O hloupém vlkovi

Jednou zdálo se jednomu vlkovi, že dostane dobrou svačinu, a to se mu taky vyplnilo. Vstal ze svého brlohu, šel nějakou stezkou a našel sádlo. I podíval se na ně a řekl k sobě sám: „Vždycky říkají, že sny jsou vítr, a přece se mi jednou sen vyplnil.“ Polovic toho sádla snědl a druhou polovici si schoval Potom šel dál a přišel k nějaké kaluži; tu chodila kobyla se hříbětem a vlk jí řekl: „Já ti to hříbě sním!“ Kobyla nebyla hloupá a řekla vlkovi: „Tehdy jen brzičko, neb se mi velmi zle vede: to hříbě mě kouše, sedlák mě zapřahá a mám mnoho nesnází, a k tomu ke všemu jsem ještě kulhavá. Ale kdybys byl tak dobrý a chtěl mi to z nohy vytáhnout, tuze mě to bolí!“ Vlk* byl ochoten; kobyla pozdvihla zadní nohu a vlk prohlížel, co jí má vytáhnout. Vtom ho kobyla uhodila tak, že se vlčák převalil a chvilku zůstal ležet; a když se zas sebral, byl a kobyla se hříbětem ta tam. Potom šel ten vlk dále a našel sviní s malými prasátky, i řekl jí: „Já ti ta všecka prasátka sním!“ Ale svině byla zchytralá, i řekla mu: „Tomu jsem velmi ráda, proto že mě tuze hryzají a já mám špatné žrádlo; ale že ta prasátka ještě nejsou pokřtěna, musíme je napřed pokřtít.“ Vlk byl k tomu ochoten a šel s prasátky do řeky. A bylo to nedaleko mlýna. Prasátka tak tuze kvičela, až i mlynářští psi ten kvikot uslyšeli a přiběhli k řece. Tu svině nabyla smělosti, a vlkovi poslední prasátko v řece vyrvala a vlka samého dále do vody vstrčila. Zmáchán vylezl z řeky ven a tu se naň shrnuli ti mlynářští psi, a tak ho pokousali, že s něho hadry visely. Přece však jím vyvázl živý a šel dál, i přišel na vysokou horu; tu běhaly kozy a on jim řekl: „Kozy, já vás všecky sním.“ A kozy mu řekly: „Udělej, co chceš, ale my se musíme před smrtí trochu pomodlit.“ – „Tehdy jen brzy,“ řekl vlk a začal se s nimi modlit růženec: „Ahú! ahú! ahú!“ – Vtom uslyšel ho pes ovčácký, přiběhl na něj, a co mlynářští psi neudělali, dodělal, takže vlkovi na celém těle nezůstalo ani zdravého místečka a ledva s životem vyvázl. Tu sobě nějakou chvíli poležel a potom vstal a sedl si na ohon; a vtom mu zavál dobrý vítr. I sebral se, šel dál a našel starého berana, pásl se sám. Tehdy řekl jemu vlk: „Berane, já tě sním.“ A beran mu odpověděl: „Udělej, co chceš, však jsem už starý dost; ale což ti pomůže na mně zuby sobě kazit? víš co, jdi tamhle dolů a otevři hubu a já ti do ní vskočím.“ Vlk byl tak hloupý, slezl s hůry a postavil se dole s otevřenou hubou. Beran se s hůry hodně rozběhl a vlka tak uhodil, že ten se překotil a napolo mrtvý padl, a beran šel svou cestou. Po dlouhém, dlouhém čase vlk se zase vzpamatoval a vlekl se dál, vrávoraje sem tam, vpravo vlevo, napřed nazad, jak opilý. Tak se připlazil až k nějakému velkému dubu a pod ním si tu sedl, i řekl sobě sám: „Jak mi se tak hloupě vedlo! pravda, že se mi zdálo, že dostanu dobrou svačinu: ale jaké štěstí i neštěstí mě potom potká, o tom nezdálo se mí nic. Ale tím vším byl jsem taky já vinen sám. Byl-li to rozum, kobyle se dávat za doktora? a co ještě hloupějšího, vydávat se za kněze a prasátka křtít? a nebo jak jsem byl hloupý, že jsem chtěl jako varhaník s kozama se modlit růženec! a nad to co hloupějšího, aby mi celý beran vskočil do huby! Ano, ano, nejsem nic více hoden, než aby mi někdo usekl ohon u samého těla!“ – I stál za tím dubem sedlák a měl v ruce sekyru, bylť si pro tyčky na obruče; a bác! vlkovi ohon uletěl. – A ten hloupý vlčák ještě potud bez ohonu běhá, jestliže včera nezcepeněl.