Nejmilejší Roland

 yla jednou jedna žena, byla to opravdová čarodějnice, a ta měla dvě dcery, jednu zlou a ošklivou jako noc, kterou milovala, protože to byla její vlastní dcera, a jednu dobrou a krásnou jako bílý den, kterou nenáviděla, protože byla nevlastní.

 oho času měla ta nevlastní krásnou zástěru, kterou jí sestra záviděla a matce řekla, že tu zástěru musí mít. „Klid, moje dítě,“ řekla stařena: „taky ji mít budeš. Tvoje nevlastní sestra si už dávno vysloužila smrt, dnes večer, až bude spát, přijdu a useknu jí hlavu. Jen se postarej, abys ležela u stěny a ji postrč dopředu.“ To by byl s ubohým děvčetem konec, kdyby zrovna nestála opodál a všechno neslyšela. Celý den se nemohla přiblížit ke dveřím, a když přišel čas ke spaní, musela si lehnout na okraj postele, zatímco její sestra dozadu ke stěně. Ale když sestra usnula, dívka se přesunula ke stěně a tu druhou postrčila dopředu. V noci se připlížila stařena, v pravé ruce držela sekeru a levou napřed zkoušela, zda vpředu někdo leží, pak sekeru oběma rukama zvedla nad hlavu a svému vlastnímu dítěti usekla hlavu.

 akmile odešla, dívka vstala a utíkala ke svému milému, který se jmenoval Roland, a klepala na jeho dveře. Když vyšel, řekla mu: „Slyš, můj nejmilejší Rolande, musíme utéct. Moje macecha mě chtěla zabít, ale trefila vlastní dítě. Až se rozední, uvidí, co učinila, pak budeme ztraceni.“ „Ale já ti radím,“ řekl Roland: „abys jí napřed vzala kouzelnou hůlku, jinak se nemůžeme zachránit, když nás bude pronásledovat.“ Dívka vyzvedla kouzelnou hůlku, vzala hlavu mrtvé sestry a nechala na zem ukápnout tři kapky krve, jednu před postelí, druhou v kuchyni a třetí na schodech. Potom spěchali milenci pryč.

 dyž čarodějnice ráno vstala, vzala tu krásnou zástěru a zavolala na svoji dceru, ale ta nepřišla. Zavolala znovu: „Kdepak jsi?“ „Tady na schodech, zametám.“ odvětila první kapka krve. Stařena šla nahoru, ale na schodech nikoho neviděla, a tak zavolala znovu: „Kdepak jsi?“ „Tady v kuchyni, ohřívám se tu u kamen.“ řekla druhá kapka krve. Tak šla stařena do kuchyně, ale ani tam nikoho nenašla. Zavolala tedy do třetice: „Kdepak jsi?“ „Tady v posteli, odpočívám.“ odvětila třetí kapka krve. Tak šla do komory k posteli. A co viděla? Svoje vlastní dítě, kterému uťala hlavu, v tratolišti krve. Čarodějnice se rozzuřila, vyskočila z okna, a protože byla bystrozraká, uviděla nevlastní dceru, jak se svým nejmilejším Rolandem utíká pryč. „To vám nepomůže!“ volala: „I když jste už pěkný kus daleko, mně neutečete!“

 atáhla si sedmimílové boty a netrvalo to dlouho a oba je dostihla. Ale dívka, když viděla čarodějnici přicházet, vytáhla kouzelnou hůlku a proměnila svého milého v jezero a sebe sama v kachnu, která plavala uprostřed. Čarodějnice se postavila na břeh, házela do vody drobky chleba a snažila se ze všech sil kachnu přilákat k sobě, ale ta se nedala, a tak se musela čarodějnice večer vrátit s nepořízenou domů.

 dyž čarodějnice odtáhla, vzali na sebe ti dva svoji podobu a utíkali celou noc až do rozednění. Pak se dívka proměnila v květinu, která rostla uprostřed trnoví, a Rolanda v houslistu. Zanedlouho přispěchala čarodějnice a řekla: „Milý muzikante, mohu si utrhnout tu krásnou květinu?“ „Ale, ano, matičko,“ odvětil tento: „já vám k tomu pěkně zahraji.“ Když se čarodějnice vrhnula ke křoví, aby růži utrhla, neboť dobře věděla, kdo je to, začal houslista hrát a ona musela volky nevolky v trní tancovat. Čím rychleji hrál, tím víc jí bylo do skoku, trny jí rvaly šaty z těla a píchaly ji do krvava, Roland nepřestával a hrál tak dlouho, dokud nepadla mrtvá.

 dyž se takto vysvobodili, Roland řekl: „Teď zajdu k otci a domluvím svatbu.“ „Já zatím zůstanu tady,“ řekla dívka: „a budu na tebe čekat. Aby mne nikdo nepoznal, proměním se v červený kámen na poli.“ Tak šel Roland pryč a dívka ležela na poli jako červený kámen a čekala. Ale když Roland přišel domů, upadl do osidel jiné krasavice a ta ho tak omámila, že na svou pravou nevěstu dočista zapomněl.

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 ívka ležela na poli jako kámen dlouho předlouho, ale když její milý stále nepřicházel, padl na ni velký smutek, sedl na ni převeliký žal, a tak se proměnila v květinu a pomyslela si: „Však on půjde někdo kolem a zašlápne mne.“ Jenomže to byla ta nejkrásnější květina na světě, a tak když šel kolem první člověk, byl to jeden ovčák, co na tom poli pásl ovce, a tu květinu uviděl, utrhnul si ji a vzal s sebou domů, kde ji pak jako vzácný poklad uložil do truhlice.

 d toho času se v jeho chalupě děly opravdu podivuhodné věci. Když ráno vstal, už byla všechna práce hotova, světnice zametená, otřený stůl i židle, zatopeno v kamnech a přinesená voda; v poledne zase, když přišel domů, byl stůl již prostřený a na něm stálo něco dobrého k snědku. Nemohl pochopit, co se to děje, neboť nikdy nikoho v chalupě neviděl, a protože byla tak malá, nikdo se tu taky nemohl ukrýt. To dobré kouzlo se mu sice líbilo, ale ke konci měl trochu strach, tak zašel k jedné vědmě, aby ji požádal o radu. Ta moudrá žena řekla: „V tom budou nějaké čáry. Zítra ráno dávej pozor, kde se co ve světnici pohne, a když něco uvidíš, ať je to cokoliv, hoď na to bílý šátek a pak bude čaroděj polapen.“

 včák udělal, jak mu poradili. Druhého rána, zrovna se rozednívalo, uviděl, jak se otevřela truhlice a ven vyklouzla ta krásná růže. Rychle skočil a hodil přes ni bílý šátek a najednou před ním stála půvabná dívka. Přiznala se, že byla tou růží a starala se mu o domácnost. Pak mu ještě vyprávěla o svém neštěstí, a protože se mu líbila, zeptal se, zda si ho vezme za muže, ale ona odvětila: „Ne, zůstanu věrná Rolandovi, i když mě opustil.“ Ale slíbila, že neodejde a bude u ovčáka dál hospodařit.

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 řišel čas Rolandovy svatby. Tenkrát panoval v zemi takový zvyk, že se shromáždily všechny dívky z okolí a na počest nevěsty a ženicha zazpívala každá písničku. Když dívka uslyšela o svatbě svého nejmilejšího Rolanda, myslela si, že ji smutkem pukne srdce v těle, a nechtěla na zpívání jít, ale ty ostatní dívky přišly a vzaly ji sebou. Tam se ale postavila úplně na konec řady a začala zpívat, až jí nic jiného nezbylo. Když její zpěv dolehl k uším Rolanda, tu vyskočil a zvolal: „Ten hlas znám! To je pravá nevěsta, žádnou jinou si nevezmu!“ Vše, co zapomněl, co mu zmizelo z paměti, to bylo najednou zpět v jeho srdci.

 ak věrná dívka slavila svatbu se svým nejmilejším Rolandem a jejich utrpení skončilo a začala samá radost, která trvala do konce jejich dní.

Autor:bratři Grimmové

Zdroj:http://pohadky.org/index.php?co=pohadka&pohadka=321