O hamižném ježkovi Vítkovi

Byl jeden ježek jménem Vítek. Ten žil v jabloňovém sadě pod tou největší jabloní, nežil tam sám ba ne. V jabloňovém sadě byste našli i celé ježčí rodinky. Vítek by byl docela normálním ježkem se spoustou kamarádů, kdyby ovšem netrpěl hamižností. I když měl všeho dost, chtěl neustále víc a víc. Třeba například při sběru jablek. Jen on mohl sbírat jablka pod svou jabloní a že jich bylo! " Já pod jabloní bydlím, takže jablka, která spadnou dolů na zem jsou jenom moje", hlásával často. A i když byla jablka na Vítkově jabloni nejčervenější a nejšťavnatější, museli je ostatní ježci nechat Vítkovi.

Jednou šel však ježek z vedlejšího stromu na obhlídku a co že to nevidí! Obrovské červené jablko, které vonělo na hony daleko. Když pak zmerčil, že jablko není pod Vítkovým stromem, ihned se k němu rozehnal.

"Zadrž, zadrž", funěl za ním ježek Vítek a svým dupotem div, že nesetřásl další zralé plody. " To je přece moje jablko, mažeš ke svému stromu! " "Jablko neleží pod tvým stromem, bránil se chudák ježek, poněkud zaskočený, odkud se to Vítek vlastně přihnal". " Hmmm, to sice neleží", pokračoval Vítek, " ale když vezmeme v potaz foukající vítr i výšku stromu, je každému jasné, že jablko spadlo z mojí jabloně!" Naložil si jablko na bodlinky a nesl si ho ke své hromadě červených jablek, která skladoval nad svou chaloupkou. Za sebou nechal poněkud zaskočeného a o dost víc rozčileného ježka.

Další den Vítek běhal sem a tam a tam a sem. Neustále koukal k výškám větví, pak si něco brblal a zase pobíhal sem a tam. Vypočítával vzdálenost, kam až může jablko z jeho jabloně doletět v případě větru a svůj již tak ohraničený pozemek o pěkný kousek rozšířil. Ostatní ježkové jen nesouhlasně kroutili hlavou a ťukali si na čelo." Takovou hromadu jablek, přece přes zimu nesní", lamentoval jeden z ježků. " Co ty víš, třeba vůbec neplánuje letos spát zimním spánkem", smál se ten druhý. " Jen počkejte, až se v zimě probudíte a nebudete mít co do huby dát", mračil se ježek Vítek, který je zaslechl.

Další den se kvůli jablkům dokonce dostal do sporu se včelou! Ta si dovolila usednout na jablko, které právě spadlo z jabloně. Než k němu stačil ježek Vítek přiběhnout. Už z něj srkala jablečnou šťávu. " Co, coo"? " Co si to do dovoluješ", funěl ježek, který nestačil popadat dech, jak k jablku cupital co nejrychleji. " Ty nevíš, že je to moje jablko", ptal se včely rozčileně. " No to nevím", řekla klidně včela. " Máš ho nějak podepsané, nebo označené", smála se. " Já myslím, že jablko spadlo z této jabloně, která taky není podepsaná, jak tak koukám.Proto je jablko toho, kdo si ho prvně najde a to jsem byla já!

"Ty nevidíš ten plot z větviček okolo", ptal se nevěřícně ježek. " To je můj pozemek, na něm stojí moje jabloň a tak jablko, které z ní spadlo je pochopitelně moje jablko". " Hele", řekla včela klidně. Já lítám všude, kam se mi zlíbí, neznám ploty ani zábrany. Vyplázla na ježka jazyk, ještě si usrkla sladkého nektaru a byla tatam.

Ježek jen nevěřícně kroutil hlavou. To ještě ale netušil, co se stane příštího dne. Když přepočítal všechny svoje zásoby, šel klidně spát. Probudilo ho ale zlověstné "KŘACH" a "KŘUP" Ježek vyskočil ze svého pelechu, aby se podíval, co za tím randálem vězí. Najednou mu však střecha začala padat na hlavu a než se nadál byl uvězněný v hromadě jablek. To jeho komůrka nad střechou nevydržela takovou tíhu přezrálých plodů.

" Pomóóóóóc, pomóóóóóc", začal hulákat. Křičel tak hlasitě, že všichni ježci ze sadu přiběhli. " Vytáhněte mě přece, hulákal, nebo mě to rozmačká", žadonil ježek. Ono ježci by rádi pomohli, ale na takovou hromadu jablek by nestačila ani celá ježčí armáda. A když přemýšleli jak Vítka osvobodit, napadl je skvělý nápad. Už vím, jak se všech těch jablek zbavíme, uspořádáme jablečnou hostinu pro všechny ježky široko daleko. " No to neee", křičel ježek. " Jsou to přece moje jablka"! " No tak si pod svými jablky počkej, dokud neshnijí, pak se možná dostaneš ven, zahulákal jeden z ježků. " A už, už se měli na odchodu, když je ježek Vítek zastavil. "No dobrá, uspořádejte si jablečnou hostinu z mých jablek, hlavně mě odsud dostaňte", žadonil.

A tak se jedlo a povídalo a dřív, než byste řekli švec, byl ježek Vítek venku. Ten na oplátku, za jeho záchranu zrušil všechna omezení a jabloň pojmenoval Jabloní všech ježků. Pak všichni žili šťastně a ježkově a jestli neumřeli, žijí tam doteď.

Zdroj:http://www.karcoolka.cz/pohadky-o-zviratkach/90-o-haminem-jekovi-vitkovi.html