O Božím upomínání

Byl jednou jeden farář a ten jednoho dne, jak už to tak bývá zvykem, přinesl svému kostelu obětinu, nádherný svícen a velkou voskovici. Tu se mu zjevil v podobě starce sám Pánbůh a jako poděkování za jeho dar mu slíbil, že ho před smrtí třikrát upozorní, než ho vyrve životu. Farář byl radostí celý bez sebe a od té chvíle žil jen v samých radovánkách, nestřídmě jedl a přesmíru pil a na smrt pranic nemyslil, což vedlo k tomu, že po několika letech se jeho tělo takovému životu vzepřelo. Poklesla mu kolena a hřbet se mu nahrbil tak, že byl přinucen vzít do ruky berlu. A nemálo na tom! Za nedlouho ztratil zrak a pak i sluch. Shrbený, skoro slepý a hluchý ale žil dál stejně rozmařile a zběsile jako dřív.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne přišel Pánbůh a že si faráře odvede. Církevní otec byl překvapený a jal se Pánubohu činit výčitky, proč ho třikrát nejdříve na smrt neupomenul, jak slíbil? Tu se Pánbůh rozzlobil a zvolal: „Copak jsem tě neupomínal? Nepoklepal jsem ti na záda a na kolena, až jsi se celý shrbil? Nepoložil jsem prst na tvé oči, že jsi nic více neviděl? A do třetice, neucpal jsem snad tvoje uši, abys ohluchnul? Tak jsem splnil, co jsem slíbil a nyní mne následuj!“ Farář prosil o odpuštění, že tomu upomínání pranic nerozuměl a není k smrti připraven. Pánbůh se na kajícníka podíval a měkce pravil: „Jen pojď, pojď, já jsem spravedlivý a milostivý.“

Vy však na ta upomínání dbejte! Pán nás všechny upomíná, aby jsme byli připraveni, až nás k sobě povolá!