Neználkovy příhody-V Dračíně

Dračín se rozkládal na koupališti u řeky. Stromy tu nerostly, na ulicích proto nebylo tak pěkně jako v Zelení, zato však všude kvetla spousta květin, zrovna jako v Kvítečkově. Také domy tady byly velice krásné. Nad každou střechou se tyčila věžička ozdobená na špičce buď dřevěným kohoutem, který se otáčel podle větru, nebo větrníky, které se bez ustání točily. U mnoha větrníků byly dřevěné řehtačky a v jednom kuse řehtaly. Nad městem poletovali sem a tam papíroví draci. Pouštění draků, to byla nejmilejší zábava obyvatel města, a od toho měl Dračín i své jméno. Na draky dávali obyvatelé Dračína zvláštní frkačky. Výroba takové frkačky je docela jednoduchá. Vyrábí se z proužku obyčejného papíru napjatého na nitce. Ve větru se papírový proužek třepetá a vydává tuze protivný drnčivý nebo bzučivý zvuk. Různohlasé frkání draků splývalo s klapáním větrníkových řehtaček, a tak se nad městem vznášel neustálý hluk. Okna ve všech domech měla zvláštní mřížkované okenice. Když začala na ulici kopaná, a tu v Dračíně také nadšeně pěstovali, okenice se jednoduše zavřely. Propouštěly do místnosti sdostatek světla a přitom velmi dobře chránily skla před kopacím míčem, který z nevysvětlitelných příčin nelétá nikdy tam, kam má, ale zpravidla přímo do oken. Auto projelo hlavní ulicí, zabočilo do postranní uličky a zastavilo u prkenných vrat s brankou. Nad vraty se tyčila dřevěná špice ozdobená nahoře blýskavou skleněnou koulí, v níž se jako v zrcadle odrážel vzhůru nohama obraz celé ulice i s domy, ploty a autem, které právě přijelo. Řidič, který se jmenoval – už je načase to prozradit – Keksík, vylezl z auta, šel k vrátkům a stiskl tlačítko ukryté v plotě. Vrátka se tiše otevřela. “Pojďte dál!” vyzval Keksík Šroubka s Vroubkem. “Seznámím vás s Nejtkem. Je to zajímavý člověk, uvidíte.”

Tři přátelé vešli do dvora, zahnuli vlevo a kráčeli k domu. Vystoupili po nízkých kamenných schodech, Keksík našel na stěně další tlačítko a také je stiskl. Dveře se právě tak neslyšně otevřely a naši přátelé se octli v místnosti. Byla docela prázdná, bez nábytku, jen u stěny visela houpací síť. V síti ležel človíček v modré kombinéze, nohy křížem a ruce hluboko v kapsách. “Snad ještě nespíš, Nejtku?” pozdravil se s ním Keksík. “Vždyť už je dávno den.” “Vůbec nespím, přemýšlím,” odpověděl Nejtek a obrátil hlavu k hostům. “Nu, seznamte se: to jsou věhlasní mistři Šroubek a Vroubek. Potřebují pájku.” “Buďte zdrávi! Posaďte se, prosím!” odpověděl Nejtek. Šroubek s Vroubkem se rozpačitě rozhlédli, protože v celé místnosti neviděli nic, na co by se mohli posadit. Ale Nejtek natáhl ruku a stiskl tlačítko na stěně vedle houpací sítě. Okamžitě se z protější zdi vyklopila tři sklápěcí sedátka, sestrojená na způsob sklápěcích křesel v divadle. Šroubek a Vroubek si sedli. “Všimli jste si, že mám všechno zařízeno na tlačítka?” zeptal se Nejtek. “Zmáčknu jedno tlačítko – otevřou se dveře, zmáčknu druhé – vyklopí se židle, a jestli chcete stůl – prosím…” Nejtek stiskl další tlačítko. Ze stěny se vyklopila deska stolu a div nedala po hlavě Šroubkovi, který seděl na židli. “Velice pohodlné, není-liž pravda?” zeptal se Nejtek. “Neobyčejně!” potvrdil Šroubek a rozhlédl se: dostal strach, aby mu náhodou ještě něco nespadlo na hlavu. “Technika na samé hranici fantastiky!” řekl pyšně Nejtek. “Jediné nepohodlí, že se dá sedět jenom u zdi,” řekl Keksík. “Však jsem taky právě přemýšlel, jak to udělat, aby se dalo židlemi hýbat,” odvětil vynálezce. “Bylo by možná nejjednodušší udělat docela obyčejnou židli,” podotkl Vroubek. “Výborný nápad! Musím vynalézt úplně jednoduchou obyčejnou židli!” zaradoval se Nejtek. “Všechno geniální je přece jednoduché! Ty jsi, kamaráde, zřejmě taky mechanik?” “Jsem,” přisvědčil Vroubek. “My jsme oba mechanici.” “A potřebujete pájku?”

Nejtek stiskl ještě jedno tlačítko, a k podivu diváků začala houpací síť pomaloučku klesat. Klesala, dokud se v ní Nejtek nenatáhl na zem. “Vylézáte-li z obyčejné houpací sítě, snadno se můžete zaplést nohou do provazů, upadnout a rozbít si nos,” vysvětloval Nejtek a zdvihal se se země. “Avšak moje mechanizovaná síť, jak sami vidíte, naprosto odstranila toto nebezpečí. Klidně se spustíte na podlahu a pak vstanete. A právě tak, když chcete jít spát: lehnete si na zem, zmáčknete tlačítko, a houpací síť vás sama zdvihne do potřebné výšky.” Nejtek chodil po místnosti, mačkal všelijaká tlačítka – a už se vyklápěly další stoly, židle a poličky, otvírala se dvířka různých skříní a špižíren. Nakonec stiskl ještě jedno tlačítko a propadl se někam podlahou. “Pojďte sem!” ozvalo se za chviličku ze dvora. Přátelé vyšli na dvůr. “Tady mám garáž,” prohlásil Nejtek a vedl Šroubka s Vroubkem k zděné kůlně s širokými železnými vraty. Zmáčkl tlačítko, a vrata pomalu vyjela vzhůru jako opona v divadle. Za vraty se objevil jakýsi podivný stroj s mnoha koly. “Tohle je můj osmikolový parní automobil s arašídovým chlazením,” vysvětloval Nejtek. “Čtyři kola má dole, čtyři nahoře. Jezdí se zpravidla na spodních kolech. Horní kola jsou zde pro případ, že by se automobil převrátil… Všech osm kol je postaveno v úhlu, to jest šikmo, díky čemuž nemusí tento automobil jezdit jen jako ostatní auta, ale i na boku, a dokonce na hřbetě, to znamená úplně vzhůru nohama. Tím se naprosto odstraňuje možnost jakékoli nehody.”

Nejtek vlezl do vozu a předvedl v něm jízdu ve všech čtyřech polohách, potom pokračoval ve svém výkladu: “Místo obyčejné nádrže je v autě kotel na ohřívání sodové vody. Pára, která vzniká ohříváním sodovky, zvětšuje tlak na píst, a proto se kola točí rychleji. Za kotlem je nádoba na výrobu arašídové zmrzliny, které je nezbytně třeba k chlazení válce. Zmrzlina zahřátím roztaje, proudí trubičkou do kotle a slouží k mazání motoru. Vůz má čtyři rychlosti: první, druhou, třetí a čtvrtou, jakož i rychlost zpáteční a boční. V zadní části auta je zařízení na praní prádla. Pračka funguje i za jízdy na kteroukoli rychlost. Když auto stojí, to jest při zastávkách, štípe vůz dříví, míchá hlínu, vyrábí cihly a rovněž i loupe brambory.” Když se naši přátelé jaksepatří vynadivili tomuto nevídanému vozidlu, šli do Nejtkovy dílny, přeplněné nejrozmanitějším harampádím. Válela se tu stará polámaná kola a velocipédové součástky, motocykly a spousta různých dřevěných káč a větrníků. Nejtek dlouho pobíhal po dílně a hledal pájku, ale pájka nikde. Přehrabal všechny své krámy, najednou se plácl dlaní do čela a povídá: “Jsem já to ale hlava děravá! Zapomněl jsem přece pájku u Mudry. Musíte si tam pro ni dojet.” “Maličkost, autem tam budem natotata,” řekl Keksík. “A co je to zač, ten Mudra?” zeptal se Šroubek, když se rozloučili s Nejtkem a vyšli za vrata. “Mudra je náš spisovatel,” řekl Keksík. “Není možná!” vykřikl Vroubek. “To by bylo něco, seznámit se s ním! Jaktěživ jsem ještě nemluvil s živým spisovatelem.” “Však se s ním za chvíli seznámíte. Taky je to svým způsobem zajímavá postava,” odpověděl Keksík a nasedl do auta.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/neznalkovy-prihody/v-dracine/