Nezbedný kluk

Byl jednou jeden starý básník, takový opravdu starý dobrý básník. Jednou večer, když seděl doma, nastalo venku hrozně ošklivé počasí. Déšť se lil v proudech, ale starý básník seděl v příjemném suchu a teple u svých kachlových kamen, v nichž hořel oheň a syčela opékající se jablka. 
„Na těch chudácích, kteří jsou teď v tom nečase venku, nezůstane nitka suchá!“ litoval je básník, neboť byl takový velký dobrák. 
„Otevřte mi! Třesu se zimou a jsem celý promáčený!“ ozvalo se najednou z venku volání malého děcka. Dítě plakalo a bušilo na dveře, zatím co déšť se lil v proudech a vichr se opíral do oken, až se všechna otřásala. 
„Ty můj chudáčku!“ řekl starý básník a šel otevřít dveře. Stál tam malý klučina. Byl dočista nahý a voda mu crčela z dlouhých plavých vlasů. Třásl se zimou. Kdyby nepřišel dovnitř, jistě by v tom zlém nečase zahynul. 
„Ty můj chudáčku!“ opakoval starý básník a vzal ho za ruku. „Pojď ke mně, já už se postarám, aby ses ohřál! Dostaneš víno a jablko, neboť jsi roztomilý chlapec!“ 
A opravdu byl. Jeho oči vyhlížely jako dvě jasné hvězdy, a ačkoliv mu voda stékala z plavých vlasů, přece se mu krásně kadeřily. Vypadal jako malý andílek, jenomže byl zimou úplně bledý a třásl se na celém těle. V ruce držel pěkný luk, který však byl od deště celý pokažený. Všechny barvy na krásných šípech se tím vlhkem rozpily. 
Starý básník si sedl ke kachlovým kamnům, vzal malého klučinu na klín, vyždímal mu vodu z vlasů, ohřál mu ruce ve svých a uvařil mu sladký čaj. A tak se klučina vzpamatoval, tváře mu zčervenaly, seskočil na zem a pustil se do tance kolem starého básníka. 
„Jsi Ty ale veselý klučina!“ pravil starý básník. „Jakpak se jmenuješ?“ 
„Amor!“ odpověděl chlapec. „Cožpak mě neznáš? Tamhle leží můj luk, to bys viděl, jak s ním dovedu střílet! ..... Podívej se, venku je už zase pěkné počasí, měsíc svítí!“ 
„Ale Tvůj luk je pokažený!“ pravil starý básník. 
„To je hloupé!“ řekl klučina, vzal luk do ruky a prohlížel si jej. „Ó, je docela suchý, vůbec nic se mu nestalo! Tětiva je pevná a pěkně napjatá! A teď si jej vyzkouším!“

Najednou se tak divně podíval, zapálil a přiložil šíp, napjal luk, namířil a střelil starého básníka rovnou do srdce: 
„Tak vidíš, že můj luk není pokažený!“ pravil, hlasitě se zasmál a utekl. Nezbedný kluk, takhle střílet na starého básníka, který ho vpustil do teplé světnice, byl na něho tak hodný a dal mu výtečný čaj a své nejlepší jablko!

Dobrý básník ležel na zemi a plakal, byl opravdu zasažen přímo do srdce, a pak řekl: 
„Hanba! Jaký je ten Amor nezbedný kluk! Musím to povědět všem hodným dětem, aby si daly pozor a nikdy si s ním nehrály, neboť jim ublíží!“ 
Všechny hodné děti, chlapci a děvčata, kterým to vyprávěl, si pak na ošklivého Amora dávaly pozor, ale Amor je přesto ošálil, neboť je náramně prohnaný. Když jdou studenti z přednášek, běží vedle nich, s knížkou pod paží a v černých šatech. Vůbec ho nemohou poznat, a tak ho vezmou mezi sebe a myslí si, že to je také nějaký student. Ale on jim pak vrazí šíp do prsou. Když jdou děvčata od konfirmace a když pak stojí v kostele, hned je jim v patách. Ano, Amor věčně za někým slídí! Sedí ve velkém lustru v divadle a hoří jasným plamenem, takže si lidé myslí, že to je opravdová svítilna, ale brzy poznají něco jiného. Běhá v Královské zahradě a na Hradbách a dokonce jednou střelil přímo do srdce i Tvého tatínka a maminku! Jen se jich na to zeptej, uslyšíš, co Ti povědí. Ano, je to ošklivý kluk, ten Amor, raději si s ním nikdy nic nezačínej! ..... Slídí po všech lidech. Představ si, jednou dokonce vystřelil na starou babičku! Venku byl sníh a ona mu chtěla dát teplou kukuřici ..... Ale to už je dávno, to už minulo. Babička však na něco takového nikdy nezapomene. Hanba mu, ošklivému Amorovi!

Je na něj třeba dávat pozor neustále. Někdy třeba sedí na střeše, že ho ani nevidíte, jak je to vysoko a klidně Vás trefí i odtamtud. Nikdy nemine .....

Ale teď ho znáš! Víš, jaký je to nezbedný kluk.

Zdroj: www.abatar.cz