kdo nejvíc bručí.” “A s tím já nesouhlasím,” povídá Bručoun. “Nikde není psáno, že se mají vyhazovat zrovna ti nejbručavější. Nejtěžšího musíme vyhodit.” “Dobrá,” souhlasil Neználek, “vyhodíme Buchtíka, ten je nejtlustší.” “Správně,” přikývl Sirupčík. “Cože?” vykřikl Buchtík. “Kdože je nejtlustší? Já že jsem nejtlustší? Sirupčík je přece tlustší než já!” “Koukněte se na něj!” volal Sirupčík a pochichtával se a ukazoval na Buchtíka prstem. “podívejme se, já jsem prý tlustší než on! Chacha! Tak pojď, poměříme se!” “No prosím, klidně!” dorážel na něj Buchtík jako kohout. Postavili si Buchtíka a Sirupčíka pěkně doprostředka, Neználek vytáhl z kapsy provázek a omotal ho Buchtíkovi kolem břicha. Potom změřil Sirupčíka. A vida, Sirupčík byl skoro o polovinu tlustší než Buchtík. “To je nespravedlivost!” vykřikl najednou Sirupčík. “Buchtík švindloval! Vtahoval břicho! Já to viděl!” “Nic jsem nevtahoval!” bránil se Buchtík. “A vtahoval! Viděl jsem to. Pojď, přeměříme se ještě jednou!” křičel Sirupčík na celé kolo. Neználek začal znovu měřit Buchtíka, Sirupčík pobíhal kolem a volal:

“Hej, hej! Co to děláš! Nafoukni se!” “Proč bych se nafukoval?” povídá Buchtík. “Kdybych se nafoukl, byl bych přece tlustší.” “No dobrá, tak se nenafukuj. Ale vtahovat břicho taky nesmíš! Kamarádi, podívejte se, co dělá! Kde je jaká spravedlnost! To je přece švindl. Dočista podvod!” Neználek změřil Buchtíka a potom stejně pečlivě Sirupčíka a tentokrát se ukázalo, že jsou navlas stejní. “Tak to musíme vyhodit oba dva!” rozhodil rukama Neználek. “Proč dva, když stačí jeden!” povídá Sirupčík. Lovec Kulka vykoukl z koše a spatřil, že se země hrozivě blíží. “Poslyš, Neználku,” řekl, “rychle to rozhodni, nebo sebou plácnem o zem.” “Musíme se rozpočítat,” prohlásil Jaktík. “Správně,” vpadl Sirupčík, “všichni se musí rozpočítat, tlustí i hubení, nikomu se nesmí ukřivdit.” “Dobrá, tak se teda rozpočítáme,” souhlasil Neználek. Postavili se do kroužku, Neználek rozpočítával a na každého ukazoval prstem:

“Ikete pikete jemine, ábr fábr domine, ika pika gramatika…”

Ale pak řekl: “Ba ne, tohleto rozpočítávadlo se mi nějak nelíbí. To já nemám rád.” A začal jinačí:

“Jeden dva – to jsem já, jeden tři – to jsme my, jeden čtyři – vylez z díry, jeden pět – trhal květ, jeden šest – ten měl čest, jeden sedm – vyšel před dům, jeden osm – ten měl rozum, jeden devět – ten byl medvěd, jeden deset – zůstal viset: a to jsi ty!” 

Vtom koš udeřil vší silou o zem a převrátil se. Jaktík se chytil Taktíka, Taktík Jaktíka a oba najednou se vykutáleli z koše. Za nimi se jako hrách sypali ostatní človíčkové. Jenom Neználek se držel za okraj koše a s ním Bulka, který se mu zakousl vzadu do kalhot. Balón dopadl na zem, poskočil jako míček, opsal vzduchem velikánský oblouk a zase bác! a znovu udeřil košem o zem a táhl ho za sebou. Pak narazil na cosi tvrdého a s ohlušující ranou praskl. Bulka se ve vzduchu otočil, dopadl na zem a se zoufalým kňučením pelášil pryč. Neználek vypadl z koše a zůstal bez hnutí ležet. Cesta vzduchem byla u konce.