Neználek malířem

Tubička byl vynikající malíř. Nosíval dlouhý plášť, kterému říkal hazuka. To bylo panečku něco, když se Tubička vystrojil do své hazuky, odhodil si s čela dlouhé vlasy a stál tak před stojanem s paletou v ruce! Každý hned viděl, že má co dělat s opravdickým umělcem. Po tom, co nikdo nechtěl poslouchat Neználkovu muziku, usmyslil si, že bude malířem. Přijde k Tubičkovi a povídá: “Poslyš, Tubičko, rozhodl jsem se, že budu taky malířem. Dej mi nějaké barvy a štěteček.“ Tubička nebyl ani trochu lakomý a dal mu své staré barvy a štěteček. Pak přišel k Neználkovi jeho kamarád Cárek. Neználek mu povídá: “Sedni si, Cárku, já tě vymaluju!“ Cárek měl radost, rychle si sedl na židli a Neználek se pustil do práce. Chtěl Cárka vymalovat co nejhezčího, a tak mu namaloval červený nos, zelené uši, modrou pusu a oranžové oči. Cárek už chtěl honem honem vidět svoji podobiznu. Samou netrpělivostí nemohl klidně posedět a pořád sebou vrtěl. “Hele, nevrť se, jo,“ říkal mu Neználek, „nebo si nebudeš podobný.“ “A teď jsem?“ zeptal se Cárek. “Jakpak by ne,“ odpověděl Neználek a fialovou barvou mu přimaloval fousy.

“Tak ukaž, cos namaloval!“ prosil Cárek, když Neználek dokončil obraz. Neználek ukázal. “Takhle že vypadám?!“ vykřikl polekaně Cárek. “Samozřejmě. Jak jinak?“ “A proč jsi mi namaloval fousy? Já přece žádné nemám.“ “I co, jednou ti taky narostou.“ “A proč mám červený nos?“ “Aby to bylo hezčí!“ “A proč jsou tuhle modré vlasy? Copak já mám modré vlasy?“ “To se ví, že nemáš,“ odpověděl Neználek. „Ale jestli se ti nelíbí modré, udělám ti zelené.“ “Ba ne, tohleto je hrozně špatný obraz,“ řekl Cárek. „Radši ho roztrhám.“

“Přece nezničíš umělecké dílo!“ rozčilil se Neználek. Cárek mu chtěl obraz vzít, a tak se začali prát. Když slyšeli rámus, přiběhli Všeználek, doktor Pilulkin i ostatní malíčci. “Pročpak se perete?“ ptají se. “Slyšíte!“ křičel Cárek. „Rozsuďte nás: kdo je to tady namalovaný? Že to nejsem já?“ “Kdepak ty!“ odpověděli malíčci. „Leda strašák do zelí.“ Neználek povídá: „Jakpak jste to mohli poznat, když tam není nápis. Napíšu ho a hned to poznáte.“ Vzal tužku a napsal pod obrázek tiskacími písmeny: CÁREK. Pak pověsil podobiznu na zeď a řekl: “Tak, a teď ať tady hezky visí. A všichni se můžou podívat, já to dovoluju.“

“Nevadí,“ řekl Cárek, „až si půjdeš lehnout, přijdu a roztrhám ho.“ “Jenže já si v noci nelehnu a budu hlídat,“ odpověděl Neználek. Cárek se urazil a šel domů, ale Neználek doopravdy nešel večer spát. Když všichni usnuli, vzal barvy a začal malovat jednoho malíčka po druhém. Buchtíka namaloval tak tlustého, že se na obraz ani nevešel, Čiperku nakreslil s tenkýma nohama a vzadu mu kdovíproč přimaloval psí ocásek, lovce Kulku vypodobnil, jak jede na Bulkovi, doktoru Pilulkinovi udělal místo nosu teploměr a Všeználkovi namaloval oslí uši – zkrátka všechny je vymaloval náramně směšně a šeredně. K ránu rozvěsil obrazy po stěnách, napsal pod ně nápisy a byla výstava.

První se vzbudil doktor Pilulkin. Uviděl na stěně obrazy a dal se do smíchu. Tak se mu líbily, že si dokonce cvikr nasadil. Chodil od obrazu k obrazu, pozorně si je prohlížel a dlouho se smál. “Chlapík, tenhle Neználek!“ říkal doktor Pilulkin. „Jaktěživ jsem se tak nezasmál!“ Nakonec se zastavil před svou podobiznou a přísně se zeptal: „A kdo je tohle? Snad ne já? Kdepak, tohleto já nejsem. Ale obraz je to špatný, radši ho sundej.“ “Proč bych ho sundával? Jen ať tu visí,“ odpověděl Neználek. Doktor Pilulkin se urazil a řekl: „Tak se mi, Neználku, zdá, že ses nějak rozstonal. Něco se ti asi stalo s očima. Kdypak jsi viděl, že bych měl místo nosu teploměr? Budu ti muset dát na noc ricínový olej.“ Neználek měl ricínový olej strašně nerad. Polekal se a povídá: “Ne, ne! Teď už to taky vidím, že se mi to nějak nepovedlo.“ Sundal ze stěny Pilulkinovu podobiznu a roztrhal ji.

Po Pilulkinovi se vzbudil lovec Kulka. I jemu se obrazy náramně líbily. Div nepraskl smíchy, když se na ně díval. Ale pak uviděl svoji podobiznu – a rázem bylo po náladě. “To je ale šeredný obraz!“ řekl. „Vůbec si tam nejsem podobný. Sundej ho, nebo tě s sebou nevezmu na lov.“ A tak musel Neználek sundat ze stěny i podobiznu lovce Kulky. S ostatními to dopadlo zrovna tak. Všem se líbily obrazy druhých, jenom jejich vlastní ne. Naposledy se probudil Tubička, který obyčejně spával nejdéle. Když uviděl na stěně svoji podobiznu, hrozně se rozzlobil, a že prý to není žádný obraz, ale ohavná a neumělecká mazanice. Strhl obraz ze zdi a vzal Neználkovi barvy i štěteček. Nakonec zůstala na stěně jen Cárkova podobizna. Neználek ji sundal a šel k svému příteli. “Cárku, chceš, já ti dám tvůj obraz, a ty se za to se mnou udobři,“ navrhl mu. Cárek vzal podobiznu, roztrhal ji na kousky a řekl: „Dobrá, tak se tedy udobříme. Ale jestli mě ještě jednou namaluješ, nechoď mi na oči!“  “Však já už nebudu nikdy malovat,“ odpověděl Neználek. „Člověk maluje, maluje – a nikdo mu ani nepoděkuje. Všichni jenom nadávají. Dejte mi s malířstvím pokoj!“