Nevděčný rybář

Žil na světě starý rybář. Jak může takový chudák žít? Celé dny vysedává u řeky. Když chytí rybu, hned s ní spěchá na bazar. Prodá ji a za stržené peníze koupí kus chleba. A honem s ním domů k babce. Tak to šlo u rybáře den po dni, ale nikdy se ani on, ani jeho žena dosyta nenajedli.
Jednou přiletěl k řece pták Zamyr. Usedl na strom a pozoroval rybáře.
Stařec chytil za celý den jedinou malinkou rybičku. Když se přiblížil večer, zvedl se, že půjde na bazar. Pták se ho zeptal:
„Co chceš dělat s takovým pulcem ?“
„Prodám ho na bazaru a koupím chleba pro babku.“
„To je mi Vás líto,“ povzdechl pták Zamyr. „Víš, co udělám? Budu Vám nosit každý den po veliké rybě. Ať můžete aspoň na stará kolena žít v dostatku. Jenom se nesmíš před nikým o ptáku Zamyrovi ani zmínit.“
A opravdu, od té doby přilétal pták Zamyr každý den k rybářově chýši s velikou rybou v zobáku. Babka ji vždycky nařezala na kousky a upekla. Ryby lidem na bazaru náramně chutnaly a stařík s babkou brzy zbohatli. Mohli si dokonce koupit i hezký dům se sadem.
Jednou zase rybář prodával pečenou rybu. Náhle kolem něho proběhl hlasatel a křičel na celý bazar:
„Kdo ví, kde najít ptáka Zamyra, tomu dá pádišáh půl říše a dceru za manželku!“
Rybář vyskočil a chtěl se přihlásit, hned si však vzpomněl, co Zamyrovi slíbil. Rychle dělal, jako že nic, ale už bylo pozdě. Hlasatel si všiml jeho chování a odvedl ho k panovníkovi.
„Stárnu,“ řekl pádišáh. „Desítky lékařů a čarodějníků se pokoušely vrátit mi mládí. Předepisovali mi to i ono, ale nic nepomohlo. Až teď mi jeden učenec poradil, abych se vykoupal v krvi ptáka Zamyra. Pak prý určitě omládnu. Když mi řekneš, jak ptáka Zamyra dostat, slibuju Ti polovinu říše a svou dceru za ženu. Jinak budeš o hlavu kratší!“
Stařík se vymlouval:
„Pták Zamyr je tak veliký, že ho nepřemůže ani sto lidí.“
„Nevadí,“ trval na svém pádišáh. „Dám Ti čtyři sta vojáků. Jenom jim ptáka Zamyra ukaž a oni si s ním už poradí.“
Co dělat, rybář tedy odvedl pádišáhovo vojsko k sobě domů. Tam jim pověděl, že Zamyr mu každodenně přináší rybu.
„Ve vzduchu ho nechytíme,“ uvažovali vojáci. „Nachystej mu něco na zub a přemluv ho, aby se u Tebe najedl. Na zemi bude hned náš!“
A čtyři sta vojáků se schovalo do sadu u rybářova domu.
Dědek připravil do mísy zrní a čekal. Když se pták Zamyr s rybou objevil, křikl na něj:
„Sleť ke mně, ptáku Zamyre! Chci Tě pohostit.“
Pták pozvání přijal a začal zobat z mísy. V té chvíli se na něho vrhlo čtyři sta pádišáhových vojáků.
Pták Zamyr zamával křídly a chtěl vzlétnout, stařík ho ale popadl za pařáty. A už se vznášel v povětří. Rybáře se chytil za nohy první voják, za toho druhý a za toho zase třetí. V mžiku viselo všech čtyři sta vojáků jako řetěz pod ptákem Zamyrem. A ten stoupal stále výš a výše k nebesům.
Jak mohl starý rybář udržet takovou zátěž? Ruce se mu rozevřely a Zamyrovy pařáty z nich vyklouzly. On i všech čtyři sta vojáků spadlo dolů. Ani jeden z nich nezůstal naživu.
Tak se pták Zamyr vyrovnal s nevděčným rybářem.