O dráčkovi Rošťáčkovi

Bylo nebylo jedno úplně malinkaté království. To království bylo tak malinkaté, že se na něj jen tak tak vešlo pár vesnic s poli a lukami. A aby si pan král s paní královnou nepřipadali také malincí, postavili si uprostřed svého panství krásný velký zámek s vysokánskou věží, ze které mohli vidět do každého koutku svého království. Pořád jim to ale bylo málo, a tak přemýšleli, co zvláštního a jedinečného by si ještě mohli pořídit.

Jednoho dne přišla za královskou maminkou a královským tatínkem jejich malá dcerka Alenka a prosila je, jestli by mohla mít nějaké domácí zvířátko. Ale že by to mělo být nějaké veliké, tůůůze veliké zvířátko. A že by mělo mít velké zuby a drápy a mohlo by třeba plivat oheň nebo tak něco, protože se jí prý její kamarádky princezny ze sousedních království smějí, z jakého je malinkatého království. A s tím velkým zvířátkem by si prý na ni nedovolily. Královští rodiče jen kroutili hlavami sem a tam. Tu se ale do toho vložil královský rádce a že by možná o nějakém tom domácím mazlíčkovi věděl. Že prý, pokud je mu známo, okolní království nic podobného nevlastní, a že by to na místní poměry mohla být opravdová rarita, kterou by jim kde kdo záviděl. A když královská rodina chtěla vědět, o co jde, prozradil jim rádce důvěrně, že to zvíře je tak veliké, že pro něj budou muset zbudovat park se vzletovou a příletovou dráhou, s jezerem, ve kterém se ono zvířátko bude moci koupat, a hlavně s velkou jeskyní.

„Snad nemyslíte na draka!“ zděsila se královna. Ale pan rádce ihned začal královně vysvětlovat, že draci už dávno nejsou to, co bývali. Princezny že už vůbec nežerou. Naopak se vyvinuli v docela milý a civilizovaný druh. Chodí prý do školy, kde se učí nejen slušnému chování, ale také číst a psát. Jen s těmi počty jsou na štíru, zvláště vícehlavým saním se při pokusu spočítat si, kolik mají vlastně hlav, smotávají všechny hlavy dohromady a je pak velice obtížné je rozmotat.

„Mimochodem,“ přidal ještě rádce, „slyšel jsem, že si prý císař z říše zapadajícího slunce ve svých zahradách chová sedmihlavou saň, pochopitelně se vzácným rodokmenem, která přivedla na svět sedmero dráčků, z nichž jeden je ještě k mání. A považte, za velmi výhodnou cenu!“

„Já chci toho dráčka!“ zvolala princezna a bylo rozhodnuto.

Vyslali tedy rádce do země zapadajícího slunce. Cesta tam trvá skoro celý rok, zato zpáteční cesta na drakovi nepotrvá ani půl dne. V království zatím vybrali pro stavbu parku louky, kterými protékal potůček. Pro jistotu zde založili jezera dvě, jedno velké na koupání a jedno malé na cachtání, neboť nevěděli, zda drak raději plave nebo se cachtá. Dokonce mu i postavili menší vodopád jako skluzavku. Velké louky, odkud mohl drak kdykoliv vzlétnout či přistát, lemovaly nově vysázené stromy a keře. Jen s tou jeskyní měli velké potíže. Skála tu sice byla, ale bylo třeba do ní jeskyni teprve vyhloubit.

Když pan rádce přiletěl na drakovi, bylo už vše včetně velkolepé královské hostiny přichystáno. Černý stín několikrát obletěl zámecký park a pak se prudce snesl dolů. Princezna Alenka před pozvanými hosty z okolních království hrdě pronesla, že tohle teď bude její nový domácí mazlíček. Jak šeredně se ale zmýlila. Rádce zapomněl nebo možná nechtěl královské rodině sdělit, že tento dráček se ze všech sedmi vajec vyklubal jako první, a právě takovíto dráčci bývají obdařeni neutichající energií, neposlušností a až nebezpečnou vynalézavostí.

„Náš dráček Rošťáček,“ jak mu jeho maminka sedmihlavá saň přezdívala, nade vše miloval vylomeniny a lumpačinky.

A tak se při příletu do svého nového domova dráček Rošťáček rozhodl, že místní pozdraví po svém. Velikou rychlostí letěl hostině vstříc, těsně nad slavnostní tabulí hrozivě zamával křídly a vyplivl oheň, takže z krásně připravených stolů byla naráz veliká spoušť. Dámy začaly ječet a pánové si sbírali ze země odfouknuté klobouky. Hosté se postupně začali vytrácet a pan král se poprvé zamyslel nad tím, proč zrovna tento drak byl tak levně k mání.

Nebyla to však zdaleka poslední vykutálenina, kterou drak provedl. Místo pozdravu vpálil svým novým pečovatelům do tváře, že jestli si myslí, že bude bydlet v něčem tak předpotopním, jako je dračí sluj, fuj fujtajbl, tak na to ať laskavě zapomenou. On že je zvyklý spát na nádvoří zámku a ať mu tam hezky rychle koukají připravit pelíšek z toho nejjemnějšího a nejvoňavějšího sena. K jídlu že mu tam mohou přivézt vozík jahod se zmrzlinou, že ho po plivání ohně vždycky tak trochu pálí vkrku a že se jde po dlouhém letu osvěžit do toho rybníka, co mu připravili na koupání.

A tak začali mít v našem malinkatém království opravdu veliké starosti. A to ještě netušili, jak to má Rošťáček s usínáním. Zatímco už všichni obyvatelé zámku chtěli dávno spát, drak se na nádvoří zámku neustále převalovat, volal na sloužící, aby mu přinesli tu něco k pití, pak zase něco k jídlu, a když už nevěděl co by, honil myši, čímž vyluzoval příšerné škrábání. Představte si to, jaké to byly hrozitánské zvuky, když škrábal svými nehty o kamennou dlažbu!

„Já to věděl od začátku, že s tím drakem není něco v pořádku,“ rozčiloval se po pár dnech pan král, „co vás to sem přineslo, pane rádce, vždyť něco tak nevychovaného, rozmazleného a zlobivého jsem ještě neviděl.“ A pan rádce musel s pravdou ven, že tohle je první dráček ze sedmi a ten že prý potřebuje speciální přístup. Když se prý ale najde někdo, kdo dráčka zkrotí, toho pak už bude poslouchat napořád. Tak s Rošťáčkem zkoušeli jednat všelijakými možnými způsoby, ale ten nikoho neposlouchal a tropil čím dál větší neplechu. Sluj, kterou mu nechali udělat, museli odstřelit, protože pokaždé, když šel dráček okolo, plival strašlivě oheň, až se báli, že podpálí celé království.

Princezna byla moc smutná z toho, že se s dráčkem nedá hrát. Tak například, když se s ním chtěla jít koupat do jezírka před zámkem, drak tak strašně cákal vodu, až v něm žádná nezbyla, což mu ale nevadilo a vesele se cachtal dál v bahně, takže nakonec ozdobil zámek a jeho okolí velkými hnědými skvrnami. Celé království se doslova děsilo toho, s čím zase Rošťáček přijde. A tak nechal pan král vyhlásit, že kdo dráčka zkrotí, ten dostane půl království. To víte, království to sice nebylo nijak velké, ale zato bylo takové pěkné a malebné, takže se přihlásila spousta chudých i bohatých, chytrých i hloupých, místních i cizinců z dalekých krajin. Ale nikoho drak neposlouchal.

Jednou zkusil své štěstí také Tonda z vesnice pod zámkem. Přinesl si s sebou knížku plnou pohádek, pytel zrní se zeleninou, kterou jeho dobytek nespořádal, a samo sebou také dobrou náladu. Jako první se draka zeptal, kdy naposledy létal. Drak se zamyslel a pak prohlásil, že už si ani nepamatuje. „No jo, když voni tě ani nenechají pořádně vylítat, co?“ zamrkal Tonda šibalsky na Rošťáčka, vylezl mu za krk a uuuž letěli. Celý den po nich nebylo ani vidu ani slechu, až navečer se vrátili do parku. Drak na Tondu zakňoural, že to byl sice úúúžasný výlet, ale že mu nějak kručí v břiše. A Tonda mu slíbil večeři, jakou ještě neviděl, že se ale musí nejdřív jít pěkně způsobně umýt. A drak, světe div se, šel a ani nebyla při jeho koupání zapotřebí žádná protipovodňová opatření. Pak se přišoural k Tondovi, ten mu dal do kašny nasypal obsah pytle, drak jej spokojeně zchroupal a Tonda ho odvedl do pelíšku na nádvoří zámku. Tam mu přečetl jednu pohádku, dráčka pohladil, popřál mu dobrou noc a šli spát. Ráno si popřáli dobrého dne a drak dostal pytel ovoce, které pro něj v zámecké kuchyni připravili. Za odměnu pomohl drak kuchařům rozdělat oheň a frrrrr do světa. Tak to šlo den za dnem, dráček se naučil za vše, co dostal, odměnit protislužbou, takže se stal v království docela užitečným. Navíc se k Tondovi a drakovi přidala i princezna a doprovázela je na každém jejich kroku.

A když pan král s paní královnou viděli, jak si spolu Tonda s Alenkou pěkně rozumějí a jak začal dráček Rošťáček sekat dobrotu, dostal Tonda k půl království ještě navrch princeznu za ženu.