O bílé laňce

Mladičkou královnu tížily přísné zvyky na královském dvoře. Jak mohla, odběhla si na kraj lesa a tam se bavila po svém: zula si střevíčky a brouzdala se v potoce, z pomněnek si pletla věnečky a z bílých křemínků skládala obrázky květin a zvířátek. Jednou seděla u lesní tůňky a ze sítí si dělala zelenou kolébku, že do ní položí kytičku sedmikrásek jako panenku a bude ji houpat. Tu vyskočila z tůňky žába. Sedla si proti královně a upřela na ni oči jako dva lesklé korálky. „Pleteš si vlastní starost, královno,“ zaskřehotala.
„Nerozumím ti, žabičko,“ odvětila královna. „Brzo porozumíš,“ řekla žába. „Narodí se ti dcerka, hezká a skromná jako ty sedmikrásky, a budeš s ní mít velké trápení.“

Královna večer vyprávěla králi, co se jí přihodilo. Král se mračil, proč prý pořád ze zámku utíká, venku že ji kdeco jen poblázní. Ale nedalo mu to, druhý den šel k tůňce sám. Do ruky si připravil kámen, že žábu zabije. Sotva tam přišel, z tůňky vystrčila hlavu žába a zaskřehotala: „Vím, co držíš v ruce, králi. Zahoď to, brzy ještě těžší kámen poneseš v srdci.“

Král se zarazil a pustil kámen z ruky. „Udělals dobře,“ pravila žába, „jednou bude tvá dcera ráda, žes mi neublížil. Až se ti narodí, dobře ji střež. Do jejích šestnácti let nesmí na ni dopadnout ani paprsek denního světla. Neuchráníš-li ji, budete všichni naříkat!“ Žába se potopila pod vodu a král se zamyšlen vrátil domů. Zavolal nejlepší stavitele a dal zbudovat velký zámek. Když jej dostavěli, královští manželé se tam s celým dvorem odstěhovali. Byl to zvláštní zámek: neměl dveře ani okna a dovnitř se chodilo podzemními chodbami. Dohadovali se, co to znamená, měli krále za blázna, nikdo však se mu do očí neodvážil nic říci.
Za čas se královně narodila hezká dcerka. Král musil aspoň před ženou s pravdou ven, i pověděl jí, jak se věci mají a co mu žába z lesní tůňky řekla. Teď byl celý dvůr na krále rozhněván ještě víc: král dal přísný rozkaz, že princezna nesmí ze zámku ani na krok ven a že musí žít a být vychována tak, jako by zámecké komnaty byly jediným světem.

Princezně dali jméno Jitřenka. Žila a rostla bez denního světla v záři nespočetných svic. Ale co je sta a sta nejskvělejších svic proti jednomu slunci! Rodiče ji zahrnuli vším možným, aby jí aspoň trochu život zpříjemnili. Opatřili jí loutky a ty se pohybovaly jako živé a předváděly Jitřence veselé kousky. Z dalekých zemí jí obstarali hrací strojky a ty hrály všechny možné písničky, co jich na světě je. Písničky však byly beze slov, aby se nic nedověděla o světě. Jitřenka s léty dospívala a s léty rostl zármutek rodičů. Jitřenka jim často dávala všetečné otázky. „Z čeho kuchař udělal tuhle dobrotu?“ ptala se, zakusujíc se do krásného jablka. „Nejsem přece kuchař,“ odvětil král. „Neptej se a jez!“

„Z čeho je ta voňavá věc?“ ptala se matky, která jí přinesla kytičku fialek. „Nauč mě, jak se dělá!“

„Jednou tě to naučím, dceruško,“ odbyla ji matka. Viděli, že dlouho nemohou před Jitřenkou tajit, jaký velký, zázračný a krásný svět se rozprostírá mimo zámecké zdi, a byli z toho den ode dne sklíčenější. Jitřence stálé živoření v ponurých komnatách nesvědčilo. Byla bledší a bledší, slabší a slabší, jen ji mezi ty svíce mrtvou položit. Těžce se rozstonala a lékař usoudil, že ji uzdraví jen čerstvý vzduch. Král svolal ministry, přiznal se jim, proč Jitřenku vězní, a žádal je o radu. Svěsili hlavy a dumali. „Řekl jsi, králi,“ pravil po chvíli nejstarší a nejmoud řejší ministr, „že na princeznu nesmí dopadnout ani paprsek denního světla, aby ji nepotkalo neštěstí. Proč by však nemohla být venku v noci?“

Král se divil, že na takovou jednoduchou věc už dávno nepřišel sám. Bohatě ministra obdaroval a hned dal udělat kočár, dobře uzavřený, se střechou, která se dala odkrýt. V tom kočáře Jitřenka se svými rodiči jezdila noc co noc po kraji, odkrytou střechou vdechovala svěží vzduch a těšila se pohledem na zářivé hvězdy a bledojasný měsíc. Rychle se uzdravovala. Rodiče před ní už nic netajili. Povídali jí o světě, o potocích se zpěvavými vlnkami, o květinách, zrána se třpytících rosou, o skřiváncích, zpívajících nad zlatými lány, a o slunci na modrém nebi.

Jak se blížilo k úsvitu, střecha kočáru se zatáhla a Jitřenka se s rodiči vracela do zámku. S jídlem roste chuť: ty noční vyjížďky byly Jitřence málo. „Kdybych aspoň jednou směla uvidět slunce na modrém nebi,“ vzdychla si nejednou, „život bych za to dala!“ Na jedné noční vyjížďce zatáhli po půlnoci střechu kočáru a král s královnou si na chvilku zdřímli. Nebyli dnes zvlášť opatrní, byla to předposlední vyjížďka: zítra v noci bude Jitřence šestnáct let, pozítří ráno navždy opustí zámek bez oken a bez dveří a poprvé uvidí, jak je svět krásný ve dne. Nedočkavá Jitřenka využila toho, že rodiče spí, vyndala si z vlasů jehlici a udělala do střechy kočáru dírku.

Už byli blízko zámku. Slunce zrovna vyšlo a dírkou ve střeše pustilo do kočáru tenounký růžový paprsek.
Dotkl se Jitřenčina líčka, Jitřenka zaúpěla a vyrazila z kočáru v podobě bílé laňky. „To panstvo má divné rozmary,“ šeptali si kočí. „Vozí s sebou po nocích bílé laně. Viděl to kdy někdo?“ Vtom už vyskočil z kočáru rozčilený král a sháněl se po princezně. „Opravdu jsme ji neviděli,“ dušovali se kočí. „Jen bílá laňka běžela k lesu.“

Král měl co dělat, než vzkřísil omdlelou královnu, nedbal o to, co kočí povídají o bílé lani.
Tryskem dojeli do zámku. Král svolal všechny rytíře, postavil se jim v čelo a prohledávali až do noci celý kraj.
Po princezně však nebylo nikde ani památky. Královna se z toho těžce roznemohla. Na celý zámek padl smutek, tomu, kdo šel kolem, bylo, jako by šel kolem velké hrobky. Bílá laňka vběhla do lesa a schovala se v hustém křoví. Srdce jí bušilo strachem. Nevyznala se ve světě a ze všech těch krás kolem sebe a nad sebou pranic neměla. Co jí bylo platné, že sluníčko mezi listím pouští do mechu zlatá kolečka, že tráva a kvítí se třpytí v rosných krůpějích. To všechno už neměla nikdy spatřit jako lidský tvor. Je z ní bezbranná, k tomu ještě bílou barvou poznamenaná laň. V srdci jí zbyl jen lidský cit, o to nešťastnější a opuštěnější se cítila.
Konečně se přece odvážila vyjít z houští. Klusala trávou, až se zastavila u lesní tůňky, že se napije. Tu se rozhrnulo velké kapradí a z něho vyšla stařenka v zelené halence. Upřela na bílou laňku velké oči jako dva lesklé korálky.

„Znala jsem tvou maminku,“ pravila, „chodila si sem zamlada hrát. Říkala jsem jim, aby na tebe dávali pozor. Ale poslechneš-li mě, nic zlého se ti v lese nestane.“ Vyzvala laňku, aby za ní šla. Vedla ji houštinami po skrytých stezkách a došly k osamělé chýšce. „Zde spolu budeme ostávat,“ pravila stařenka. „Jakmile zajde slunce, nabudeš zase lidské podoby, ve dne však budeš pořád laňkou. Zařiď se tu a daleko od chýšky nechoď!“

Laňka si brzo na ten divný život zvykla. Když slunce zapadlo, proměnila se v princeznu. Tu sedávala před chýškou a dívala se na hvězdy. Vzpomínala na rodiče a na domov, na projížďky v kočáru, kdy se také tak dívala na hvězdné nebe. Jak tenkrát toužila uvidět aspoň jednou slunce. Nyní však se ho bála. Se sluncem ztratila lidskou podobu a celý den bloudila kolem chýšky jako bílá laňka.
Často ji lákalo proběhnout se lesem. Jednou neodolala a zašla hlouběji do lesa. Tu z houští vyjel na koni krásný mládenec, a jak ji spatřil, pobídl koně a začal ji štvát. Ubohá laňka napjala všechny síly a skoro bezdechá doběhla do chýšky. Sotva se za ní dveře zavřely, dorazil k chýšce ten hezký lovec. Vidí chýšku, před ní na prahu sedí stařenka v zelené halence, z kytičky rosičky plete věneček a upírá na něj oči jako dva lesklé korálky. „Nevidělas tudy běžet bílou laň, babičko?“
„Bílou laň? Kdo kdy viděl bílou laň? Tos měl mámení, holečku, byls dlouho na sluníčku. Bílou laň hledáš? To jako bys hledal bílou vlaštovičku.“ Co měl mládenec dělat. Obrátil koně a jel zpět. Druhého dne se bílá laňka odvážila ven až k poledni. Daleko od chýšky nešla, ale na mladého lovce stejně narazila. Spal v trávě, hlavu si opíral o bok ležícího koně.

Bílá laňka se ani nepohnula, dlouho jej pozorovala, tuze se jí líbil. Tu vidí, že mu na čelo sedla velká moucha.
Mladík se ze spaní po mouše ohnal, ale moucha mu pokoj nedala, až ho probudila. Otevřel oči a spatřil bílou laňku. Laňka se obrátila a jako vítr běžela k chýšce. Dveře za ní ještě ani nezapadly, a už se sem přihnal mladý lovec. Vidí jako včera, na prahu sedí stařenka a plete věneček z kytičky rosičky. Podívala se těma divnýma očima na lovce: „Zase hledáš bílou laň? Ale ty můj holečku, kde by se v lese vzala bílá laň? Máš mámení, příliš se vystavuješ sluníčku! Hledáš bílou laň? To jako bys hledal bílou jiřičku!“
Mladý lovec se zamračil, neřekl nic a odjel. Třetí den nevyšla laňka ven. Až navečer se odvážila, a že celý den nejedla, pustila se do mladé trávy. U té trávy byl úzký pramen, a jak si tak pochutnávala, tráva ji zavedla hloub do lesa.

Vtom proti ní zaržál kůň. Zvedla hlavu a spatřila svého lovce, jak na ni míří šípem. Obrátila se a prchala.
Najednou se jí zabodl do nohy šíp. Poklesla, ale hned vstala. S posledními silami doběhla k chýšce, vpadla dovnitř a zůstala ležet v mdlobách. Mladý hezký lovec se přihnal vzápětí.
„Kde je ta bílá laňka?“ zahartusil na stařenku v zelené halence. Stařenka v šeru na prahu sedí, věneček z kytičky rosičky zrovna dopletla, na mládence se dívá a oči jí v tom šeru září jako uhlíky.
„I ty umíněný mládenče,“ praví, „copak jsem ti už dvakrát neřekla, že nejsou bílé laně! Máš mámení, jistě jsi usnul na slunku. Hledáš bílou laň? To jako bys hledal bílou tmu!“ Ale lovec se dnes nenechal jen tak odbýt.
„Však ji dostanu, babičko, uvidíš!“ pravil. „Za chvilku bude noc, nech mě tu, prosím tě, přespat. Už kolik dní jsem neměl střechu nad hlavou.“

„Mám jen jednu světničku,“ řekla stařenka, „ale bez noclehu tě nepustím. Uvaž koně za chýšku a jdi si lehnout na půdu do sena.“ Mládenec poděkoval, uvázal koně a vlezl si na půdu. Ve vonném seně rázem usnul. Tu ho probudilo zaúpění. Škvírou ve stropě šlo na půdu trochu světla ze světničky.
Zvědavě přiložil oko ke škvíře a to, co viděl, vzalo mu dech: na loži sedí spanilá dívka a stařenka jí odvarem z řepíčku omývá krvavou ránu na noze. Na zemi leží šíp, mládenec ho hned poznal, je to ten, který zasáhl bílou laňku.
„To máš z toho, že neposloucháš,“ slyší hovořit stařenku. „Málem bys byla přišla o život.“
„Proč jsem raději neumřela,“ pravil na to druhý hlas, mladý a líbezný. „Už toho mám dost, napůl žít jako štvané zvíře a půl života prospat ve své pravé podobě.“
„Kdybych tak mohla poradit tomu mládenci, co spí na půdě, ale nesmím,“ řekla stařenka. „Stačilo by, aby tě teď objal a hned by bylo dobře.“ Jak to mladý lovec uslyšel, skočil z půdy, vrazil do světničky, div hořící louč ze stěny neshodil, a objal překvapenou Jitřenku. Zrovna svítalo a první sluneční paprsek už už hledal její líčko. Povzdychla si smutně, jako by z ní život unikal.

Slunce zalilo komůrku růžovou září. Ale nastojte, Jitřenka už se neproměnila v bílou laňku, poprvé vidí slunko lidským zrakem, poprvé mu smí beze strachu nastavit spanilé tváře.
Děkovala mládenci za vysvobození, chtěla poděkovat i stařence, ale ta nebyla nikde k nalezení. Když mladému lovci vypověděla, kdo je a jak to s ní bylo, posadil ji před sebe na koně a odvezl k rodičům. Představil se jim jako král z té země za lesem a prosil je, aby mu ji dali za ženu.
Rádi svolili. Jitřenky se ani nemusili ptát, té se už od první chvíle mladý král líbil. Přestěhovali se do starého zámku a ten bez oken a bez dveří dali zbořit.
Brzy po svatbě si mladí manželé vyšli k lesní tůňce, nenajdou-li tam náhodou hodnou stařenku v zelené halence. Tůňka byla vyschlá a zarostlá sítím, nikoho tam neviděli. Sedli si a Jitřenka si začala plést ze sítí kolébku. Mladý král vázal kytičku ze sedmikrásek. Tu kytičku položili do kolébky a houpali ji jako panenku. Tak si často jako děti hráli, dokud jim starosti nenastaly. Ale nebylo by radosti, nebýt občas také starosti.