Neználkovy příhody-Kulka se léčí

Po útěku Bručouna a Pilulkina byly všechny ošetřovatelky v nemocnici zaměstnány léčením jediného pacienta – Kulky. Když viděl, jak se o něho všichni starají, dočista se zhýčkal. Hned chtěl, aby mu k obědu uvařily polévku z bonbónů a marmeládovou kaši, hned si poroučel jahodový karbanátek s houbovou omáčkou, i když kdekdo ví, že takové karbanátky přece nejsou. A hned si zas přál jablečnou haši, a sotva mu ji přinesly, tvrdil, že chtěl hruškový pudink, a když mu přinesly pudink, stěžoval si, že páchne cibulí, nebo si vymyslil ještě něco jinačího. Všechny sestřičky se mohly uběhat, jen aby splnily jeho rozmary. Jaktěživy prý neměly takového pacienta, a že prý je to hotový trest, a ne pacient, a už aby se prý radši uzdravil. Každé ráno posílal jednu sestřičku hledat po městě svého psa Bulku. A sotva se utrmácená ošetřovatelka vrátila do nemocnice a doufala, že už na psa zapomněl, určitě se Kulka zeptal: “Tak co, našlas?” “Ale vždyť nikde není.” “Nejspíš jsi špatně hledala!” “Cože? Čestné slovo – všechny ulice jsem prošla!” “A jak to, že jsem tě vůbec neslyšel volat? Seber se a hledej znovu!” Ubohá sestřička vyšla za vrata, nevěděla kudy kam, a tak jen chvílemi zavolala: “Bulko, Bulko! Kam ses poděl?”

Věděla, že ten křik pranic nepomůže, ale plnila Kulkovo přání, jen aby to, jak si myslila, pacienta uklidnilo. Další sestřičku posílal Kulka pro zprávy, co dělají ostatní malíčci. Musela mu to hlásit třikrát denně: ráno, v poledne a večer. Třetí sestřičku nutil, aby mu od rána do večera vypravovala pohádky, a když mu nebyly po chuti, vyhnal ji, a hned prý aby mu poslali jinou, která umí lepší. Hrozně se zlobil, když ho nepřišel navštívit žádný z kamarádů, ale sotva některý přišel, už ho hnal, že kvůli němu nemůže poslouchat pohádky. Medunka viděla, že se nálada nemocného den ze dne zhoršuje, a prohlásila, že je horší než dvacet Bručounů a Pilulkinů dohromady. Pacienta mohlo zachránit jen propuštění z nemocnice. Jenže noha se pořád ne a ne zahojit. A ke všemu se ještě poranil. Jednou ráno se totiž probudil a cítil, že ho už noha nebolí. Vyskočil z postele a rozběhl se po pokoji. Neudělal však ani deset kroků, noha se mu zvrtla, a Kulka upadl. Ubožáka odnesly do postele. Okamžitě se objevil otok a kvečeru stoupla teplota. Celou noc proseděla Medunka u jeho lůžka, ani oko nezamhouřila. Otok sice zmizel, ale léčení se tou nehodou jaksepatří protáhlo. Konečně nemocnému dovolily nakrátko vstávat. Kulka se opíral o berli, rukou se přidržoval stěny, pomaloučku se šoural po pokoji a krok za krokem se učil chodit. Potom směl chodit na hodinku na dvůr a procházet se v doprovodu sestřičky kolem nemocnice. Procházkami se nálada nemocného značně zlepšila: nebyl už tak podrážděný, a jen když bylo načase, aby se vrátil do pokoje, vždycky se ještě rozzuřil, křičel, že nepůjde, a hrozil ošetřovatelce berlí. Musely ho pevně popadnout a násilím uložit zpátky do postele. Díky těmto rázným opatřením pokračovala léčba úspěšně a brzo mu oznámily, že příštího dne bude z nemocnice propuštěn. Malíčci i malenky s radostí vyslechli tu příjemnou novinu. V určený den se všichni obyvatelé shromáždili u vchodu do nemocnice. Přivítali uzdraveného pacienta, obdarovali ho květinami a Kulka prohlásil: “Tak, a teď jsme zase všichni pohromadě! Chybí už jenom Všeználek a můj Bulka.” “To nic,” těšily ho malenky, “třeba se ten váš Všeználek najde a Bulka taky.” “Sami se nenajdou,” řekl jim na to Kulka. “Musíme je hledat.” “To tak,” řekl Neználek, “ještě hledat Všeználka! Hlupáka hloupýho! Kdovíkde je mu konec!” “Jakýpak hlupák?” namítl doktor Pilulkin. “To se ví, že hlupák. A ještě k tomu zbabělec!” povídá Neználek. “Žádný zbabělec…” začal Bručoun. Ale Neználek mu skočil do řeči: “Ty mlč! Kdo je tady náčelník: ty, nebo já? Nebo chceš zpátky do nemocnice?”

 Jak Bručoun uslyšel o nemocnici, v tu ránu ztichl. Sněžinka řekla: “V neděli bude ples na oslavu uzdravení všech nemocných a pak můžete jít hledat toho vašeho hloupého Všeználka. A když ho najdete, vystrojíme ještě jeden bál. To bude něco!” “Výborně! Výborně!” radovali se všichni. Kdo ví, z čeho měli větší radost: jestli z naděje, že najdou Všeználka, anebo možnosti vystrojit při té příležitosti ještě jeden ples. Dodnes zůstala tahle otázka hádankou. Sklizeň ovoce pomalu končila. Všechny sklepy byly vrchovatě plné, ale na stromech zbylo ještě mnoho jablek, hrušek i švestek. Malenky se rozhodly, že je darují dračínským malíčkům. Všichni se pustili do přípravy plesu. Někteří čistili kulatý taneční parket zarostlý trávou, jiní dělali kolem parketu lavičky. Čiperka, Mlčoun a Cvoček se vyzbrojili sekerami a začali stavět vedle parketu jednopatrový altánek pro orchestr. Ostatní malíčci stloukali stánky na sodovku, na zmrzlinu a na ostatní pamlsky. K práci jim vyhrávala hudba, protože Strunka vybral deset nejlepších harfenistek, sestavil orchestr a okamžitě začali s nacvičováním. Ale nejpodivuhodnější bylo to, že se dal s náramným zaujetím do práce i Cvoček. Dělal, co mu přikázali, nevyváděl, jako by to ani nebyl on. “Vidíte, jak je to od vás hezké, že nám pomáháte!” řekla mu Čičinka. “A proč bych nepomáhal?” odpověděl Cvoček. “Když na to přijde, třeba si i makovici srazím, ale práci udělám.” “Děláte všechno tak pečlivě, radost pohledět,” přidala se Jiřička. “Hned je vidět, že rád pracujete.” “Hrozně rád,” přiznal se upřímně Cvoček. “Víte, to je moje, když mám pořád nějakou fušku. Ale jak není někdy co dělat a já nevím, do čeho píchnout, hnedka začnu zrovna to, co se nemá. A pak dělám jednu vylomeninu za druhou a mám z toho jen samé polízanice.” Cvoček hezky nahlas popotáhl nosem a přejel si ho pěstí. “Jaképak polízanice?” zeptala se Čičinka. “No, ruční masáž, víte?” “Jakou ruční masáž, co to je?” “No… no zkrátka nářez!” “Ach vy chudáčku!” zvolala Čičinka. “Tak to radši nedělejte, co se nemá. A přijďte k nám. Tady se pro vás vždycky najde nějaká práce: spravit plot, zasklít rozbité okno…” “Tak dobrá,” souhlasil Cvoček. “A na ples přijdete?” “Směl bych?” “Proč by ne? Jen se pěkně umyjte, hezky se učešte a přijďte. Zveme vás.” “Tak dobrá, já teda přijdu, děkuju za pozvání.” Čičince se tuze líbilo, že Cvoček tak způsobně rozmlouval, a dokonce poděkoval. Zarděla se uspokojením, poodešla s Jiřičkou stranou a pošeptala jí: “Toho nebude tak těžké vychovat.” “Hlavně ho musíme častěji pochválit,” odpověděla Jiřička. “To mu udělá dobře. Když bude zlobit, tak mu vyhubujeme, ale když udělá něco správně, pěkně ho pochválíme. Pak se to bude snažit udělat dobře i podruhé, jen aby zas dostal pochvalu. A taky slušnému chování ho musíme naučit, hrozně popotahuje.” “A jak ošklivě mluví,” dodala Čičinka. “Makovice, vylomeniny, polízanice! Musíme si dát trochu práce i s těmi jeho výrazy a pomaloučku ho odnaučit taková neslušná slova.” Ale Cvoček, spokojený, že ho pochválily, pustil se do práce ještě horlivěji. Kdopak by nebyl rád, když ho někdo pochválí!

Zdroj:http://pohadky-online.eu/neznalkovy-prihody/kulka-se-leci/