O kocourku Mikešovi - Jak byl Mikeš ve škole

Jednoho dne ráno nemohl Pepík jít do školy, protože ho hodně bolela hlava. Seděl se zavázanou hlavou na peci, kde s Mikešem spali, a smutně se díval oknem na cestu, kudy chodily děti do školy. Viděl ještě, jak se Franta Kuldanů jako nedbalý Ivánek poslední loudá s odrbanou čítankou. A potom mu bylo smutno, protože do školy chodil rád. Vtom přišel domů Mikeš. Když viděl, jak Pepík sedí na peci, velmi se tomu divil, že nešel do školy. “Milý Mikeši,” povídal Pepík, “bolí mě hlava, a proto jsem zůstal doma.” “To jsi rád, viď, že nemusíš do školy?” šklebil se Mikeš. “I nejsem, Mikeši! Nemysli si, že když občas provedu nějaké to čtveráctví, že jsem ve škole špatný žák. Já chodím do školy rád, protože nám paní učitelka pěkně o všem vykládá a je na nás hodná. A já tam budu dnes scházet!” Mikeš na to neřekl ani á, ani bé, chvíli přemýšlel a potom najednou sebral se stolu Pepíkovo “učení”, a nežli se Pepík nadál, byl pryč. Ještě ho zahlédl, jak běží přes lávku na náves. Zatím se ve škole už hodnou chvíli vyučovalo. Žáci psali, paní učitelka něco zapisovala do třídní knihy a bylo tam ticho jako v kostele. Vtom vrzly školní dveře a hned potom bylo slyšet, jak si někdo za dveřmi třídy čistí obuv. Paní učitelka přestala psát, pohlédla ke dveřím a pravila: “Kterýpak opozdilec to ještě přichází?” Také všechny děti se zvědavě zadívaly na dveře, aby viděly, který školák je tím nedbalým Ivánkem. Ale jak se podivily, když místo nepořádného žáka se objevila ve dveřích všem dětem známá malá postavička našeho milého kocourka Mikeše! Děti na něj chviličku hleděly mlčky s vyvalenýma očima, ale potom se daly všechny do velikého smíchu. Mikeš smekl čepici, a když se děti utišily, zdvořile pozdravil: “Dobrý máucta!” Děti se tomu pozdravení zase daly do chechtotu, ale paní učitelka je napomenula: “Nesmějte se, děti, Mikešovi! On chtěl jen nějak hodně zdvořile pozdravit a trochu si to popletl. Ale vy se vždy řiďte podle něho a každého zdvořile pozdravte, jak on činí! Tak a teď nám pověz, Mikeši, proč jsi přišel do školy?” “Já jsem přišel, paní učitelko, do školy proto, abych našeho Pepíka pomluvil!” povídal Mikeš. “Ale jdi, Mikeši,” pravila paní učitelka, “zase sis to trochu popletl! Pročpak bys vašeho Pepíka pomlouval, když jste tak dobří kamarádi? Ale ty snad přicházíš proto, abys Pepíka omluvil, ne?” “Ano, omluvil, paní učitelko, že nemůže dnes přijít do školy, protože mu moc stůně hlava. Má ji svázanou v mokrém ranečku, aby se mu nerozehřála!” vykládal Mikeš přerývaným hlasem. “Vždyť ji nemá z másla, Mikeši,” smála se paní učitelka a děti s ní. “Potom jsem také, paní učitelko, přišel proto do školy, abych viděl, čemu se budou děti učit, a mohl to povědět doma Pepíkovi,” pokračoval Mikeš. “To je od tebe tuze hezké, Mikeši, ale nechat tě zde přece nemohu! Žáci by se dnes jistě ničemu nenaučili! Podívej se, jak mají všichni oči navrch hlavy!” Ale nyní se všechny děti daly do prošení a škemraly na paní učitelce, aby nechala Mikeše ve škole. A slibovaly, že se za tobudou jindy učit s dvojnásobnou pilností, aby to vynahradily. “Tak dobře, děti,” svolila konečně paní učitelka, “uvidím, jak se jindy budete činit.

Tak si jdi, Mikeši, tedy sednout do lavice.” Všichni žáci a žákyně, kteří seděli na kraji, honem dělali vedle sebe místo pro Mikeše a všichni chtěli, aby si sedl vedle nich. Ale Mikeš si to namířil přímo do páté lavice, kde na kraji seděla Růženka Šaldová. (Šaldovi bydleli vedle nás.) Při tom ho Franta Kuladnů zatahal trošku za ocásek, ale Mikeš si toho ani nevšiml. Dělal moudrého. Milé děti! Přes celé vyučování seděl náš milý kocourek tak způsobně jako ten nejhodnější školák. Nehnul sebou, ani když otevřeným oknem vlétl do třídy vrabec. Mikeš se na něj klidně díval, jak usedl na skříň, jak se skříně vlétl na tabuli a zase oknem vyletěl ven. Náš Mikeš nikdy ptáky nechytal. Dával raději pozor, o čem paní učitelka mluví, aby to doma všechno Pepíkovi správně vyložil. A také se někdy sám hlásil! Když se paní učitelka při přírodopisu ptala, zda je kráva zvíře škodlivé nebo užitečné, Mikeš se hlásil a odpověděl, že kráva je zvíře moc škodlivé, protože mu jednou šlápla na ocásek. “A kdopak ti dává mlíčko k snídani?” ptala se ho paní učitelka. A milý Mikeš na to moudře odpověděl: “Naše babička!” Také při počtech ukázal Mikeš, jak dobrý je počtář. Aby mu udělala radost, zavolala ho paní učitelka také k tabuli a za úkol mu dala napsat a vypočítat, kolik je jedna a jedna. A Mikeš to vymňoukl takto: 1+1=11. Při mluvnici se Mikeš také dvakrát vyznamenal. Frantík Nechvátalů napsal na tabuli větu: Dnes ráno jsem dostal krásnou hrušku Paní učitelka se podívala na tabuli a potom se ptala žáků: “Co zapomněl Nechvátal udělat?” Nikdo se nehlásil, ale Mikeš na to přišel hned. Hlásil se a odpověděl: “Nechvátal nám zapomněl dát každému kousek!” Nu, teď to zase Mikeš vypral! Díval se zmateně kolem, proč  se mu tak děti smějí, až mu to Růženka Šaldová vysvětlila: “Vždyť on doopravdy nic nedostal! To napsal na tabuli jen jako větu a zapomněl udělat na konci věty tečku!” Ale Mikeš byl dobrý kocourek, nic si z toho nedělal a za chvíli se hlásil zase, když se paní učitelka tázala, jaké i píšeme ve slově višně: “Prosím, paní učitelko, to se dříve musíme podívat, jaké ty višně jsou. Jsou-li ještě nezralé a tvrdé, napíšeme tvrdé y, a když jsou zralé a měkké, napíšeme i měkké!” Dobře, že už byl konec vyučování! Kdoví, co by tam byl Mikeš všecko vykládal. Děti se smály a skákaly radostí jako hříbátka, ale paní učitelka pohladila Mikeše vlídně po hlavě a pravila: “Nic si z toho, Mikeši, nedělej, že ses napoprvé trochu pletl! Ale je vidět, že by z tebe byl řádný školák, kdybys mohl chodit do školy.” Mikeš přiběhl ze školy jako velká voda. Byl tak udýchán, že nemohl chvíli ani promluvit, a když se ho Pepík zeptal: “Co jste měli dnes ve škole?” vyrazil ze sebe: “Ó jé, tam  toho měli! Tonda Tondů měl jablka, Růženka Šaldová buchtu a Vašík z hospody buřta! A dal mi kousek.” “I jdi, Mikeši, ty všechno popleteš! Já jsem chtěl vědět, co jste se dnes učili?” “Ó jé,” odpověděl hrdě Mikeš, “tam jsme se toho naučili, že by se to ani na trakař najednou nepobralo!” “Tak bys chodil, Mikeši, rád do školy?” ptal se Pepík radostí rozčíleného kocourka. “Hrozně rád bych tam, Pepíku, chodil. A víš co, Pepíku, já budu za tebe chodit do školy a ty za mne chytej myši!” A milý kocourek radostí vyskočil až na almaru, s almary na kamna a s kamen skočil Pepíkovi na záda.