O Ivanovi hlupci

Byl jeden sedlák a měl tři syny, dva byli rozumní a třetí hlupec. Když otec sestárnul, povolal k sobě synů svých a řekl: „Milé děti! cítím, že už dlouho živ nebudu; až umru, vykonejte mou poslední vůli, hlídejte po tři noci na mém hrobě, každý jednu noc.“ A děti mu to slíbily. Potom otec umřel a děti ho pochovaly jak náleží. Přišlo na nejstaršího, aby šel hlídat. Ten povídá ženě: „Dej hlupcovi koláč a on půjde za mne hlídat na otcův hrob.“ Hlupec vzal od švakrové koláč a na rameno klacek, a šel k otci svému na hrob. Seděl tu nějaký čas a vidí, kterak otec jeho vstává z hrobu. „Kam pak, tatíčku, vstáváš?“ – „Kdo to přišel hlídat?“ tázal se otec. – „Já, tatíčku, tvůj syn hlupec.“ – „Nu, hlupce, když jsi ty přišel ke mně hlídat, něco ti za to dám.“ Na o stařeček hvízdnul mládeneckým vřeskem, bohatýrským hvizdem: „Siváku, buráku, věští ryšáku! staň přede mnou, jako list před travou!“ Kůň běží, země se třese, z uší jemu dým jako sloup, a ze chřípí plamen fučí. Když přiběhl, zůstal tiše stati před stařečkem. „Tuhle máš, milý synu, koně, užívej ho až do smrti.“ Pak ukázal mu taky celou úpravu, totiž kopí, válečnou palici a meč ocelový.
Potom si stařeček zase do hrobu lehl a hlupec na hrobě seděl až do rána. Ráno ptali se ho bratří: „Kdes, hlupče, byl?“ – „A, kde bych byl?“ řekl, „hlídal jsem u tatíčka na hrobě.“ – Navečer řekl druhý bratr hlupcovi: „Jdi a hlídej také za mne, dám ti za to koláč.“ Hlupec byl rád, vzal koláč a šel zase hlídat. I vedlo se mu tak jako včera: otec jeho vstal, a vida tu zase nejmladšího syna, daroval mu ještě krásnějšího koně, řka: „Když ti ho bude potřebí, taky tak zahvízdni.“ – Třetího dne večer, když bylo na hlupcovi, aby šel hlídat, nedali mu bratří žádného koláče, nýbrž opálenou kůrku chleba. Otec zase z hrobu vstal a dal jemu třetího, ze všech nejkrásnějšího koně, i doložil: „Jen ničeho neříkej svým bratřím. A nyní, milý synu! již více mne neuvidíš.“ – Potom doma začali se bratří děliti o jmění otcovské, i rozdělili je oba bratří mezi sebe, a hlupec řekl: „Což, bratří, mně nic?“ A oni odpověděli: „Ty bud rád, že tě budeme živiti.“
Nedaleko té vsi, kde hlupec zůstával, bylo město a v tom městě král, který měl tři dcery na vdaní. Jednou povolal ty dcery k sobě a řekl: „Milé dcery! už nyní jste všecky dospělé; je čas, abyste se hleděly vdáti.“ I dovolil jim, aby si každá ženicha vybrala. Tehdy prosila nejmladší dcera jeho: „Dejte mí, otče, vyměřiti soudní místo a na tom místě postavíti dvanácte věnců, a kdo si mne chce vzíti, bude povinen na koni všech dvanácte věnců přeskočiti. A dejte to, otče, rozhlásiti po všech zemích, aby se všickni sjeli, i ustanovte, ku kterému dní se mají sjížděti.“ Král, maje svou dceru rád, po vůlí její tak učinil. I rozhlásila se ta novina všude, až i do té vesnice přišla, kde hlupec se svými bratry zůstával. Když přicházel určitý den, strojili se bratří jeho do města se podívat, kterak králové a mohutní bohatýrové přeskakovat! budou na koních přes dvanácte věnců. Vida hlupec, že bratří jeho se strojí na cestu, tázal se jích: „Bratří, kam pak pojedete? vezměte mne taky sebou!“ – „I kam bys ty jel? zakřiklí ho bratří, „snad abychom tě vzali za strašidlo!“ – Jakmile odejeli, slezl hlupec s peci a řekl švakřinám: „Dejte mi košík, půjdu do lesa na houby, když mne bratří sebou nevzali.“ Ty mu daly košík a hlupec šel. Když přišel do lesa, pověsil košík na strom, hvízdnul mládeneckým vřeskem, bohatýrským hvizdem: „Siváku, buráku, věští ryšáku! staň přede mnou jako list před travou.“ Kůň běží, země se třese, z uší jemu dým jako sloup a ze chřípí plamen fučí; když přiběhl, zůstal před Ivanem hlupcem tiše stati, Ivan jemu vlezl v ouško a druhým ouškem zase vylezl, i stal se tak krásným mládencem, že nelze ani pomyslíti, ani sobě představítí, ani y pohádce vypraviti, ani perem vypsatí. Potom vsedl na svého dobrého koně a jel přímo k městu; dohoniv svých bratří, začal je bičem mrskatí, proč že se mu z cesty nevyhýbají. Když přijel k tomu soudnému místu, bylo již zavřeno rohatkami, ale diváci, vidouce takového krásného bohatýra, oddělali rohatky a vpustili jej. Králové a bohatýři všickni se jemu a jeho krásnému koni divili a rádi by byli věděli, kdo to? ale nikdo se ho neosmělil tázati. Přišel čas, aby skákali přes věnce a nikdo nemohl jich více přeskočiti než toliko tři. Když přišel pořádek na hlupce, tehdy se napřed několikrát rozjel po soudním místě, potom se rozehnal k věncům a přeskočil jich šest. Vida svou nehodu, že nemůže všech dvanáct přeskočiti, rychle odtud ujel zase do lesa, tu se přestrojil a propustil koně, řka: „Jdi, dobrý koni! běhej po širých polích, po zelených lukách a, když tě zavolám, zase přijď.“ Potom vzal košík a nasbíral plný hub, jaké našel, i přinesl je domů. Švakřiny jeho, vidouce, že nese samé prašivky, rozhněvaly se na něj a řekly: Co’s, hlupce, takových hub nasbíral? leda bychom je daly tobě sníst!“ A hlupec řekl: „Hleďte! jdu a nasbírám hub a ještě se nezachovám!“ Potom, když bratří přijeli domů, vypravovali obšírně, co všecko viděli a taky o tom bohatýru, který jich cestou dojel, že byl takový krásný, ale prý opovážlivý, „nemilosrdně nám vypráskal, že jsme se mu s cesty nevyhnuli.“ Hlupec na peci sedě řekl: „Hleďte, bratři, jak jsem já vám vypráskal!“ – „Co to, hlupče, žvastáš!“ zakřikli ho bratří, „sed na peci a mlč; jestliže to někdo uslyší, svážou tě a nás taky.“ – Druhý a třetí den bylo všecko zase tak jako první, kromě toho, že Ivan hlupec podruhé přeskočil devět a po třetí všech dvanácte věnců. V tu chvíli vytiskla mu nejmladší dcera královská na čele jasnou hvězdu, ale Ivan opět ujel, zavázal si čelo hadrem a sedl doma na pec. Potom vdaly se starší dcery královské za dva královice. Tehdy prosila dcera nejmladší otce svého, krále, aby dal po celé zemi své rozhlásiti, by se každý v určitý den k němu dostavil na oběd; myslila si, že taky přijde ustanovený její ženich. I vypravili se bratří Ivanovi taky do města a vzali na přímluvu svých žen Ivana hlupce sebou. Při stole nejmladší dcera královská roznášela nápoje a když přišla k Ivanovi, vidouc, že má hlavu hadrem zavázanou, tázala se ho, proč to? „Byl jsem v lese na houbách,“ odpověděl Ivan, „upadl jsem a poranil jsem se.“ Ale královská dcera nevěřila. Ivan musil hadr odvázati a byla od hvězdy záře po celém paláci. I hned ho vedla ku králi a řekla: „Hle, můj ženich, kterého jsem hledala!“ A král, ač nerad, dal k tomu sňatku povolení. Po svatbě vykázal jím zvláštní pokoje a řekl své dceři, že muže jejího, Ivánka hlupce, už nikdy nechce viděti.
Potom dozvěděl se král, že po jeho zakázaných lukách běhá jelen zlatorohák, i přikázal těm dvěma svým zeťům, aby ho chytili. Zeťové dali si osedlati dva koně a jeli do těch luk. Tehdy řekla nejmladší královna muži svému: „Co doma sedíš, ničeho nevěda? Ti dva otcovi zeťové jeli hledat v zakázaných lukách jelena zlatoroháka a ty sedíš!“ – „Jak to mám vědět?“ odpověděl hlupec, „jdi a popros otce svého, aby mí dal nějakého, třeba špatného koně.“ Žena jeho šla a král poručil mu dáti koně hubeného. Ivan vsedl si na něj bez sedla a jel do pole; tu s něho slezl, odřel jej a nechal ležeti, řka: „Tuhle vám, straky a vrány, král dává lahůdku!“ Potom hvízdnul, houknul mládeneckým hvizdem, bohatýrským pokřikem: „Siváku, buráku, věští lišáku! staň přede mnou jako list před travou,“ Kůň přiběhl, Ivan jemu prolezl ouškama a přistrojil jej: dal mu sedélko čerkeské, podpružku bucharskou, dvanácte podpruh z hedvábí šemachanského: hedvábí se netrhá, ocel se netře, arabské zlato v blátě nerzaví. Jako pták letěl Ivan na koni svém po zakázaných lukách a brzy jelena zlatoroháka chytil. Potom jej uvázal za rohy a vyvedl na cestu; tu si postavil plátěný stan, koně i jelena přivázal a lehl si. Ti dva královicové jezdili po polích a nikdež nemohli toho jelena najiti; i vrátili se po té cestě zpátky, chtíce králi říci, že takového jelena není. Tu spatřili stan a pří něm jelena přivázaného, i řekli mezi sebou: „Hle, Bratře, stan toho bohatýra, jenž přijel na soudní místo, a hle také jelena přivázaného! pojďme k němu a poprosme ho uctivě, aby nám toho jelena za jakoukoli cenu prodal“ I smekli klobouky a vešli do stanu a hluboko se hlupcovi poklonivše řekli: „Milostivý pane! přijeli jsme koupit vašeho jelena.“ A hlupec odpověděl: „Rád bych vám ho prodal, ale ne-ulovil jsem ho, abych ho prodával za peníze, nýbrž za jistou věc.“ – „A za jakou?“ tázali se královicové. A hlupec odpověděl, že to věc nepatrná, jen z nohy po prstu. Královicové, chtíce se králi, tchánu svému, zalíbiti, k té koupi se odhodlali, szuli se a hlupec jim každému uřízl prst; potom se zas obuli, vzali s sebou jelena a jeli domů. Ivan pak ty prsty schoval do kapsy, sebral stan, vsedl na svého koně a jel k tomu místu, kde nechal ležeti koně královského; tu koně svého propustil a vida na té mrše mnoho vran a strak, hodil mezi ně klackem a mnoho jích zabil. Potom je uvázal i s tou koňskou koží na provaz a smýkal to za sebou do dvora královského. A bylo tu právě veliké veselí, že zeťové přivedli králi jelena. Tehdy hlupec šel pod okna a zavolal silným hlasem: „Milostivý pane! daroval jste mi koně, ale nemohl mne domů dovézti; tuhle jsem vám přinesl jeho kůži a při tom něco zvěřiny na vaše veselí.“ Král a ty dvě dcery velmi se tomu smáli a hlupec hodil zvěřinou i šel do svého pokoje. Potom přišla jeho žena, vypravujíc, kterak se jí smály sestry její, že se za něho vdala; ale on řekl: „Nechť se smějí; přijde čas, že ty se jim budeš smáti.“ – Brzy potom zase uslyšel král, že po jeho zakázaných lukách běhá svinka zlatoštětinka se dvanácti prasátky, i povolal k sobě své dva zetě a žádal jích, aby mu tu svínku s těmi prasátky chytili. Zeťové dali si ihned osedlati koně a jeli. Potom za nimi vyjel také Ivan na koni, kterého mu žena jeho opět na králi vyprosila, a když přijel do pole, toho koně zase zabil a svého koně si zavolav, brzy svinku zlatoštětinku chytil a zeťům královským týmž způsobem, jako prvé, zase prodal, dostav za ni z ruky po prstu. Pak po rj£kterém čase povolal k sobě král opět své dva zetě a řekl jim: „Za třikráte devíti zeměmi, ve třicátém cařství v podslunečném panství je sosna celá zlatá a větve její stříbrné a na ní sedí ptactvo rajské, zpívajíc písně carské; a chce-li kdo tu sosnu míti, ať ulomí jednu větvičku a přiveze ji do své země a vsadí ji, tehdy mu na druhý den taky taková sosna jako v tom panství vyroste. I prosím vás, milí zeťové! prokažte mi tu službu a tu sosnu mi přivezte: dám vám za ní polovici svého království.“ Zeťové, chtíce dostati polovici království, rozloučili se se svými ženami i s králem a vydali se na cestu. Tehdy nejmladší dcera pověděla svému muži hlupci, kam otec její poslal oba zetě a co jim přislíbil. Hlupec jí řekl: „Jdi a popros krále, aby mi dal nějakého třeba hubeného koně.“ Žena jeho šla a král, usmívaje se, řekl: „Milá dcero! Tvůj hlupec chce mě ve dvorci o všecky koně připraviti.“ Ale dcera pravila: „Nejmilejší otče! Prosím vás nyní naposled.“ Král poručil jemu dáti koně, ale Ivan zase tak učinil jako prve: přijev za město odřel jej a nechal ho na polí strakám a vranám, řka, že jím král posílá lahůdku. Potom zavolal svého koně, osedlal, vsedl na něj a bil i bodal jej; a kůň se rozhněval, od země se oddělal, vznášel se výše lesa stojícího, níže oblaku běžícího, hory a doly pod nohami propouštěl a malé říčky chvostem zastílal. Jel takto svou cestou – dlouho-li, krátko-li? blízko-li, daleko-li? Rychle se pohádka vypravuje, ale zdlouha se skutek naplňuje! – až konečně přijel na to panství a k té zahradě, kde byla ta sosna. I vešel tam a ulomil z té sosny větvičku. Tu vidí podle ní dvě studánky, ve kterých byla živá i mrtvá voda, i nabral každé té vody zvláště do lahvičky a pak bez meškání vyšel ze zahrady, vsedl na svého koně a jel zpátky domů. Prve však než přijel k městu, rozbil zase při silnici svůj plátěný stan, postavil sosnu podle stanu a lehl si, aby odpočinul. I jeli tudy královi zeťové zase domů s nepořízenou a vidouce stan a podle něho tu sosnu, koupili ji od Ivana hlupce za řemen ze svých zad a přijevše do města, podali ji králi. Král maje z ní velkou radost dal vystrojiti slavné hody a když byli v nejlepším veselí, přinesl mu hlupec do dvorce zase kůži s jeho koně a při tom něco vraní a stračí zvěřiny na ty hody. A když mu potom žena jeho vypravovala, kterak se jí všickni smáli, řekl: „Jen nech, přijde čas, že i ty se jim smáti budeš.“ Potom po některém čase řekl jednou Ivan své ženě: „Zejtra se obleč v nejpěknější šaty své.“ Druhý den pak vyšel do pole, zavolal svého koně, proměnil se a jel zase do města. Když přijel do královského dvorce, byla tam právě veliká hostina. Tehdy vyšel král se svými zeti a s ministry jemu vstříc, i uvedl jej za stoly dubové, na nichž byla jídla cukrová a nápoje medové, i počali piti, jisti a veseli býti. Když pak se rozveselili, začali rozmlouvati a Ivan, sedě podle krále, řekl jemu: „Milostivý pane! Slyšel jsem, že máte tři dcery a všecky vdané; dva zetě vaše tu vidím, ale třetího nevidím.“ Král odpověděl: „Příteli můj! Dcera moje nejmladší vzala sobě hlupce, pročež jsem nařídil, aby ze svých pokojů nevycházel“ – „A já schválně proto přijel,“ řekl Ivan, „abych se s vaší nejmladší dcerou oženil“ Král byl tomu velmi rád, i řekl, že toho hlupce vyžene ze své země. Na to vstal Ivan se svého místa, řka: „Milostivý pane! Vy pro mne chcete ze země vyhnati své nejmladší dcery muže, hlupce, nuže vězte: že já to jsem!“ Tehdy král počal jej radostně líbati a taky dcera jeho přistoupila, kterou Ivan vroucně objal. Potom řekl králi: „Dovolte, milostivý pane, abych se otázal, proč vaši milí zeťové sedí za stolem v rukavičkách?“ A král odpověděl, že mají bolavé ruce. Na to řekl Ivan, on že je výborný doktor a prosil krále, aby nařídil, by ty rukavičky svlíkli. I musili tak učiniti, a tu se shledalo, že jím každému na ruce chybělo po prstu. Král se táže, jak přišli o své prsty? A hlupec odpověděl: „Vím, jak o ně přišli.“ I vyndal je z kapsy a králi ukázal: „Tuhle jsou, dali mi je za svinku zlatoštětinku.“ Potom k žádostí jeho nařídil král, aby szuli obuv a shledalo se, že jim také na nohou chybovalo po prstu. I řekl Ivan: „Tuhle jsou ty prsty, dali mi je za jelena zlatoroháka.“ Konečně musili se zeťové svléci a Ivan ukázal králi, že měli na zádech po řemenu vyřezáno, i vyndav ty řemeny z kapsy, řekl: „Tuhle jsou jich řemeny!“ Král vida to velmi se na ně rozhněval, Ivan pak vyndav z kapsy dvě lahvičky se živou a s mrtvou vodou, přiložil ty řemeny a ty prsty zase, kam náležely, pokropil je mrtvou vodou a v okamžení přirostly; potom je pokropil živou vodou a nebylo po ráně ani památky. Tehdy zeťové, jsouce vyléčeni, děkovali jemu a prosili za odpuštění, že, neznajíce ho, jemu se prve smáli, a Ivan rád jim odpustil.
Potom Ivan se svou královskou chotí v té zemi šťastně panoval.