O dvanácti měsíčkách

Byla jedna matka a měla dvě dcery; jedna byla vlastní, druhá pastorkyně. Svoji velice milovala, ale na pastorkyni ani hledět nemohla, jedině proto, že byla Maruška krásnější než její Holena. Dobrá Maruška neznala svoji krásu, nemohla si pomyslit, kterak to je, že se matka tak velmi na ni hněvá, kdykoli na ni pohlédne. Všecku práci sama udělat musela: poklízela v chýši, vařila, prala, šila, předla, tkala, trávu nosila i kravičku samotinká obstarávat musela. Holena se jen strojila a na zápraží si hověla. Než Maruška všecko ráda dělala, byla trpělivá, snášejíc láni, klení sestřino jako beránek. 
Nebylo to však nic platno, ony byly den ode dne horší, a to jedině proto, že se Maruška stávala čím dále tím krásnější a Holena škaredější. I pomyslela matka: 
„K čemupak by mně to bylo, abych si já nechávala hezkou pastorkyni v domě; až přijdou chlapci na námluvy, zamilují si Marušu a nebudou chtít Holenu.“ 
Od toho okamžení hleděly macecha i dcera její, jak by se ubohé Marušky zprostily; hladem ji mořily, bily ji, než ona trpěla a při tom všem stávala se den ode dne krásnější. Takových utrpení si na ni vymyslely, že by poctivému člověku ani na rozum nepřišly. Jednoho dne, bylo to v polovici ledna, zachtělo se Holeně vůně fialek. 
„Jdi, Marušo, přineseš mi z lesa kytici fialek, chci je mít za pasem, abych k nim mohla vonět!“ rozkázala sestře. 
„Ach bože, sestro milená, copak Ti to přišlo na rozum; což to kdo slýchal, aby rostly pod sněhem fialky?“ pravila ubohá dívka. 
„Ty smolnožko usmolená, co Ty máš co povídat, když já Ti rozkážu? Rychle jdi, a jak nepřineseš z lesa fialky, zabiju tě!“ zahrozila jí Holena. Macecha ale Marušku chopila, vystrčila ze dveří a dvéře za ní pevně zavřela. 
Děvče šlo hořce plačíc do lesa. Sněhu leželo vysoko, nikde nebylo stopy. Děvče bloudilo, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima jí třásla, prosila pánaboha, aby ji raději vzal z toho světa. Tu zhlédne zpovzdálí světlo. Jde po záři, i přijde až na vrch hory.
Na vrchu hory hoří veliký oheň, vatra, a okolo vatry leží dvanácte kamenů; na těch kamenech sedí dvanácte mužů. Tři jsou bělovousí, tři jsou mladší než oni, tři ještě mladší, a ti tři nejmladší jsou nejkrásnější. Nemluvili, jen tiše seděli a do ohně pohlíželi. Těch dvanácte mužů bylo dvanácte měsíců. Leden seděl nahoře, ten měl vlasy i vousy bílé jako sníh a v ruce držel kyj. 
Maruška se ulekla; zůstala chvíli v udivení stát, pak ale osmělivši se přistoupila blíže, prosíc: 
„Dobří lidé boží, nechte mě ohřát se u vatry, zima mnou třese.“ 
Leden, pokývnuv hlavou, otázal se děvčete: 
„Pročpak jsi přišla, děvče moje, co tu hledáš?“ 
„Jdu na fialky,“ odpověděla Maruška. 
„Teď není čas chodit na fialky, vždyť je sníh,“ řekl. 
„Ach, vždyť já vím, ale sestra Holena a macecha mi přikázaly přinést fialky z lesa. Když je nepřinesu, zabijou mě. Pěkně Vás prosím, strýčkové, povězte mně, kdepak je najdu.“ 
Tu se zdvihl Leden, popošel k nejmladšímu měsíci a dal mu kyj do ruky řka: 
„Bratříčku Březne, sedni si nahoru!“ 
Měsíc Březen sedl nahoru na kámen a máchl kyjem nad vatrou. V tom okamžení vzplanula vatra výše, sníh začal roztávat, stromky začaly pučet, pod mladými buky zelenala se travička, v travičce růžověla se poupátka chudobek a bylo jaro. Pod křovím uschovány pod lístky rozkvétaly fialky, a než se Maruša nadála, bylo, jak by modrou plenu prostřel. 
„Rychle trhej, Marušo, rychle!“ kázal jí Březen. Maruša s radostí trhala, až měla velikou kytici fialek. Potom měsíčkům pěkně poděkovala a vesele pospíchala domů. 
Divila se Holena, divila se macecha, vidouce Marušu, že přináší fialky; šly jí dvéře otevřít a vůně fialek po celé chýši zavanula. 
„Kdepak jsi je natrhala?“ ptala se zarputile Holena. 
„Vysoko v lese rostou, pod keříčky, dost jich tam je,“ pravila Maruša. 
Holena vzala fialky, dala si je za pas, voněla k nim sama, dala matce přivonět, ale sestře neřekla: 
„Přivoň si!“ 
Druhý den hověla si Holena u pece, i zachtělo se jí jahod. I zavolala si hned na sestru řkouc jí: 
„Jdi, Marušo, a přines mně z lesa jahody!“ 
„Ach bože, sestro milená, kdepak najdu jahody? Což to kdo slýchal, aby pod sněhem jahody rostly!“ pravila Maruša. 
„Ty smolnožko usmolená, co budeš povídat, když Ti já rozkážu? Rychle jdi, a jak nepřineseš jahody, zabiju tě!“ zahrozila zlá Holena. Macecha chopila Marušku, vystrčila ji ze dveří a dvéře za ní pevně zavřela. 
Děvče šlo hořce plačíc do lesa. Sněhu leželo vysoko, nikde stopy nebylo. Bloudilo děvče, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima jí třásla. Tu vidí zpovzdálí to samé světlo, co viděla včera. S radostí se k němu pustila. ..... Přišla zase k té veliké vatře, okolo níž sedělo dvanácte měsíčků. Leden seděl nahoře. 
„Dobří lidé boží, nechte mě ohřát se u vatry, zima mnou třese,“ prosila Maruša. 
Leden, pokývnuv hlavou, tázal se jí: 
„Pročpak jsi zase přišla, copak tu hledáš?“ 
„Jdu na jahody!“ odpoví Maruška. 
„Ale vždyť je zima a na sněhu jahody nerostou,“ pravil Leden. 
„Vždyť já vím,“ smutně povídá Maruša, „ale sestra Holena i macecha přikázaly přinést jahody; když je nepřinesu, tak mě zabijou. Pěkně Vás prosím, strýčkové, povězte mně, kdepak je najdu.“ 
I zdvihl se Leden, popošel k měsíci, který mu seděl naproti, dal mu kyj do ruky řka: 
„Bratříčku Červne, sedni si nahoru!“ 
Měsíc Červen sedl nahoru na kámen a máchnul kyjem nad vatrou. Vysoko vyšlehla vatra; žárem jejím roztál sníh ve chvilce, země se zelenala, stromy obalily se listem, ptáčkové začali prozpěvovat, rozmanitých kvítků po lese rozkvétalo a bylo léto. Pod mladými buky bílých hvězdiček, jak by našil. Vůčihledě se ale měnily ty bílé hvězdičky v jahůdky, skokem zrály a zrály, a než se Maruška nadála, bylo jich, jako by krve rozlil. 
„Rychle sbírej, Marušo, sbírej!“ rozkázal měsíček Červen. 
Maruša s radostí sbírala, až měla plnou zástěru. Potom pěkně měsíčkům poděkovala a vesele domů pospíchala. 
Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, že nese Maruša vskutku domů jahody, plnou zástěrku. 
Běžely jí dvéře otevřít a vůně jahod hned po celé chýši zavanula. 
„Kdepak jsi je nasbírala?“ ptala se zarputile Holena. 
„Vysoko v lese, dost jich tam roste pod mladými buky,“ pravila Maruša. 
Holena vzala jahody, najedla se dosyta, i macecha se najedla, ale Marušce neřekly: 
„Vezmi si jedinou!“ 
Zmlsala se Holena na jahodách a třetího dne zachtělo se jí červených jablek. 
„Jdi, Marušo, jdi do lesa, přines mi červená jablka!“ rozkázala sestře. 
„Ach bože, sestro milená, kdepak by se v zimě jablka vzala?“ namítala ubohá Maruška. 
„Ty smolnožko usmolená, co budeš povídat, když Ti já rozkážu? Rychle jdi do lesa, a jak nepřineseš červená jablka, uvidíš, že Tě opravdu zabiju!“ zahrozila zlá Holena. 
Macecha chopila Marušku, ze dveří ji vystrčila a dvéře za ní pevně zavřela. 
Děvče pospíchalo hořce plačíc do lesa. Sněhu leželo vysoko, nebylo stopy. Děvče ale již nebloudilo, přímo pospíchalo na vrch hory, kde veliká vatra hořela, okolo níž dvanácte měsíčků sedělo. 
Seděli tam, seděli, Leden seděl nahoře. 
„Dobří lidé boží, nechte mě ohřát se u té vatry, zima mnou třese,“ prosila, přistupujíc k ohni. Leden, pokývnuv hlavou, tázal se jí: pročpak jsi přišla, copak tu hledáš?“ 
„Jdu pro červená jablka,“ odpověděla Maruška. 
„Zima je; v zimě nerostou červená jablka,“ odpověděl Leden. 
„Vždyť já vím,“ odpověděla smutně Maruška, „ale sestra Holena i macecha mi přikázaly, abych přinesla z lesa červená jablka. 
Když je nepřinesu, zabijí mě. Pěkně Vás prosím, strýčkové, povězte mně, kdepak je mám hledat.“ 
Tu se zdvihl Leden, popošel k jednomu ze starších měsíčků, dal mu kyj do ruky řka: 
„Bratříčku Září, sedni si nahoru!“ 
Měsíček Září sedl nahoru na kámen i máchnul kyjem nad vatrou. Vatra rudě zahořela, sníh se ztrácel, ale stromy neobalovaly se listem; jeden lísteček po druhém opadával a chladný větřík je roznášel po zažloutlém pažitu, jeden sem, druhý tam. Nikdy neviděla Maruška tolik rozmanitých kvítků. Po stráni kvetla turanka, červenaly se karafiátky, v údolích naháčky, pod mladými buky rostlo vysoké kapradí a hustý zimostráz. Maruška se dívala jen po červených jablkách, a tu vidí vskutku jabloň a na ní vysoko mezi ratolestmi červená jablka. 
„Rychle, Maruško, třes, rychle!“ rozkázal měsíček. Maruška s radostí zatřásla jabloní; spadlo jedno jablko. Zatřásla podruhé, spadlo druhé. „Rychle, Maruško, pospíchej domů!“ volal na ni měsíček, a Maruška hned poslechla, sebrala spadlá dvě jablka, měsíčkům pěkně poděkovala a vesele domů pospíchala. 
Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, že nese Maruška domů jablka. Šly jí rychle otevřít a Maruška jim dvě jablka podala. 
„A kdepak jsi je natrhala?“ ptala se Holena. 
„Vysoko v lese rostou, a dost je jich tam ještě,“ pravila Maruška. 
„A pročpak jsi jich víc nepřinesla? Nebo jsi je snědla po cestě?“ osopila se na ni Holena. 
„Ach sestro milená, nesnědla jsem ani trošičku. Když jsem poprvé stromem zatřásla, spadlo jedno, když jsem podruhé zatřásla, spadlo druhé a víc mě třást nenechali. Volali, abych šla domů!“ pravila Maruška. 
„Aby do Tebe hrom uhodil!“ klela Holena a chtěla Marušku bít. Maruša se pustila do hořkého pláče, prosíc pánaboha, aby ji raději vzal k sobě a nedal od zlé sestry a macechy ubít. Utekla se do kuchyně. Mlsná Holena nechala prozatím klení a začala jíst jablko. Jablko zdálo se jí tak lahodné, že tvrdila, takovou dobrotu že jaktěživa neokusila. I maceše zachutnalo. 
Snědly obě a zachtělo se jim více. 
„Dej mi, matko, kožíšek, jdu sama do lesa!“ řekla Holena, „ta smolnožka by nám je zase po cestě snědla. Však já najdu to místo a všecky je setřesu, i kdyby na mě volali!“ 
Darmo ji matka zrazovala, Holena vzala kožíšek, plenu na hlavu a pustila se do lesa. Matka stála na prahu, pohlížejíc za Holenou, jak se jí to jde. 
Sněhu plno, nikde stopy; Holena bloudila, bloudila dlouho, mls ale poháněl ji dál a dále. 
Tu viděla zpovzdálí světlo. Pustí se k němu. Přijde na sám vrch, kde hoří veliká vatra, okolo vatry na dvanácti kamenech sedí dvanácte měsíčků. Holena se zalekne; hned se ale vzpamatuje, přistoupí blíže k vatře a vztáhne ruce, aby se ohřála. Neptá se měsíčků: smím se ohřát či nesmím, ani na ně nepromluví. 
„Proč jsi přišla, copak tu hledáš?“ mrzutě zeptal se jí Leden. 
„Pročpak se mě vyptáváš, ty starý blázne, nemusíš vědět, kam jdu,“ odsekla zarputile Holena, odvrátila se od vatry a šla do lesa. 
Leden svraštil čelo a kyjem máchl nad hlavou. V tom okamžení zachmuřilo se nebe, vatra nízko jen hořela, sníh začal se sypat, jako by cíchu rozsypal, ledový vichr začal dout po lese. Holena nevidí na krok před sebe; bloudí, bloudí, padá do závějí, údy jí slábnou, křehnou. Ustavičně sníh se sype, ledový vítr duje, Holena laje na Marušu, na pánaboha. Údy jí v teplém kožichu mrznou. 
Čeká matka Holenu, vyhlíží z okénka, vyhlíží z předdveří, nemůže se dcery dočkat. Ubíhá hodina za hodinou, Holena nepřichází. 
„Copak jí tak jablka zachutnala, že se jí od nich nechce či co? Musím se jít sama podívat, kde je!“ pomyslela si konečně macecha, vzala kožíšek, plenu na hlavu a za Holenou se pustila. Sněhu plno, nikde stopy. Volala Holenu, nikdo se jí neozýval. 
Bloudila, bloudila dlouho, sníh se sypal, ledový vítr dul po lese. 
Maruša uvařila oběd, obstarala kravičku, Holena ani macecha nepřicházejí. 
„Kdepak se tak dlouho zdržely?“ povídá si Maruška, sedajíc k přeslici. 
Již je plné vřetánko, již se v jizbě setmělo, a Holena ani macecha se nevracejí. 
„Ach bože, copak se jim přihodilo,“ stýská si dobré děvče a úzkostlivě ven okénkem se dívá. 
Nebe se třpytí, zem se svítí, člověka nevidět. Smutně zavírá okénko, udělá křížek a modlí se za sestru a matku. Ráno čeká se snídaní, čeká s obědem, ale nedočká se ani Holeny, ani macechy více. Obě v lese zmrzly. 
Zůstala dobré Marušce chýška i kravička i kousek pole, našel se k tomu i hospodář, a dobře bylo jim oběma žiti v pokoji.

Zdroj:Pohádka na motiv Boženy Němové