Neználkovy příhody-Utěk

Stroje jim velice ulehčily námahu a práce šla pěkně od ruky. Obě auta se míhala sem a tam a rozvážela ovoce do sklepů. Jablka a hrušky se vozily po jednom kuse, švestky hned po pěti najednou. Díky strojům nemuselo mnoho malenek vůbec pracovat. Ale malenky, místo aby seděly s rukama v klíně, postavily na ulici dva stánky. Do jednoho stánku přinesly sodovku se sirupem a do druhého nanosily vdolečky, všelijaké placičky, preclíky a bonbóny. Teď se mohl každý, když měl chvilku čas, pořádně napít nebo se posilnit. Buchtík okamžitě oblehl stánek s vdolečky a bonbóny, Sirupčík se vrhl na limonádu. Ani jednoho, ani druhého nemohli od stánku odtrhnout. Vtom se stala nečekaná příhoda. Z dálky se ozval čísi pronikavý křik a všichni spatřili, jak na konci ulice běží doktor Pilulkin. Za ním se hnaly všechny ošetřovatelky z nemocnice s Medunkou v čele. Pilulkin byl skoro úplně nahý, měl totiž jen cvikr a trenýrky. Sotva doběhl k prvnímu stromu, rychle se na něj vyšplhal. “Pročpak jste utekl, nemocný?” křičela Medunka, když přiběhla pod strom. “Nejsem už nemocný!” odsekl Pilulkin a snažil se dostat co možná nejvýš. “Jak to, že ne? Ještě jsme vás nepropustily!” pokračovala Medunka, udýchaná od rychlého běhu. “Propustil jsem se sám!” ušklíbl se Pilulkin a vyplázl na Medunku jazyk. “Drzoune drzá! Ale šaty jsme vám stejně nedaly.” “Nevadí,” odpověděl posměšně Pilulkin. “Nastydnete se, a budete stonat!” “Aťsi, ale k vám se už nevrátím!” “Že se nestydíte!” křičela Medunka. “A to si říkáte doktor!”

Otočila se k němu zády, zdvihla hrdě hlavu a odešla. Za ní pomaloučku odcházely ošetřovatelky. Pilulkin viděl, že mu už nehrozí žádné nebezpečí, a slezl se stromu. Malenky ho obklopily a soucitně se ho vyptávaly: “Není vám zima? Nastydnete se! Chcete, přineseme vám šaty?” “Tak dobrá, přineste,” přikývl Pilulkin. Pápěrka odběhla domů a přinesla zelené proužkované šatečky. “Co to je?” podivil se Pilulkin. “Přece si neobléknu takovéhle šaty! Všichni by myslili, že jsem malenka.” “A co na tom? Copak je to něco zlého?” “Samozřejmě!” “Prosím vás! To jsme tedy podle vás tak špatné?” “Ale ne, vy jste docela dobré,” zarazil se Pilulkin, “jenže malíčci jsou lepší.” “A v čempak, mohl byste nám říct?” “Tak, no zkrátka lepší. Třeba tuhle Strunka. Víte vy vůbec, jaký je to báječný hudebník? To jste ještě neslyšely, jak umí hrát na flétnu!” “Ale slyšely! A u nás zas hrají malenky na harfy.” “Anebo Tubička. To byste koukaly, jaké maluje obrazy!” “Taky jsme už viděly. Jenže vy máte Tubičku jednoho jediného, kdežto u nás umí kreslit každá malenka – a dokonce i vyšívat. Jestlipak byste dokázal vyšít takového krásného jelínka, jako mám na zástěrce?” zeptala se Jelenka. “To ne,” přiznal se Pilulkin. “Tak vidíte, a u nás to dovede každá: jelínka, zajíčka – na co si vzpomenete.” “No dobrá,” mávl Pilulkin rukou a začal si oblékat šatečky. Oblékl si je, rozpřahoval ruce, zdvihal nohy a obhlížel se ze všech stran. Sotva Neználek uviděl Pilulkina v takové podivné parádě, vyprskl smíchem. Po něm se rozesmáli i ostatní malíčci.

“Že vám není hanba!” rozhořčila se Čičinka. “Co je na tom k smíchu?” Ale malíčci se smáli dál. Pilulkin se rozhlédl, spatřil tolik rozchechtaných obličejů – a v tu ránu se zase začal svlékat. “Copak to děláte? Nechte si je!” přemlouvaly ho malenky. “Nic už nepotřebuju,” prohlásil rozhodně Pilulkin. “Za chviličku mi přinesou moje šaty.” “Medunka vám je nedá, kdepak, ta je náramně přísná.” A tu se Pilulkin jen tajemně pousmál. Když se totiž Medunka s ošetřovatelkami vrátily do nemocnice, okamžitě zjistily, že zmizel i Bručoun. Hnaly se do šatny – ale i dva malíčkovské oblečky byly tytam. Zůstaly tu jen Kulkovy šaty. A tak se objasnil plán útěku, který si vymyslil Bručoun a doktor Pilulkin. Podle tohoto plánu měl doktor Pilulkin jen tak neoblečený utéci oknem. Spiklenci se spoléhali, že ho budou všichni zaměstnanci nemocnice pronásledovat a Bručoun pak bez překážky vnikne do šatny a uloupí tam svoje i Pilulkinovy šaty. Plán se zdařil do nejmenší podrobnosti. Medunka ještě dlouho pátrala po Bručounovi s uloupeným oděvem. Jenže Bručoun seděl celou tu dobu přikrčený v houštině lopuchu. A třebaže sedět v lopuchu nebylo vůbec nic veselého, přece jen byl Bručoun radostí celý bez sebe, že se konečně dostal na svobodu. S rozkoší hleděl na jasně modré nebe i na svěží zelenou travičku. Na tváři se mu dokonce objevil úsměv. A přísahal si, že už nikdy v životě nebude bručet a že bude se vším všudy spokojený, jen když už nebude musit znovu do nemocnice. Konečně Bručoun viděl, že Medunka zmizela v nemocnici. Potichounku vylezl ze svého úkrytu, našel Pilulkina a odevzdal mu oblek. “Tady máš své šaty, příteli v neštěstí,” řekl a podával Pilulkinovi uzlíček, který držel v ruce. Pilulkin se vrhl k Bručounovi a začal ho objímat. Oba dva se za svého pobytu v nemocnici velice spřátelili. Pilulkin se rychle oblékl. Civínek, Jaktík, Šroubek a ostatní malíčci obklopili Bručouna a blahopřáli mu k šťastnému návratu. A všichni se divili jeho veselé náladě. “Poprvé vidím, že se Bručoun usmívá!” řekl Buchtík. Také malenky stály kolem a zvědavě si Bručouna prohlížely.

“Jakpak se jmenujete?” zeptala se ho Pápěrka. “Bručoun.” “Děláte si legraci!” “Ať se propadnu! Proč myslíte?” “Máte tak miloučký a přívětivý obličej. Takové jméno se k vám ani nehodí.” Bručounovi se rozesmála pusa od ucha k uchu. “To já se spíš nehodím k tomu jménu,” zažertoval. “Chcete si vylézt na strom?” navrhla mu Čičinka. “A směl bych?” “Proč by ne? Přineseme vám pilu a budete pracovat s námi.” “Mně taky,” požádal doktor Pilulkin. “Vy si to sice nezasloužíte, protože si nevážíte malenek, ale nešť, my vám to odpustíme,” řekla Čičinka. Malenky přinesly ještě dvě pily a Bručoun s doktorem Pilulkinem se také pustili do práce. Bručoun prohlásil, že lézt takhle po stromech je rozhodně příjemnější než sedět zavřený v sebelepší nemocnici. “A taky zdravější,” dodal doktor Pilulkin. Usoudil totiž, že nahoře je vzduch o hodně čistší a bohatší na kyslík než dole. Proto Bručoun a Pilulkin pracovali až docela ve špičce.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/neznalkovy-prihody/utek/