Nenažraný obr

Byl jednou jeden žebrák, který se ztratil v lese a jak tam bloudil a bloudil od ničeho k ničemu, narazil na nějakou jeskyni. Ale nebyla to ledajaká jeskyně, v téhle bydlel obr a byl to vyhlášený kruťas a lidožrout. Ten obr měl ženu, kterou kdysi ukradl ve vsi, a to Vám byla dobrá duše, srdce jí pokaždé usedalo lítostí, že má tak zlého muže. Toho dne měl žebrák štěstí, že byla sama doma, když přišel, a tak mu dala najíst, kolik si jen přál. Když byl právě v nejlepším, tu najednou u vchodu do jeskyně někdo strašlivé zafuněl a pak se ozvaly těžké kroky, to se domů vracel lidožrout. Žebrák se roztřásl na celém těle a žena ho pobídla, aby si rychle vlezl pod postel a tam se dobře ukryl. Obr vešel dovnitř a nasbírané dřevo hodil na podlahu, až se celá jeskyně otřásla a žebrákovi se zatmělo před očima. Potom všude dokola čenichal a řval u toho: 
„Čichám, čichám člověčinu!“ A netrvalo mu to dlouho a toho ubožáka našel a vytáhl ho ven. „Toho mi dnes upečeš k večeři!“ poručil ženě: 
„Ale předtím mi ještě posloužíš, mužíčku, jen ukaž, co umíš!“ 
Tak se měl žebrák k dílu. Nejdříve obrovi stáhnul holínky, potom mu umyl zarostlý obličej a z hlavy vybral vši a nakonec se pustil do vaření. Tomuhle umění rozuměl dobře, protože si svoje bídné jídlo vždy vařil sám, a tak obrovi udělal obrovskou mísu nudlí. Protože obr něco podobného ještě nejedl, děsně mu chutnaly, až z toho byl najednou docela milý a poručil žebrákovi, aby si vzal také. Ale ten ubožák neměl na jídlo ani pomyšlení, a tak dělal jen jako a každou lžíci místo do huby vysypal do své žebrácké mošny, kterou měl vpředu pověšenou kolem krku. 
Když byla mísa prázdná, obr řekl: 
„Chci ještě!“ 
„Já taky.“ odvětil žebrák. 
„Tak to nějak zařiď nebo Tě sežeru!“ zachrčel lidožrout. 
„Inu, byla by tu cesta.“ opáčil lstivý žebrák: 
„Musíme si rozřezat břicha, pak můžeme začít ještě jednou od začátku!“ Obr souhlasil, když to udělá nejprve žebrák. Ten vzal z kuchyně nůž, rozříznul svoji žebráckou mošnu a vysypal nudle do mísy. Obr se na to nedočkavě vrhnul a všechno spolykal. Pak začal znova: 
„Chci ještě!“ 
„Já taky.“ odvětil žebrák. 
„Tak to je teď řada na mě, že?“ řekl hloupý obr, vzal nůž a rozříznul si břicho od shora dolů a než se nadál, padnul mrtvý k zemi. 
A tak z té šlamastiky žebrák nakonec vyváznul a ta dobrá žena mu děkovala, že ji toho netvora zbavil, a dala mu všechny poklady, co jich v jeskyni bylo. Celá tahle historie skončila nakonec svatbou a Ti dva měli kupu dětí a vnoučat a pokud neumřeli, tak žijí dodnes.