O jednom, kterému neporoučeli

Byl jednou jeden bohatý sedlák, ale protože byl už starý a neměl žádné děti, byl smutný a říkal si: „Vždyť já ani nevím, pro koho to hospodařím.“ A tak nechal věcem volný průběh a brzy byla více jak polovina jeho majetku pryč. Jednoho dne nakládal v lese dřevo, když tu k němu přiťapkal šedivý mužíček k a ptal se ho, proč je tak smutný. Sedlák mu vyprávěl, jak to s ním jde každý den z kopce, jak jeden akr za druhým propadá lichvářům, mužík mu odvětil, že má doma něco, o čem neví, a pokud mu to dá, tak bude zase tak bohatý, jako býval a ještě jednou navrch. Sedlák s radostí souhlasil a mužík mu oznámil, že jeho žena čeká dítě a to mu teď připadlo a on ho musí na toto místo přivést, jakmile dosáhne dvanácti let; do té doby musí vše tomu dítěti dělat po vůli a nikdo mu nesmí nic přikazovat. Když přišel sedlák domů a vyprávěl to své ženě, ta se smála a říkala, že se ten mužíček spletl, ale po čase to bylo už jasné a za tři čtvrtě roku opravdu porodila krásného synka. Zároveň s dítětem přišlo do domu štěstí, takže brzy byl sedlák podle mužíkova slibu dvakrát tak bohatý, než býval.

Hoch celé dny běhal po lese, a když mu bylo šest, musel mu otec koupit flintu, se kterou střílel všechno, co mu přišlo do cesty. Když měl dvanácté narozeniny, otec mu řekl, aby s ním dalšího dne jel do lesa. Nasedli druhého na vůz a jeli na to známé místo, kde začal stařec sbírat suché dříví a pomalu z něj vázal otep, to vše v očekávání, že přijde mužíček. Ale klukovi byla za chvíli dlouhá chvíle a řekl: „Dělejte, otče, nebo tu nezůstanu!“ Otec si v duchu říkal: „Tak jdi pryč!“ Ale protože mu nesměl poroučet, tak mlčel a sbíral dál, ale ještě pomaleji. „Otče,“ řekl hoch rozzlobeně: „jestli si nepospíšíte, tak jdu do světa!“ „Jen kdybys šel.“ pomyslel si otec a dělal, jako by při práci usnul. Tu si hoch hodil pušku na záda a řekl: „Sbohem, starý.“ A byl pryč. Sedlák byl ale rád, jel domů za ženou a vyprávěl jí to, to bylo u nich kvůli ztrátě syna nářku!

Chlapec mezitím vesele běžel světem, ale jak vyšel z lesa a pár hodin šel, dostal hlad, a tak šel k nějakému sedlákovi a nechal se najmout do služby jako pacholek, což ale nedělalo dlouho dobrotu. Brzy vystřídal mnoho jiných pánů, ale nikde z něj nebyli nadšení. Jednoho dne přišel k pánům, kde měl pást stádo ovcí. Dříve než poprvé vyhnal, vzala si ho hospodyně na stranu a řekla, že by takového mladého hoška krev a mléko byla škoda, má se na pastvině s ovcemi vždy zdržovat na levé straně, neboť napravo v lese žije obrovský medvěd, který si už odnesl tři ovčáky. Hoch paní poděkoval, pověsil si na rameno svoji pušku a hnal ovce rovnou napravo a stále napravo, až přišli k hlubokému černému lesu. Okamžitě se také přivalil se strašlivým bručením medvěd velký jako vrata od stodoly a svítícíma očima velkými jako talíře na polévku. Hoch se dlouho nerozmýšlel a vystřelil zvířeti rovnou do čumáku. V tu ránu před ním místo medvěda stála překrásná paní, která mu děkovala, že ji vysvobodil a řekla, že si může třikrát něco přát. „Za prvé,“ řekl hoch: „přeji si po smrti království nebeské, za druhé chci mít vždy tolik peněz, kolik potřebuji, a za třetí tebe za ženu.“ „Vše můžeš mít,“ řekla paní: „jen to třetí nemůže být, neboť nejsem svobodná, mám doma muže a tři děti, ale místo toho ti věnuji sílu, aby ses mohl proměnit ve vše, co si budeš přát.“ A s tím zmizela.

Potom táhl jinoch dál svou cestou až k velkému zámku, o kterém mu lidé dole ve vsi říkali, že ode dneška za osm dní se tam má konat něco velkého. Král prý postaví své dcery jednu vedle druhé, jedna vypadá jako druhá, a kdo uhodne, která je nejstarší a která nejmladší, ten ji dostane a k tomu celou říši, ale kdo bude hádat špatně, ten přijde o hlavu. Jinoch se tedy proměnil ve zlatého ptáčka a letěl do zámecké zahrady, kde seděly princezny u tabule a jedly. Vzal si jeden drobek a letěl s ním pryč, pak opět přiletěl a stavěl se stále statečnější, až se nakonec nechal od jedné princezny chytit do ruky. Tu běžely všechny tři s velkou radostí do zámku a ukazovaly toho krásného ptáčka svému otci a každá ho chtěla mít. Ale ta, která ho chytila, nedala jinak, že ho musí ve zlaté kleci pověsit do její ložnice.

Když byla noc, vyklouzl ptáček ven, a když se princezna probudila, stál u její postele muž. Začala křičet, až se sběhl celý dvůr s králem v čele, ale ptáček byl opět v kleci a hoch zmizel. Král i dvořané odešli, ale král byl velmi rozzloben, že ho probudili z nejlepšího spánku a pro nic za nic. Když se princezna opět usnula a zase probudila, stál ten hoch opět u její postele, křičela ještě víc než předtím. Tentokrát jí ale král pohrozil, že pokud spustí povyk ještě jednou, tak opravdu přijde o hlavu. A tak se princezna víc neodvážila usnout a viděla, jak z klece vylezl ptáček a proměnil se v krásného jinocha. K smrti se polekala a byla by jistě opět začala křičet, kdyby jí nezavřel ústa polibkem. Tak byli jeden s druhým a ona mu řekla, že je ta nejmladší a může ji poznat podle toho, jí bude z kabelky vykukovat kapesníček na palec široko. A opravdu druhého dne kapesníček vykukoval? Na palec široko ne, ale na dvě dlaně ano a on to viděl už z dálky, a tak ji dostal a stal se králem.

Když se mladý král panováním trochu unavil, vydal se jako dřív jednoho dne na celý den do lesa na lov. Měl jeden velký, převeliký les a v něm tři rybníky, jeden vždy daleko od druhého, a u toho prvního narazil na bílého jelena, který ho lákal stále hloub a hloub, až k tomu třetímu rybníku, kde zůstal stát. Když mladý král vystřelil, stál před ním místo jelena šedivý mužíček a popadl ho za krk. „Já jsem král!“ volal jinoch. „Jaký král! Obyčejný selský synek, neměl jsem tenkrát čas si tě vyzvednout, ale teď jsi můj!“ zvolal šedivý mužík a hodil krále do rybníka, hlubokého sto sáhů. Královna zatím marně čekala na svého muže, a tak svolala všechny čaroděje země, aby jí ho našli. Dlouho se k tomu žádný neměl, ale nakonec jeden řekl, že ho najde, ale potřebuje k tomu zrcadlo a kapesní hodinky.

Potom s tím šel k třetímu rybníku, obešel ho třikrát dokola, na břeh položil hodinky a dal se do zaříkávání. Po chvíli se z vody vynořil šedivý mužíček, třikrát obešel rybník, až našel hodinky, tu zůstal stát a ptal se, co je to. „To jsou hodinky,“ řekl čaroděj: „je v nich živoucího srdce, které tepe, člověk může vidět, kolik je hodin.“ Mužíček si hodinky prohlížel, přidržel si je u ucha a řekl, že by je za něco vyměnil. Čaroděj odvětil, že je vymění za krále, a tak se nakonec domluvili, že mužíček krále alespoň ukáže a za to dostane hodinky. Zajel pod hladinu a za chvíli ubohého krále přinesl, ale nechal ho z vody vynořit jen způli, aby nad ním měl moc a potom ho rychle strhnul dolů.

Jak to udělal s hodinkami, tak to čaroděj udělal i se zrcadlem. Mužíček se pohledu do zrcadla nemohl nabažit, nikdy by si nepomyslel, že je tak krásný. Čaroděj mu zrcadlo slíbil, pokud ještě jednou vyzvedne krále nad hladinu a postaví si ho na dlaň. Mužíček souhlasil, ale jakmile mu král seděl na ruce, proměnil se ve zlatého ptáčka a letěl pryč. Voda se za ním vymrštila dvě patra vysoko, ale on byl rychlejší. Tu vzteklý mužík zrcadlo rozbil a zmizel v hučícím jezeře.

Když přišel čaroděj domů, kynul mu z okna mladý král, který objímal svoji ženu