O kocourku Mikešovi - Jak Bobeš s Mikešem čarovali

Kocourek Mikeš byl sotva stár půldruhého roku, ale už si počínal tak moudře jako starý, zkušený kocour. Když Pepík s ostatními kluky hrával na návsi míč, sedával nedaleko na kládě a pozoroval hru. A když dělali velký povyk, tak si bručel do vousů: ,,Je to teď mládež! Za mých mladých let taková nebývala!” Ale proto přece někdy, když některý kluk mičudu pořádně napálil, až přelétla do farské zahrady, ochotně se zul, přelezl vysoký plot a mičudu jim přinesl. Za to ho měli všichni kluci rádi a jen Tonda Frantáků měl na něj zlost. A já vám povím proč. Jednou se Ševcův Pašík špatně vyspal a hned po ránu byl v mrzuté náladě. Stěžoval si Mikešovi na psy, že celou noc běhají po vsi a štěkají, takže pořádný vepř nemůže skoro ani oka zamhouřit. Marně mu Mikeš vykládal, že psi musejí hlídat, aby zloději něco neukradli. “Vždyť tobě by to, Pašíku, také nebylo milé, kdyby tě zloději ukradli a odnesli pryč!” “Na mne by si, holenku, zloději nepřišli!” kasal se Pašík. “Nač umím lidskou řeč? Pěkně bych jim řekl, když by mi vlezli do chlívka: »Já tady už nejsem, pánové!« a oni by šli jinam!” Mikeš se smál, až se převalil do slámy. A tak se rozveselil, že se rozhodl Pašíkovi udělat zase nějaké představení, aby přišel na veselejší myšlenky. Přinesl ze světnice jakousi starou čepici, nasadil si ji na hlavu, pracky složil za záda a shrben chodil sem tam po dvoře. Dělal starého pantátu Šorejse. Potom si ještě ulomil kus zahnutého klacíku, aby měl přece také fajfku, a teď byl teprve k smíchu! A Pašík se smíchy válel po celém chlívku, když Mikeš prskal napravo i nalevo a říkal: “Toče ví! Toče rožumí!” Vtom šel okolo Tonda Frantáků a hned se začal Mikešovi posmívat. Kňoural po něm: “Toče ví! Toče rožumí!” Mikeš zahodil klacík a utekl domů. A Tonda Frantáků měl nejmíň příčinu někomu se posmívat!

Ještě nedávno odpovídal na otázku, co měl dobrého k obědu: “Šumáky pachanou, máky míky !” Uhodly byste, milé děti, že měl k obědu škubánky s prachandou, s mákem a mlékem? Také se jednou chlubil na návsi Božence z cihelny: “Heť, my máme doma štěňátto! Vono už mrňoutá a nědy taty štětne!” A takový kluk se posmíval Mikešovi! Když Tonda odběhl, rozhodl se Mikeš, že si půjde slouhovu kozlu Bobešovi postěžovat. Víte přece dobře, jak Bobeš uměl takové rozpustilé kluky prohnat! Slíbil sice starému slouhovi, že hodné děti již nechá na pokoji, ale nezbedné kluky ještě směl nabrat na rohy a hodit třeba do potoka! Bobeš už na pastvu se starým slouhou nechodil a zůstával doma, aby hlídal. A uměl to dobře! Když si některý kluk chtěl utrhnout hrušku na slouhových, vyběhl Bobeš z chlívku, zakoulel očima a houkl na kluka: “Jdi svou cestou, ano! A když už musíš mermomocí něco trhat, tak si utrhni uši!” A malé děti se ho tak bály, že mu některé říkaly strejčku! Mikeš byl velmi překvapen, když vylezl k slouhovům na kopeček a uviděl Bobeše, jak chodí po dvoře po zadních nohách a v předních drží hrnek. “Co to, prosím tě, tropíš? Proč chodíš s tím prázdným hrnkem po dvoře?” ptal se Mikeš. “Učím se roznášet pivo!” odpověděl Bobeš. “Včera jsem viděl na hospodě přibitou fotografii kozla, jak nese sklenici černého piva, a Pepík Šobrů mi povídal, že je pod ním napsáno: Velkopopovický kozel. Tak se učím zatím s prázdným hrnkem nosit pivo a potom se dám také vyfotografovat. A to se rozumí, že tam bude musit být napsáno: Hrusický kozel.”

Jak jste, milé děti, uhodly, viděl Bobeš plakát pivovaru a myslil, že je to fotografie obecního kozla z Velkých Popovic. “To bude mít starý slouha radost, Bobeši, až mu přineseš sám pivo od Sejků!'” chválil Mikeš. “Ale teď toho nech a poslechni, co ti budu žalovat na toho kluka Frantákového!” Bobeš postavil hrnek opatrně na špalek a usedl vedle svého chlívku na placatý kámen. Mikeš se posadil na jiný kámen a hned si začal stěžovat, jak se mu ten kluk, ten Tonda Frantáků, dnes ráno posmíval. Bobeš se mračil jako čert, hrabal se ve své dlouhé bradě a poslouchal. Ale pojednou vykulil někam přes Mikeše oči a zvolal: “Počkej! Kluk mordyjánská, zrovna vám leze přes plot na hrušky!” Mikeš vyskočil a celý se zlostí rozježil jako štětka: “Je to kluk pačesatá! A to se podívejme! Otrhá nám hrušky a bude to potom na našeho Pepíka! Ale teď honem pojď, Bobeši, kluka nabereš na rohy a vymácháš v Šobrové louži!” “Počkej, Mikeši, neplaš se! Já bych mohl třeba klukovi kalhoty roztrhnout a Frantákovi jsou chudí a na nové nemají! Ale víš co, my mu ty hrušky v kapse očarujeme!” A Tonda také hned, jak je spatřil, nechal dalšího trhání, přeskočil plot a šel dále svou cestou. Tvářil se lhostejně, jako by se nechumelilo, hvízdal si spokojeně, že má aspoň jednu hrušku v kapse. Zrovna tu nejkrásnější, která na mladém stromku rostla. Bobeš také dělal, jako by nic neviděl, ale nenápadně pošeptal Mikešovi, aby odněkud rychle přinesl syrovou bramboru. A nežli Bobeš napočítal deset, tak mu ji Mikeš přinesl. Kocourek byl opravdu zvědav, co se bude dít, a očka mu svítila jako dva uhlíky. “Teď jdi potichu za Tondou,” šeptal Bobeš Mikešovi, “nená­padně mu tu hrušku z kapsy vytáhni a vstrč mu tam tuhle bramboru!” Mikeš vzal bramboru a plazil se jako stín za Tondou. A než se Tonda nadál, měl místo krásné hrušky v kapse bramboru a hrušku odevzdal Mikeš Bobešovi. Tonda si dál spokojeně vykračoval po cestě na náves a těšil se, jak tou krásnou hruškou obdaří Mařenku Vávrovu, která byla jeho nejmilejší kamarádkou a dávala mu ve škole opisovat. Taková krásná, červenožlutá hruška! A Tonda sáhl do kapsy, aby se s ní ještě pomazlil, než ji Mařence odevzdá. Ale co to? Tonda vyvaluje oči na syrovou bramboru, kterou vytáhl z kapsy místo hrušky, a hubu má otevřenou jako kapr. Sáhl rychle do druhé kapsy, ale ta je prázdná! Co se to stalo? Tonda ví přece určitě, že vstrčil do kapsy hrušku, a teď vytáhne bramboru! Chvíli na ni ještě broulil, ale potom ji zahodil a loudal se dál. Bobeš bramboru zvedl, dal ji za záda a několika skoky po zadních nohách dohonil Tondu. Podával mu tu krásnou hrušku a povídá: “Ale Tondo, jak můžeš zahazovat takové krásné, zralé hrušky?” – Teď teprv Tonda ta kukadla vyvaloval! Prokryndapána vždyť zahodil bramboru! Jako ve snách vzal hrušku, vstrčil ji do kapsy a sotva Bobešovi poděkoval. Ale neudělal ani deset kroků a už mu zase Mikeš vyměnil hrušku za bramboru. Tonda sotva nohama pletl, jak byl tou záhadou rozčilen, ale když uviděl otevřenými vraty Mařenku Vávrovu, jak mete koštětem dvůr, zapomněl na všecko. Držel ruku na kapse a šoural se pomalu k Vávrovům. “Co chceš, Tondo?” uvítala ho Mařenka a přestala mést. “No, něco ti nesu dobrého,” povídal Tonda radostně, “za to, že mi dáváš ve škole opisovat a co už jsem ti dávno slíbil!” “Tak to sem dej!” “Ne! Sáhni si pro to sama do kapsy!” Mařenka přiskočila hbitě k Tondovi, sáhla mu do kapsy a – bác! Brambora letěla Tondovi na hlavu. A dříve nežli mohl udivený Tonda něco promluvit, popadla Mařenka koště a hnala Tondu ze dvora. “Ty kluku ježatá, ještě mi někdy přijď, abych ti dala opisovat! Já ti dám, za to za všechno si ještě dělat ze mne blázny!” Přibouchla vrátka a jen taktak, že neurazila Mike­šovi ocásek. Mihl se jí kolem nohou jako střela. Tonda si musil na návsi usednout na kámen, jak se pod ním třásly nohy. Co se to s ním děje? Co je to za kouzla? Štípal se do ucha, jestli se mu to snad nezdá! Bolí to, tak tedy nespí. “To jsem z toho opravdu janek!” brumlá si. (Mikeš mu zatím vstrčil zezadu do kapsy zase bramboru!) “Vždyť přece vím, že jsem na Ševcový zahradě utrh hrušku a dal jsem si ji do téhle pravé kapsy!” Sáhl do ní a vytáhl bramboru! “Prokryndapána, já už se z toho dneska zblázním! Jak se mi ta brambora zas dostala do kapsy? Copak mi tam sama skočila? Ježkovy oči! Tohle se mi ještě nikdy nestalo a už jsem se něco nachodil na cizí zahrady na hrušky! Ale Ševcovům už na hrušky nepůjdu, kdyby je měli celé ze zlata a kdyby mě prosili i s tím umouněným kocourem!” Vtom spatřil Tonda, jak si od hospody vykračuje jeho největší nepřítel Vašek Švihlů. Hned se mu vrátila klidná rozvaha a umínil si, že také Vaška trochu poškádlí. Vstrčil bramboru do kapsy a šel nenápadně kolem staré lípy Vaškovi naproti. Šel potichu, ale ještě tišeji se za ním kradl Mikeš, aby mu opět bramboru vyměnil za hrušku. U kostela se Tonda s Vaškem setkali. Tonda si držel kapsu, aby vzbudil ve Vaškovi zvědavost. “Co máš v tý kapse, Tondo?” ptal se Vašek a přikročil k Tondovi blíž. “Co bych tam měl,” povídá Tonda, “byl jsem Ševcovům na hruškách.” “Ukaž, jak jsou zralý!” “I jsou,” odpověděl Tonda ledabyle. Pustil kapsu a rovnal si čepici na hlavě, aby tak dal Vaškovi příležitost ke krádeži. Jen ať si tam sáhne! Cha, cha, cha!! A Vašek si tam opravdu bleskurychle sáhl, vytáhl hrušku jako malovanou, a než se překvapený Tonda vzpamatoval, zmizel za Sejkovou hospodou. Tonda se z toho všeho, co se mu dnes přihodilo, dal už do řvaní. Nebrečel jen pro ztracenou krásnou hrušku, ale dal se do pláče ze strachu před těmi kouzly. Jektal zuby a stále si sahal do kapes, zda tam snad nebude zase nějaká brambora. Mikeš měl sto chutí tu bramboru mu tam zase vstrčit, ale Bobeš mu pošeptal: “Pojďme domů, Mikeši! Už jsme ho dnes dost za tu hrušku vytrestali! Myslím, že Tonda Frantáků vám už nikdy na hrušky nepůjde!” A taky už Ševcovům nikdy na ně nešel!