Nevěsta a žába

Kdysi žil jeden král a ten měl tři syny. Jedenkrát si s nimi vyjel do lesa na lov a když odpočívali na mýtině, povídá jim: 
„Moje děti, už máte čas na to, aby jste si domů přivedli nevěsty a oženili se.“ 
Tři kralevici mu však odpověděli, že žádný z nich nezná dívku, co by se mu líbila a co by ji chtěl vzít za ženu. Král jim na to odpověděl: 
„Každý vystřelte šíp a kam ta střela dopadne, tam se rozhlédněte a najdete si nevěstu, kterou pak dovedete do zámku.“ 
No oni vystřelili, jak jim král nakázal a jeli hledat své šípy. Ti dva starší synové si ještě toho dne přivedli domů pěkné a spanilé nevěsty a byli s nimi spokojeni. Nejmladší kralevic se jmenoval Janíček. Vydal se také za svým šípem, jezdil už celý den, ale po šípu ani památky. Když se mu to marné hledání omrzelo, vydal se na zpáteční cestu. Tu přijede k jakési bažině a slyší za sebou hlas: 
„Janíčku, tady mne máš!“ 
Rozhlížel se, ale nic neviděl. Ale hlas se ozval znovu: 
„Janíčku, tady mne máš.“ 
Kralevic sestoupil z koně a tu spatřil uprostřed bažiny sedět na kameni obrovskou zelenou žábu se stříbrným límečkem na krku a ta držela v hubě jeho střelu. 
„Janíčku, tady mne máš, neboj se mne!“ volala na něho. 
On šel k ní o krok blíž a nemohl slova promluvit. Ale žába pokračovala: 
„Odnes mne k svému otci do zámku a tam Ti dám Tvou střelu.“ 
Janíček ji tedy dal do klobouku, vysedl na koně a jel domů. Bratří už ho vyhlíželi z okna a jak ho spatřili, jeli mu i se všemi dvořany naproti a chtěli po něm, ať se jim pochlubí, jakou nevěstu si našel. 
„To sis vybral pěknou nevěstu!“ 
Někteří ho litovali, jiní se mu smáli a všude vykládali, že si Janíček přivezl z lesa za nevěstu zelenou žábu. Jen starý král nedával najevo, co si o tom myslí. 
Co měl Janíček dělat? Vzal žábu do světnice, položil ji do mramorové mísy, dal jí tam večeři a díval se na ni a ona se dívala na něho. Za pár dní si na žábu se stříbrným límečkem na krku zvykl. 
Jednoho dne si král zase syny zavolal a povídá: 
„Moje děti, rád bych věděl, jaké nevěsty jste si vybrali. Tady Vám dávám plátno a za dva dny ať z něho Vaše ženy ušijí košili.“ 
Nejmladší kralevic přišel do své světničky, chodil sem a tam a jen se kabonil a nic neříkal. Žába se na něho dívala a zeptala se ho: 
„Janíčku, můj ženichu, co se Ti stalo?“ 
„Ale nic zelená žabičko, má nevěsto. Ty mi stejně nepomůžeš.“ 
„Jen to pověz, Janíčku.“ 
Tak on jí vykládal, co král uložil a ona povídá: 
„Co věšíš hlavu? Dej mi to plátno. Jestli nevěsty Tvých bratrů ty košile ušijí, já to svedu také.“ 
„Jak bys to dokázala, zelená žabičko, má nevěsto?“ povídal smutně nejmladší princ, ale plátno jí dal. 
Ona je vzala, rozstříhala na malé kousky a fit! Vyhodila je otevřeným oknem ven. Janíček se lekl a přiskočil k oknu, ale už jen zahlédl, jak vítr chytil rozstříhané kousky plátna, zatočil s nimi nad zámkem a odnesl je někam k lesu. 
„Cos to udělala, zelená žabičko, má nevěsto?“ naříkal. 
„Nic se neboj, zítra uvidíš sám.“ povídá žabka. 
A opravdu. Jak se ráno probudili a Janíček rozevřel okenici, najednou zafičel vítr a přinesl mu k nohám krásnou bílou košili. 
V poledne si dal král syny zavolat a chtěl, aby předložili, co jejich nevěsty ušily. Ti dva starší položili košile na stůl a ptali se Janíčka: 
„A co ušila Tvá nevěsta žába? Pochlub se nám, ať ji můžeme pochválit.“ 
Tu Janíček sáhl pod kabát a položil před otce krásnou bělostnou košili. Ti dva ztratili řeč a jen koukali! Starý král si košili prohlédl, kývá hlavou a povídá: 
„Ta třetí je ze všech nejkrásnější! Ba, je to nejkrásnější košile, jakou jsem kdy v životě viděl.“ 
Janíček se červenal radostí a jeho dva starší bratři i jejich nevěsty zlostí pobledli. Ale za několik dnů si je král k sobě zavolal zase a řekl: 
„Moje děti, rád bych věděl, kdo z Vás si našel nejšikovnější nevěstu. Tady máte zlaté, stříbrné a hedvábné nitě. Zaneste je nevěstám, ať jimi vyšijí ubrus.“ 
Janíček vzal košíček s nitěmi, chodil smutně po světnici a nic neříkal. Žabička se na něho dívala a když to trvalo dlouho už dlouho, zeptala se ho: 
„Co je Ti Janíčku, můj ženichu?“ 
„Ach zelená žabičko, má nevěsto! Tatínek Ti posílá zlatí, stříbrné a hedvábné nitě, abys z nich vyšila ubrus na královský stůl. Jak bys to jenom mohla dokázat? Bratři se budou posmívat Tobě i mně.“ 
„Jen mi ty bavlnky dej, Janíčku.“ 
Žabka vzala nití, rozstříhala je na malé kousíčky a šup! Hodila je oknem zase ven. A než se Janíček stačil vzpamatovat, tak povídá: 
„Nic se neboj Janíčku. Zítra ten ubrus uvidíš na vlastní oči.“ 
Když ráno nejmladší kralevic otevřel okno, od lesa zafičel vítr, něco se v něm zablýsklo. Když se vítr přihnal blíž, tak Janíčkovi snesl k nohám překrásný ubrus. 
V poledne nesli bratři ubrusy svému otci, aby si je prohlédl. A zase doráželi na Janíčka: 
„Tak copak vyšila Tvá nevěsta žába? Vždyť máš prázdné ruce ..... “ 
On nic neříkal, jen sáhl pod kabát a rozprostřel před krále svůj ubrus. V tu chvíli všichni oněměli! Ty dva ubrusy vypadali proti Janíčkovému, jako dva staré patle. Král si dlouho prohlížel na ubrusu od zelené žabky zlaté a stříbrné ptáčky, květy a hvězdičky a nemohl se na to kouzlo vynadívat. 
Ale za krátký čas si syny zavolal znovu a dal každému ošatku mouky, ať prý mu jejich nevěsty napečou koláče a ukáží, která je z nich nejšikovnější. Janíček přinesl ošatku do světnice, sedl si za stůl a bylo mu do pláče. Žabička se ho opět ptá: 
„Janíčku, můj milý ženichu, co mi zase král posílá tentokrát?“ 
„Zelná žabičko, moje nevěsto, nesu Ti od něho ošatku mouky a na koláče.“ 
„Dej mi ji Janíčku, začnu hned péct.“ 
Žabka postavila ošatku na okno a v tom se od lesa přihnal silný vítr, zafučel do ošatky a mouku rozmetl a rozprášil jako sníh do vzduchu. Kralevic na to hleděl celý zaražený, ale žabička povídá: 
„Nic se nelekej, Janíčku, můj muži. Zítra v poledne zaneseš koláče svému otci.“ 
No a také, že zanesl! 
Starší bratři kladli na stůl před krále své koláčky a pokukovali po Janíčkovi, jestli také nějaké nese. Ten své koláčky položil vedle jejich a svítily jako zlaté. Když je král rozlomil, zavonělo to po celém zámku, že se všem sbíhaly sliny v ústech. 
„Tvá nevěsta upekla nejlepší koláčky,“ povídá král „těm se na světě žádné nevyrovnají! To je jednou jasná věc!“ 
Janíčkovi radostí zrůžověly tváře a pospíchal své nevěstě říci, jak ji král pochválil. 
Zanedlouho se konala na zámku veliká hostina a král nakázal, ať na ni kralevici přijdou i se svými nevěstami, aby je mohl představit všemu panstvu. Janíček se ulekl, jak to bude vypadat, až jeho starší bratři budou sedět za stolem se svými krásnými nevěstami a budou s nimi tančit a on tam přinese zelenou žábu se stříbrným límečkem na krku. Šel do světnice, sedl si za stůl a plakal. 
„Ach žabičko, má nevěsto!“ 
„Co se Ti přihodilo, Janíčku, můj ženichu?“ ptala se ho žabička. 
„Král chce, abych Tě přivedl na slavnost do zámku a představil všemu panstvu.“ 
„Nic si z toho nedělej, Janíčku,“ těšila ho zelená žabička, jeho nevěsta, 
„Nastroj se, běž do sálu, sedni si za stůl a čekej. Přijdu za Tebou ..... . sama.“ 
Nejmladší kralevic se nastrojil do nejlepšího šatu a posadil se za stůl vedle svých bratrů. Všichni se po něm koukali, že je sám a kde je jeho nevěsta. Bratři do něho šťouchali a ptali se: 
„Janíčku, proč jsi nepřivedl svou snoubenku? Nechceš se pochlubit, jakou nevěstu sis našel? Běž pro ni, ať je nám tu veseleji.“ 
Janíček mlčel a jen zadržoval slzy. v tom se dveře rozletěly a do sálu vešla krásná panna s rozčesanými ¨vlasy a zelenýma očima. Na krku měla stříbrný řetízek a namířila si to rovnou k Janíčkovi. Políbila ho a sedla si vedle něj na židli. Všichni obdivovali Janíčkovu nevěstu a on sám nevěděl, jestli se mu to jen zdá nebo sní. 
„Co se Ti stalo, Janíčku, můj ženichu,“ ptala se ho nevěsta „že tak málo mluvíš?“ 
„To je proto, že Tě dnes nemohu v těch krásných šatech poznat.“ povídá Janíček. 
Ale pořád mu vrtalo hlavou, jak je to všechno možné. Nahoře ji opustil jako zelenou žábu a tady sedí vedle něj spanilá dívka! Když se zábava rozproudila, sebral se a spěchal do svého pokoje. Rozhlíží se, ale žabka nikde. Jen v míse ležela její zelená kůže. Janíček ji vzal a povídal si: Ať už ji nikdy nemůže obléci! A vyhodil kůži do ohně. Ta shořela na prach. 
Jen to udělala, v tom se rozletěly dveře, ozval se nářek a hlas jeho zelené žabky povídá: 
„Ach milý Janíčku, můj drahý ženichu, cos to udělal?“ 
Kralevic se polekal, spěchal dolů do sálu a vyptával se, kde je jeho nevěsta. Že prý odešla chvíli za ním a ještě se nevrátila. Vylekaný Janíček prohledal celý zámek, ale nadarmo, jeho nevěsta se nadobro ztratila. A neobjevila se ani druhý den a neukázala se ani třetí den a nešťastný Janíček chodil po zámku nahoru a dolů a nevěděl, co si má počít. 
Až třetí noc se mu zdál sen a v tom snu viděl svou nevěstu, zelenou žabičku a ta mu říkala: Jestli mne chceš znovu mít, hledej mne tam, kdes mně poprvé našel! 
Jen se rozbřesklo, Janíček se vydal na cestu k močálu, jezdil dokola až uviděl onen velikánský kámen a na něm seděla zelená žába. 
Skočil z koně, až o kolena se bořil do vody a do bahna a spěchal ke své ztracené nevěstě. Vzal ji do rukou a v tom cítil, že se děje něco podivného. Zelená žabka se mu v rukou změnila v kluzkou rybu a házela sebou a už už se chtěl Janíčkovi z rukou y´vytrhnout. Ale on ji držel co nejpevněji dovedl a nepustil. Pak se začala znovu nadouvat a měnit, až držel v rukou velkého raka a ten po něm sekal klepety. Nakonec měl Janíček v rukou tlustého hady a ten se zmítal a syčel proti němu, Ale ani tentokrát kralevic nepovolil! 
Najednou cítí ve své náruči mladou dívku a ta ho objímá. Podíval se a poznal svoji nevěstu! 
„Janíčku, můj drahý ženichu,“ povídala mu „už jsem Tvá a už u Tebe zůstanu navěky.“ 
Sedli si na kámen a ona mu vykládala, že třicet roků čekala na chvíli až z ní spadne zakletí. Ta chvíle přišla v den, kdy král pořádal na zámku hostinu. Škoda, že Janíček spálil její žabí kůži a že se musela zase vrátit zpátky do bažiny. 
Za několik dnů slavili na zámku tři velké svatby. Mladí kralevici si brali krásné nevěsty a nejkrásnější měl Janíček!

Zdroj: www.abatar.cz