O hloupém Peciválovi

Byl jeden stařeček a měl tři syny: dva starší byli ženati a rozumní, ale třetí, Peciválek, byl bez ženy a hloupý. Otec se těžce roznemohl a vida před sebou smrt, odkázal celou svou mohovitost dvěma starším synům, a po stu zlatých v hotovosti dal všem třem, i umřel. Pochovali ho, jak náleží, a potom ti dva rozumní bratři začali hospodařit. I řekli jednou Peciválovi: „Víš-li co, bratře, dej nám své peníze: my pojedem do světa za svým výdělkem, až se vrátíme, přivezeme ti červenou čepici, červený pás a červené boty; zatím doma seď a dělej, co ti ženy naše poručí.“ Hlupec od dávna si žádal červeného pasu, bot a čepíce, i svolil ke všemu a peníze jim dal Bratři šli do světa, a hlupec zůstal doma; ale jsa náramný lenoch, neustále jen se povaloval na pecí, a švakrových, když mu něco poručily, nerad poslouchal; za to však nade všecko mu chutnával kvas, cibule a zaprážky. – „Pojď, Pecivále!“ řekly mu jednou švakrové, „přines nám vody.“ Bylo to v zimě, venku mrzlo a Peciválovi se s peci nechtělo, i řekl: „Jděte si samy, nechce se mi.“ – „Jen jdi, hlupče, my ti zatím uchystáme kvasu, zaprážek a cibule; a neposlechneš-li, až se nám mužové vrátí, nedostaneš ani pasu, ani bot, ani červené čepice.“ – Hlupec, slyše to, slezl s peci, vzal konve, sekeru a šel pro vodu. Přijda na řeku, vysekal díru, nabral vody, konve postavil na led a škrábaje se za ušima hleděl do vody; v tom se mu tam ukázala štika. Pecivál skočil, popadl ji v plýtvech a vytáhl „Pusť mě,“ prosila štika, „a já ti udělám za to, co budeš chtít.“ – „Já chci mít takový dar, aby se hned všecko stalo, co si žádám.“ – „Stane se hned, jakmile vyřkneš tato slova:

Na mé úsilné žádání,
a na štičí rozkázání
ať se stane to a to!“ –

„Uhlídám,“ odpověděl hlupec a řekl:

Na mé úsilné žádání,
a na štičí rozkázání
ať je tu cibule, kvas a zaprážky!“

A hned to tu všecko bylo. Hlupec najedl se a napil, a řekl: „Dobře, už mám dost, už nechci! a bude-li tak pořád?“ – „Bude,“ odpověděla štika, Po té ji hlupec pustil do řeky, postavil se u konví a řekl.

Na mé úsilné žádání,
a na štičí rozkázání
ať ty konve jdou domů!“

Na to nosidla s konvemi se zdvihly a šly pomalu domů, a hlupec, kráčeje za nimi, žvýkal cibuli a zaprážky a zapíjel kvasem, konve před sebou žena jako husy. Když byly konve doma, vylezl si hlupec zase na pec a usnul. Brzy potom začaly ho švakrové zas vytrhovat: „Jdi, Pecivále! naštípej nám dříví.“ „A což si nemůžete samy naštípat?“ – „A mají-li to ženy dělat? nenaštípáš-li dříví, necháme tebe na peci zmrznout, a červené čepice, pasu a bot nikdy nedostaneš.“ – Hlupec obrátil se na peci a řekl:

Na mé úsilné žádání,
a na štičí rozkázání
ať se hned stane, co chtějí,“

Tu zpod lavice sekyra vyskočila, nasekala v dřevníku dříví, donesla do peci, a pak si zas lehla pod lavici; a hlupec si zatím na peci hověl, jedl cibuli se zaprážkami a zapíjel kvasem. – „Pecivále!“ zavolaly po několika dnech švakrové, „v dřevníku už není žádného dříví, jed do lesa a přivez: pakli nepřivezeš, červené čepice, pasu, ani bot nedostaneš.“ - Tenkrát hlupec hned poslechl, protože chtěl ukázat ve vsi všem, co umí; i slezl s peci, oblekl se, obul, vyšel na dvůr, vytáhl z kolny sáně, naložil na ně cibule a zaprážek, vzal bič do ruky a sedl si; a na hlupcovo žádání a na štičí rozkázání běžely sáňky samy po vsi do lesa, jen pod nimi sníh hvízdal Jeda tak do lesa, musil lidnatým městem, a tu se sběhlo množství lidí zvědavých dívat se na sáně, kterak bez koní jedou, tak že hlupec, jeda prudce, mnoho jich zajel a mnoho vozů zporážel, a žen i dětí polekal Když přijel do lesa, řekl:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
jak řeknu, ať se hned stane:
Jdi sekyro, nasekej dříví,
dřeva se v otýpky vázejte
a otýpky se na saně skládejte!“

A co poručil, všecko se hned udělalo; hlupec si sedl, a sáňky ho nesly domů. Ale v tom městě, kde tolik zlého způsobil, jakmile ho spatřili, hned ho se všech stran obskočili, strhli se saní, popadli za vlasy a začali ho políčkovat. Hlupec si nejprve myslil, že ho chtějí jen polechtat, aby se rozesmál; ale když ho to začalo bolet, řekl v duchu:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se každému dostane polenem!“

Po té hned polena ze saní vyskočila a začala skákat po lidech, takže se všickni v okamžení rozprášili na všecky strany; a hlupec div že nepuknul smíchem, jel dále svou cestou a brzy se zas octnul na své peci. Od toho času daleko široko sobě vypravovali o hlupci a chodili se na něj dívat jako na divotvorce, až konečně se o něm dověděl i král, a chtěje ho taky vidět, poslal pro něj schválně voj-vodu. – „Slez s peci, Pecivále! ustroj se a pojď ku králi!“ řekl mu vojvoda. – „A proč? však mám cibule, kvasu i zaprážek doma dost.“ – Pro takovou smělost dal jemu vojvoda pohlavek; ale hlupec, ani s peci se nehna, pošeptal:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se mu pometlem dostane!“

Pometlo, celé sazemi zmazané, omočilo se v pomyjích a skočilo na posla – sotva chudák utekl oknem, i vskočil do kočáru a bez pořízení ku králi se navrátil. Král na to poslal jiného posla, opatrnějšího; ten se napřed vyptal, co má hlupec rád, a potom přijda k peci, poklonil se a řekl: „Pecivále! pojď se mnou ku králi, chce ti dát červenou čepici, červený pás a boty červené!“ – „Jestli tak, pojedu; jeďte jen napřed, já vás dohoním.“ Posel jel a hlupec najedl se zaprážek s cibulí, napil se kvasu, vyspal se, a když ho bratři vzbudili, že už je čas na cestu, ani s peci se nehna, řekl:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať na té peci hned jsem před králem!“

V peci se hned zakouřilo, zapálilo, dvéře se dokořán otevřely, a pec se hlupcem běžela po silnici, posla předhonila a před palácem královským se zastavila. Král s celým dvorem vyběhl v podivení na pavlač, a hlupec právě dojídal zaprážky s cibulí a zapíjel kvasem, a se strany na stranu se obraceje, nikoho si nevšímal. – „Kdo jsi? co děláš? a proč jsi přijel?“ tázal se ho král. – „Jsem hlupec Pecivál, jím zaprážky s cibulí a zapíjím kvasem, a přijel jsem k tobě, králi, pro červenou čepici, červený pás a pro červené boty.“ – Co tak hlupec odpovídal králi, a ten se ho zas na jiné věci vyptával, vyšla na pavlač dcerka královská a byla velmi krásná. Jak ji hlupec spatřil, hned se do ní zamiloval a pomyslil si:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se královna stane mou milou!“

Po té na jeho slova pec se zase hnula a hlupec jel domů; doma se dvéře zas otevřely, pec se postavila na svém místě, a hlupec opět se na ní povaloval, jedl cibuli se zaprážkami a zapíjel kvasem.
Zatím překrásná dcerka královská po hlupci Peciválovi se roztoužila a tak si ho zamilovala, že králi padla k nohoum a pravdu mu vyznala. Král jí to všelijak vymlouval, a když nic neprospělo a královna láskou hynula, poslal opět pro hlupce, ten se však zdráhal ku králi jet, až ho potom posel opil, svázal a ku králi přivezl. Král bez meškání zavolal k sobě černokněžníka, dal Pecivála i s královnou z trestu zabednit do skleněného sudu, zasmolit a pustit povětřím. Sud letěl s nimi do oblak jako pták. Královna v sudě hořce plakala a prosila hlupce, aby ji vysvobodil; ale hlupec odpověděl, že mu je v sudě dobře. Potom se přece prosbami jejími obměkčil a řekl:

„Na mé úsilné žádání a na štičí rozkázání
ať se hned octnu na hostinném ostrově!“

Tak se taky stalo: sud se obrátil nad moře, spustil se na hostinný ostrov a rozpuknul se v kusy. A ten ostrov byl takový, kdo na něm byl a něco chtěl, že všecko dostal. I procházel se hlupec po ostrově s královnou, a na ničem jim nescházelo, měli jíst a pít, co hrdlo ráčilo, stůl sám od sebe se pokrýval, a když se najedli a napilí, zase zmizel. Hlupcovi se to nad míru líbilo, ale královna neměla dosti na tom, i prosila hlupce, aby se postaral o palác. Na hlupcovo úsilné žádání a na štičí rozkázání stál tu hned na ostrově mramorový palác s okny křišťálovými, pozlaceným nábytkem a jantarovou střechou. Za několik dní královna opět prosila hlupce, aby udělal nějaké spojení s pevnou zemí a přivedl lidi na ostrov, že se jí tu náramně stýská, že bez komorných nemůže být, a taky že by ráda spatřila svého otce. A hlupec řekl:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se stane, co královna chce mít!“

A druhého dne ráno stál přes moře křišťálový most na zlatých obloucích, s diamantovým zábradlím, a to tak dlouhý, že dosahoval až ku paláci královnina otce. Hlupec chtěl se s královnou už vydat na cestu, a v tom nenadále si vzpomněl, že všickni jiní lidé jsou jako lidé a on sám že je hlupec, i že by hanba byla, kdyby se tak ukázal na dvoře královském s jeho dcerkou; i umínil sobě, že ještě jednou, ale už naposledy, užije štičího daru, a řekl:

„Na mé úsilné žádání
a na štičí rozkázání
ať se hned stanu rozumným!“
Sotva to vyřknul, hned nabyl rozumu i slušnosti, vydal se s královnou na pouť, a po tom zázračném mostě přišli na pevnou zemi zrovna ku králi, padlí mu k nohoum a prosili ho za požehnání. A ještě toho večera dali se spolu šťastně oddat, král vyhlásil zetě svého za svého nástupce a vystrojil slavné hody:

jedli, pílí
a veseli bylí:
a já tam také byl,
med a víno jako buk jsem pil,
a všecko, čeho jsem se dověděl,
jak mohu věrně jsem pověděl.