Nejkrásnější květina

V prastarých časech rozkázal jeden král zabít všechny staré lidi, kteří už nemohou pracovat.

Tehdy žil jeden syn, který měl svého otce nade všechno rád. Když královi vojáci prohledávali celou zemi, schoval svého otce na dvoře pod veliké necky a tajně mu nosil jídlo. A jeho velká synovská láska byla brzy bohatě odměněna.

Král této země měl krásnou dceru, ale žádného syna. Přemýšlel a přemýšlel, jak by svoji dceru provdal za nejšikovnějšího a nejchytřejšího mládence svého království, který by se pak stal jeho následovníkem. A vymyslel tři hádanky.

Dal vyhlásit, ať se příštího rána sejdou všichni mládenci z království před východem slunce na vysoké hoře. Kdo první zahlédne vycházející slunce, splní úkol.

V noci, než se vydal na cestu, prosil chlapec svého starého otce o radu. Tatínek mu řekl: „Můj drahý synu, až přijdeš na kopec, budou všichni mladíci hledět směrem na východ, kde se každé ráno ukáže slunce. Ty naopak ukaž východu záda, otoč se na druhou stranu a pohleď na nejvyšší horu. Až první paprsek osvítí její vrchol, zvolej: »Králi, pohleďte, slunce!«“

Jak stařeček řekl, tak se i stalo. Všichni mládenci, kteří přišli na kopec, zírali netrpělivě na jitřní stranu. Chlapec, který schovával svého otce, hleděl na nejvyšší horu. Když na její vrchol poslalo slunce svůj první paprsek, zvolal: „Vaše Veličenstvo, pohleďte, slunce!“

Král ho poplácal po rameně a řekl: „Splnil jsi úkol.“ Ostatní mladíci ho obstoupili a ptali se: „Jak to, že ses otočil od slunce na druhou stranu?“ On jim odpověděl: „A přece jsem zahlédl slunce dřív než vy.“

Když se vrátil domů, řekl otci: „Dnes byl král s mou odpovědí spokojen, ale nevím, jak to bude zítra. Bojím se, že tento úkol tvoje zkušenost nevyřeší.“ „Jen pověz,“ vybídl syna otec. A chlapec začal vyprávět: „Druhou hádanku vyřeší ten, kdo přijde bosý a obutý současně.“

Dědoušek se zasmál a řekl: „To je velmi jednoduché, ale nikdo kromě tebe to nezvládne. Chlapci budou zkoušet to i ono, ale vždy budou nějak obuti: buď si natáhne nohavice, nebo jednu nohavici a druhou nohu bude mít bosou, třetí si obuje jen jednu botu. Ty si z bot odtrhni podrážky, tak budeš obutý i bosý zároveň.“ A tohle právě král myslel.

Přišel určený den a mládenci se chystali ke zkoušce. Syn zvedl obě nohy s botami, aby král viděl bosá chodidla. „Udělal jsi to správně,“ potvrdil král. „Ty, synku, jediný jsi splnil beze zbytku moje přání.“

Poté jim král uložil třetí úkol. Pozítří se mají sejít na stejném místě. Vyhraje ten, který bude mít za svým kloboukem vetknutý nejkrásnější květ.

Stařík už doma čekal, až se syn vrátí, a hned se ho ptal: „Tak jakoupak hádanku jste dostali dnes?“ „Ach, tu nevyřeší nikdo,“ vzdychl chlapec. „Komu by se mohlo mezi tolika krásnými kvítky podařit najít ten, který se zdá králi nejkrásnější?“

„Drahý synu,“ uklidňoval ho otec, „na světě není krásnějšího květu než je pšeničný klas. Vetkni si ho za klobouk a uvidíš, že to bude správně.“ „Udělám, jak jste nařídil, drahý tatínku,“ řekl syn a utrhl na poli klas.

Nadešel určený den a mládenci se scházeli na místě, které král stanovil. Když zahlédli pšeničný klas za kloboukem, začali se nahlas smát: „Hlupáku,
pšeničný klas není květina.“

Král už zdálky viděl mládence s pšeničným klasem za kloboukem. Šel k němu, objal ho a řekl: „Ty, můj drahý synu, zdědíš můj trůn. Opravdu není krásnějšího květu, než je obilný klas.“

Nato se obrátil k mládencům: „Není na světě nic lepšího než pohled na lán zlaté pšenice, jak se vlní ve větru. A nic nevoní omamněji než bochník chleba čerstvě vytažený z pece na stůl. Žádná zahradní květina nevoní líbezněji. Starostlivě sejte tu nejlepší rostlinu a ještě starostlivěji sklízejte její zrnka!“

Pak se král obrátil na chlapce s klasem za kloboukem a zeptal se: „Synu můj, odkud jsi vzal v tvých letech tolik moudrosti?“ Mládenec se zalekl a ne-věděl, co má odpovědět. Nakonec se vzchopil a řekl: „Vaše veličenstvo, rád bych vám to řekl, ale bojím se vašeho trestu.“

„Neboj se,“ řekl mu přívětivě král a hoch se přiznal: „Když jste přikázal, že musíme zabít své rodiče, předstoupil jsem před svého otce a řekl mu: »Milý tatínku, vy jste mi dal život, s láskou mě živil a vychovával a za to vám já mám váš život vzít? Ne, to by moje srdce neuneslo. To ať mi radši setnou hlavu.«

Na to mi otec poradil: »Drahý synu, vytesej velké necky a postav je na dvoře do kouta. Vzadu vyrob dvířka, abych mohl občas na světlo. Ty mi budeš tajně nosit jídlo.« Tak jsem učinil a dodnes udržoval svého drahého tatínka při životě. Dal mi tolik dobrých rad a předal tolik zkušeností. Byl to on, kdo rozluštil vaše tři hádanky.“

Krále dojala jiskřivá synovská láska, objal chlapce a řekl mu: „Můj drahý příteli, za to, co jsi udělal, jsi mi ještě dvakrát milejší než dosud. Dokázal jsi, že máš šlechetné a dobré srdce. Mně jsi otevřel oči. Poznal jsem, jak moc jsou pro nás důležité moudrost, zkušenost a vědění starých lidí, i když nemohou už dál pracovat.“

Od toho dne si začali všech starých lidí vážit. Synové a dcery byli svým rodičům vděčni a s láskou o ně pečovali do posledních dnů jejich života.