O kocourku Mikešovi - Jak chodili po koledě

Na sv. Štěpána, kdy venkovské děti chodí zpívat koledy, vzbudila babička časně ráno Pepíka a Mikeše. Zatřepala jimi a povídala: “Vstávejte, kluci, a jděte na koledu, ať vám to ostatní děti všechno nevykoledují!” Pepík se ještě chvíli na peci líně protahoval, ale Mikeš hned vyskočil, a nežli Pepík slezl s pece, byl on skoro už oblečen. Nasadil se na tu koledu jako drvoštěp do lesa. Obul se, na hlavu si narazil Pepíkovu starou čepici a kolem krku si omotal teplou šálu. Potom si navlékl na sebe maličký teplý kabátek, který mu ušil krejčí Maťocha. A hned vám také, milé děti, musím povědět, jak si Mikeš ten kabátek zasloužil.

Krejčí Maťocha měl kanárka, který uměl překrásně zpívat. Proto ho měl Maťocha velmi rád a nechtěl ho nikomu prodat ani za veliké peníze. A opatroval milého kanárka jako oko v hlavě. Ale letos na podzim, kozel ví, co dělal, při čištění klece počínal si nějak nešikovně a milý kanár mu z klece vyletěl! Nežli se starý Maťocha nadál, kanárek prolétl otevřeným oknem na zahradu a tam se usadil na vysoké hrušni. Maťocha zůstal chvíli jako zdřevěnělý. Ústa měl dokořán otevřená jako kapr na mostě a broulil za uprchlým kanárkem. “Kruť kozo levou nohou!” vyrazil konečně ze sebe a vyběhl i s klecí na zahradu. Tam ji postavil na zem a všelijak kanárka do ní lákal. Ale kanárek seděl na stromě jako přilepený a do klece se vrátit nechtěl. A starý krejčí Maťocha se rozčilením zrovna klepal. Vtom šli kolem dva kluci, pozorovali chvíli Maťochu, jak kanárkovi slibuje všechno možné, když se vrátí, a potom se mu nabídli, že vylezou na strom a že mu kanárka chytí. “Tak jo, hoši,” rozradoval se Maťocha, “a ten, který ho chytí, dostane ode mne zlatku!” To byl tehdy ohromný peníz pro kluka, proto se nedivte, že jeden z nich hned začal šplhat na strom. Ale strom byl vysoký, a než se milý Tonda doškrábal k uprchlému kanárkovi, funěl a hekal jako lokomotiva. Kanárek si ho ani nevšiml, rozhlížel se dál po zahradě, ale když Tonda užuž po něm chvějící se rukou sahal, udělal kanárek frrr! a usedl si na druhou vysokou hrušeň! Teď zkusil štěstí zase druhý kluk, ale dopadlo to, milé děti, zrovna tak! Kanárek odlétl dále do zahrady a starý Maťocha už měl opravdu strach, aby mu jeho milovaný kanárek neodletěl někam hodně daleko, kde by ho třeba ani nenašel. Nakázal proto klukům, aby už na stromy nelezli, a teď tu stáli všichni tři a kulili oči na strom; nevěděli, co dál! “Ten chudák jistě někde hlady zahyne!” naříkal starý krejčí, protože dobře věděl, že se u nás kanárek na svobodě sám živit neumí. Už tam stálo okolo zahrady plno dětí a také Pepík s Mikešem tam spěchali, aby se podívali, co se to tam děje. A ještě jim to Marjánka Matysová ani nedopověděla, a už se Mikeš rychle vyzul z bot. Přeskočil plot, několika skoky doběhl k starému Maťochovi a pošeptal mu: “já vám ho chytnu, strejčku!” “Tak jo, Mikeši! Sláva, to jsem rád, že jsi tu! Ty ho jistě chytneš!” rozveselil se hned starý krejčí a radostí si mnul ruce, když viděl, jak Mikeš obratně a tiše jako duch leze na strom a plíží se ke kanárovi. Děti sotva rozčilením dýchaly, ale klid přece zachovaly, aby kanárka nepoplašily – ještě kousek – ještě kousíček – ještě docela malinký kousek a chňap! Děti dole spustily ohromný válečný vítězný pokřik, kanárek sebou zděšeně zatřepal, ale nežli se mu strachy mohlo něco stát, už ho držel v hrsti krejčí Maťocha a šup s ním do klece a domů. Všichni volali Mikešovi slávu, ale ten se už zase skromně obouval, jako by se nic nestalo! A sotva se Mikeš obul, už tu byl zase krejčí Maťocha zpět a strkal udivenému Mikešovi zbrusu novou zlatku. “Tu máš, Mikeši! já jsem slíbil tomu, kdo mi kanárka chytne, zlatku. A protože já, starej voják, vždycky držím slovo, tak tady je ta zlatka!” “I co vás to, strejčku, napadá? Zlatku za takovou hloupost!” bránil se Mikeš. “Vždyť to netrvalo ani minutu!” A když ho starý krejčí už prosil, aby si jen tu zlatku vzal, že mu ji s radostí dává, povídal mu Mikeš rozhodně: “Máte to marný, strejčku, já si tu zlatku nevezmu! Ale víte co? Ušijte mi na zimu takovej malej teplej kabátek!” “Tak teda jo,” svoloval radostně krejčí, “ušiju ti kabátek na všední den i na svátek. A ještě ti k tomu ušiju frak, abys ho měl, kdyby tě někam pozvali do bálu.” A starý voják opravdu držel slovo a ušil Mikešovi takový hezoučký zimníček, který se mu na tu dnešní koledu zrovna hodil. A teď vám, milé děti, mohu teprve vyprávět dál.

Když se Pepík a Mikeš oblékli, podala jim babička uzlíky, aby měli kam skládat koledu, a přála jim mnoho štěstí. Na dvoře už čekal slouhův kozel Bobeš, který měl uzel, že by byl do něj svázal celou chalupu. Chtěli vzít s sebou také Pašíka, ale babička k tomu nesvolila, protože prý Pašík není zvyklý zimě a ještě prý by někde zmrzl. Pašík v chlívku huboval, proč nejsou vánoce a koleda v létě, ale brzy se udobřil, když mu slíbili, že mu také něco dají z vykoledovaných dárků. A namířili si to hned k nejbližšímu statku. Šlo se jim to napadaným sněhem dost těžce, ale Pepík jako přední ostatním statečně cestičku prošlapoval. Za ním cupal maličký Mikeš a poslední v řadě šel Bobeš. Bylo ještě šero, ale na návsi už se sem tam míhaly postavičky koledníčků, jak přebíhali od statku ke statku. A ze všech těch statků a chaloupek dýchala ještě taková milá vánoční nálada. Někde bylo vidět osvětlenými okny ozdobené stromečky, jinde za oknem jesličky a tam až někde u kostela zpívali sborem koledníci: “Strunka, strunka, zelená se louka, pásli tam dva pastýři, jedli kaši z hrnka!” U Bubeníků bylo ještě zavřeno, ale v kuchyni už svítili. Koledníci se postavili za dveře a Pepík začal první: “Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu. Psi se na mě sběhli, koledu mi snědli. Já jsem říkal: »Fuj, fuj, fuj!«, oni přece jedli!” Potom zazpíval Mikeš slabým hláskem: ,,Já jsem malý koledníček, přišel jsem k vám pro trojníček; trojníček mi dejte, nic se mi nesmějte!” A nakonec, potřásaje velkým uzlem, spustil hlubokým hlasem Bobeš: ,,Já jdu na koledu, nesu si pytel; kdo mi ho dá plnej, bude můj přítel; kdo mi ho dá půl, vezmu na něj hůl; kdo mi ho dá čtvrt, pošlu na něj smrt; kdo mi nedá nic, pošlu ještě víc!” Sotva dozpívali, otevřely se dveře a v nich se objevila mladá panímáma. Ale hned zase zmizela a koledníci slyšeli, jak volá po celém stavení: “Táto, děti, dědečku, babičko a kde jste kdo, pojďte se podívat! To jsou přece koledníci!” V malé chviličce byli obklopeni celou Bubeníkovou rodinou. I dědeček s babičkou z výměnku přiběhli, když ten smích na dvoře uslyšeli. A teď bylo teprve smíchu! Dědeček se smíchy až rozklepal, babička se musila zachytit plotu a děvečka Manča, opřena o zeď, už se ani smát nemohla. A všichni stejně chválili: “No, todle jsou přeceť koledníci! Takové nikdo ještě jakživ neviděl! To se podívejme: kluk, kocour a kozel!” Ale přitom jim štědře nadělovali. Do kapes a do uzlů jim cpali vánočku, červená jablíčka, oříšky a také několik krejcárků zacinkalo! Když Bobeš uviděl, jak štědrou koledu jim přinášejí, tak se radostně rozčilil, že zapomněl po lidsku mluvit a zamečel po kozlovsku: “Mééé!” Všichni se tomu dali znova do hlučného smíchu a panímáma Bubeníková na Bobeše zahrozila: “Kdepak, Bobeši, to není všechno jen tvé! Snad také něco dopřeješ Pepíkovi a Mikešovi?” “I to víte, že jo, panímámo!” omlouval se Bobeš. “To já jsem se jen tak z radosti zapomněl!” Bohatě obdarováni, spěchali koledníci k dalšímu statku. Také tam bylo plno smíchu nad tou podivnou trojicí koledníků, ale koleda byla také tak bohatá jako u Bubeníků. Nu, a v dalších staveních to bylo, milé děti, všude stejné: nejdříve plno smíchu a potom hojná koleda. Od Strnadů Mikeš už uzel s koledou sotva táhl. Uzel byl už pomalu větší nežli on, tak mu jej Pepík pomáhal nést, aby se kocourek tuze neupachtil. Měl velkou radost z koledování a očka mu vesele svítila. Zato Bobeš si statečně vyšlapoval. Nic na to nedbal, že se mu šosy jeho dlouhého kabátu plouhají po sněhu, jen když měl uzel pořádně nacpaný.

Pepík byl rád, že ostatní děti koledují na jiném konci vesnice a že jim rozpustilým škádlením nekazí veselou koledu. Psi jim také dali pokoj. Většina z nich už kocourka dobře znala a ostatní se báli kozla Bobeše. Jen Svobodů Labík měl kuráž Mikeše zatahat za ocásek, ale nevyplatilo se mu to! Bobeš ho nabral na rohy a hodil do tak hluboké závěje, že se Labík tam odtud sotva vyškrábal. A už jim dal pokoj! A to vám už snad, milé děti, nemusím ani povídat, jak se vraceli domů z koledy s veselou. Zpívali si: “A koledníci jdou a koledu nesou!” Babička už jim šla naproti, aby jim pomohla nést plné rance. Také slouha stál před pastouškou a vesele se chechtal, když viděl, jak ohromný uzel koledy Bobeš nese. Také Pašík měl ze svého podílu velkou radost a těšil se, že na velikonoční pomlázku bude snad také moci s nimi chodit. A všichni dohromady byli s první koledou velmi spokojeni.