Nevěrná žena

Jeden bohatý kupec mě! mladého sluhu. Ale nebyl to jen tak ledajaký sluha, byl to silák, opravdový bohatýr. A kupec ho měl rád hnedle jako vlastního. Když se sluha oženil, vystrojil mu svatbu, jakou dlouho ve městě neviděli.
Za nějaký čas řekl kupec sluhovi:
„Rozhodl jsem se, že vykonám pouť do Jeruzaléma. Připrav všecko na cestu, ať brzy vyjedeme.
Sluhovi se nechtělo nechat doma mladou ženu samotnou, a proto poprosil kupce, aby ji mohl vzít s sebou. Kupec nic nenamítal, a tak se vypravili do Jeruzaléma všichni s celou karavanou.
Jeli, jeli už několik dní, vždycky na noc rozbili tábor a ráno pokračovali v cestě.
Jednou ráno se bohatýr probudil a s hrůzou shledal, že mu žena zmizela. Jenom koňské stopy, které vedly v písku daleko k obzoru, svědčily, že ženu někdo odvezl.
Kupec byl upřímně zarmoucen neštěstím svého sluhy a řekl:
„Nejezdi se mnou do Jeruzaléma, jeď hledat svou ženu. Až pojedu zpátky, počkám tady na Tebe. Nebo počkej ty, kdybys ji našel dřív.“
A tak se spolu rozloučili.
Jel jel bohatýr po stopách v písku, jel několik dní, až jednoho večera přijel ke stanu a před stanem seděl muž.
„Buď pozdraven,“ řekl bohatýr.
„I Ty buď pozdraven,“ odpověděl muž.
„Přijmeš hosta?“
„Proč bych nepřijal, hosty posílá bůh,“ řekl muž a pozval bohatýra do stanu. „Kampak jedeš?“ otázal se, a bohatýr mu vyprávěl, jaké neštěstí ho potkalo.
„Tvou ženu unesl ukrutný Holobrada,“ řekl pak pán stanu. „Vrať se zpátky, nebo Tě Holobrada rozseká na kousíčky ne větší, než je Tvoje ucho.“
„Stejně pojedu dál,“ řekl bohatýr. „Dvakrát smrt nepotkám a jedna mě nemine.“
„Jak myslíš,“ řekl muž. „Přemlouvat Tě nebudu. Ale dám Ti aspoň dobrou radu. Ve městě, kde vládne Holobrada, panoval donedávna můj otec a Holobrada byl náš sluha. Ne sluha, trest boží to byl. Byl to ukrutný člověk a nakonec otce zabil, mne vyhnal a sám se zmocnil vlády. A pak ten ukrutník začal unášet všecky ženy z celého okolí a zavírá je do svého paláce. Už tisíce žen ten zlosyn ukradl. Jistě vzal i tu Tvou. Moje matka těm ženám posluhuje a vodí je do koupele. Jestli Ti někdo pomůže, pak to bude jenom ona.“
A pak podal muž bohatýrovi zlatý prsten.
„Podle toho prstenu pozná má matka, že já Tě posílám.“
Bohatýr muži poděkoval, vzal si prsten a ulehl ke spánku. A ráno se vypravil na další cestu.
Jel, jel bohatýr dál, až konečně přijel do města, kde vládl ukrutný Holobrada. U vrat paláce seskočil z koně a zabušil srdnatě na vrata. Přišla mu otevřít stařena.
„Co si přeješ?“
„Hledám ženu bývalého vládce tohoto města,“ řekl bohatýr.
„To jsem já,“ řekla pomalu stařena a bohatýr jí podal prsten a pověděl jí, proč přijel.
„Opravdu, Tvoje žena je mezi Holobradovými krasavicemi,“ řekla pak stařena. „Až je zítra povedu do koupele, ukryješ se v houští a můžeš si ženu odvést. Jenže Holobrada Tě dohoní. Má nesmírně rychlého koně, který cestu dlouhou rok uběhne za den.“
„Když mě dohoní, budeme se bít,“ řekl bohatýr.
„Holobrada je tuze silný,“ odpověděla stařena. „Ještě nikdo ho nepřemohl a každého rozsekal na kousíčky ne větší, než je lidské ucho.“
„A co když nerozseká?“
Stařena už neříkala nic, a když druhý den vedla tisíc Holobradových žen na koupání, ukryla bohatýra v houští i s koněm. Bohatýr spatřil svou ženu, vyskočil z houští, uchopil ji do náručí, posadil na koně a ujížděl s ní domů. Stařena spustila křik, ale to jenom na oko, a běžela ukrutnému Holobradovi sdělit, že mu bohatýr odnesl ženu.
Holobrada však zrovna spal, a když ten usnul, spal čtyřicet dní a čtyřicet nocí v jednom kuse a nikdo ho nesměl probudit. A tak stařena musela počkat čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až se Holobrada probudí, a pak mu řekla, co se stalo.
„A na kterou stranu odjeli?“ zeptal se Holobrada.
Stařena ukázala na opačnou stranu.
Holobrada vyskočil na svého rychlonohého koně a jel hledat bohatýra. Zkusil to postupně na všecky strany a nakonec ho přece jenom dohnal. Bohatýr už se blížil ke stanu dobrého muže, co mu dal prsten pro svou matku.
„Přece jsem Tě dohnal, ty Adamovo plemeno!“ křikl na Holobradu. „Vrať mi ženu!“
„Je to moje žena a Tys mi ji unesl,“ řekl bohatýr.
„Vrať ji po dobrém, nebo Tě rozsekám na kousíčky ne větší, než je Tvoje ucho!“ rozkřikl se ještě víc Holobrada.
„Jen to zkus!“ zasmál se bohatýr.
Oba muži seskočili z koní a chytili se do křížku. Holobrada byl obrovský a tlustý, na hlavě neměl ani jeden vous, ani jeden vlas a vypadal jako nestvůrné, obrovské novorozeně. Ale byl nesmírně silný a mrštný a udatný bohatýr ho nemohl žádným způsobem přemoci.
Zápasili tak hodinu, zápasili dvě, a teprve po třetí hodině začal Holobrada umdlévat. Bohatýr ho položil na lopatky a vytáhl dýku, aby ho usmrtil. Tu však přiskočila bohatýrova žena, vší silou uchopila svého muže za hrdlo a stiskla, jak nejvíc dovedla.
To ovšem bohatýr nečekal. Pustil dýku i Holobradu a ten mu dal tak strašnou ránu do hlavy, až mládenec ztratil vědomí. A když se probral, byl svázaný na rukou a nohou a Holobrada kopal v písku hlubokou jámu. Do té jámy pak s ženou bohatýra zahrabali až po krk a šli si odpočinout do stínu blízkého stromu. Před bohatýra postavili džbán s čerstvou vodou, aby ještě víc trpěl žízní.
„Raději mě měl Holobrada rovnou rozsekat na kousíčky ne větší než moje ucho,“ naříkal bohatýr. „Abych nemusel tak trpět žízní a horkem a hlavně nevěrou své ženy, pro kterou jsem život nasadil.“
A tu spatřil ohromného hada, jak se k němu zvolna plazí.
„Jako by nebylo už dost utrpení,“ povzdychl si. „Ještě had mě uštkne. Ale aspoň budu mít všecko za sebou.“
Avšak had se doplazil ke džbánu, napil se a vpustil do vody několik kapek smrtícího jedu. Pak se zase odplazil pryč.
Zanedlouho přišel Holobrada s nevěrnou ženou bohatýrovou a řekl mládenci:
„A teď Tě rozsekám na kousíčky ne větší než Tvoje ucho.“
Pak uchopil džbán, naráz ho vypil a okamžitě se skácel mrtev k zemi.
Bohatýrova žena se nesmírně polekala. Vždyť najednou byla sama v široširé pustině s mrtvým milencem a spoutaným mužem, zahrabaným v písku.
„Vyhrab mě ze země a rozvaž mi ruce a nohy!“ řekl jí bohatýr.
„Jenomže Ty mě zabiješ!“ bála se žena.
„Nezabiju Tě a ani Tě nepotrestám,“ řekl bohatýr. „Ale pospěš si, nebo zahyneme oba.“
Žena vyhrabala muže ze země, rozvázala mu pouta a on ji mlčky posadil na svého koně a sám si sedl na rychlonohého koně Holobradova. A jeli dál, až přijeli ke stanu dobrého muže, který bohatýrovi tak dobře poradil.
„Jsi opravdový bohatýr!“ zvolal muž, když uviděl mládence s jeho krásnou ženou. „A co se stalo s Holobradou?“
„Leží mrtvý nedaleko odtud,“ řekl smutně bohatýr.
„Proč se tedy neraduješ?“
A bohatýr po pravdě vyprávěl, co se všecko přihodilo.
„Co teď uděláš?“ otázal se ho muž.
„Nevím,“ odpověděl bohatýr. „Zabít svou ženu nesmím a žít s ní nemohu. A jak bude žít ona? Pro hanbu nebude moci ani nos ze dveří vystrčit.“
Pán stanu pokýval hlavou a pak pravil:
„Já se vrátím do města a vezmu Tvou ženu s sebou. Tam nikdo neví o její vině a já budu mlčet. Snad se polepší. A Ty všude říkej, že jsi svou ženu nenašel.“
Bohatýr souhlasil. Dal muži svou ženu a rychlonohého koně Holobradova a sám na svém koni se vypravil na to místo, kde se rozloučil s kupcem.
Kupec už na něho čekal. Když viděl, že přijíždí sám a smutný, povzdychl si:
„Vidím, že jsi svou ženu nenašel.“
„Nenašel,“ řekl bohatýr. „Svou věrnou a dobrou ženu jsem věru nenašel.“