O kocourku Mikešovi - Jak se Čuník vrátil

Jednoho večera seděli Pepík s Mikešem u Pašíkova chlívku. Bylo takové milé letní teploučko a naši tři přátelé se dívali na hvězdičky a jak létají netopýři. “To je dnes krásně!” liboval si Pašík. “Škoda že tu není také Bobeš, bylo by nám tu ještě veseleji!” “Tak já pro něj doběhnu,” nabídl se Mikeš a hned odběhl. Za malou chvilku se vrátil s Bobešem a povídal, jak tam nahoře u pastoušky je také krásně, co tam sedí lidí na zápraží a starý slouha že jim vypravuje pohádky. “Nu, to my si přeci tady také můžeme nějaké pohádky vypravovat,” zabručel Pašík, který nesnesl, aby se říkalo, že je někde něco lepšího než u nich. “Tak dobrá, to můžeme zkusit! A ty, Pašíku, budeš první vypravovat!” řekl Pepík vesele, aby Pašíka trochu poškádlil. “Nu, proč ne!” nafoukl se Pašík. “Tak budu vypravovat já první, když chceš. Snad nemyslíš, že žádnou nedovedu, ty poškoláčku! Tak jestli chcete, tak poslouchejte!

U Chalupů měli v chlívku vepře, říkali mu Pašík. Měli ho velmi rádi, modré z nebe by mu byli snesli, co nejlepší měli, to mu k snědku dali, ale Pašík přece nebyl spokojen! Měl pěkný, čistý chlívek vedle chléva, kde bydlely jehňátko s kozlátkem. A to se mu právě nelíbilo! Stěžoval si jednou psu Vořechovi: »Je tohle nějaký spokojený život? Z jedné strany neslyším nic jiného než pořád: ,mééé!’ a s druhé: ,bééé!’ Já se nevyspím a potom mi nechutná nic jíst a netloustnu! A potřebuji já to, aby mi potom Chalupovi vyčítali, že nic netloustnu? Nepotřebuji! Já si zkrátka svážu korejtko do rance a půjdu do světa hledat si jiné místo!«

A také to tak Pašík udělal! Svázal si korejtko do rance, aby měl na cestě z čeho jíst, dal sbohem Vořechovi a vykročil vesele ze dvora. »Jen aby ses ještě rád nevrátil!« volal za ním Vořech, ale Pašík už neslyšel. Právě docházel k Bartákovům. »Kampak jdeš s tím rancem, Pašíku? « volal naň z Bartákova dvora pes Žulík. »I jdu do světa hledat si lepší místo! « odpověděl Pašík. »Tak pojď k nám:, u nás ti rádi budou sloužit a budeš se u nás mít dobře! « lákal Žulík Pašíka. »U vás bych to chyt!« posmíval se Pašík. »Nemáte sami co jíst! Sám jsem tuhle dobře viděl, jak váš hospodář ohlodával holou kost se štětinami! « »I ty! Abych neřek co!« smál se Žulík. »To si náš hospodář kostěným kartáčkem čistil zuby!« »No tak ať! « rozzlobil se Pašík. Měl sám na sebe zlost, že tak hloupě promluvil. Obrátil se a zamířil k sousednímu statku, k Navrátilovům. Tam na dvoře bylo smutno, ani hlásek se odnikud neozval. »Tady budu mít svatý pokoj a klid!« rozhodl se Pašík a zaklepal na vrata. Hned přiběhla panímáma Navrátilová a ptala se ho, cože si přeje? »Nepotřebujete, panímámo, někomu slou­žit? « nabízel se Pašík. »Já bych si nechal sloužit! «

»Ale s radostí!« vítala ho panímáma. »Zrovna nemám co na práci a takovému pěknému čuníkovi ráda posloužím!« Hned také vrátka otevřela a Pašíka na dvůr pustila. Pašíkovi se tam líbilo. Žádný křik od hus, koz a ovcí; nikde ani slepice nepípla! »Podívej se, jaký budeš mít pěkný chlívek,« lákala Pašíka panímáma. »Vlez si tam hned a zkus, jak se tam bude pěkně bydlet! V koutě máš korýtko, hned ti do něho dám jíst!« »I já mám nejradši nádobí svoje!« chlubil se. Postavil ranec na zem, rozvázal a ukázal panímámě pěkné nové korýtko. »No, je vidět, že jsi pořádné prasátko a že budeš poslušně jíst a rychle tloustnout, jak se na každé čunče sluší.« Když se Pašík najedl dobrého mléka s brambory, natáhl se na slámu. Liboval si klid u Navrátilů. A bylo tam takové ticho, že až ze světnice slyšel, jak tam Navrátilovi hovoří! Slyšel zřetelně, jakou mají radost z čuníka a jak se těší, že si ho pěkně vykrmí a na masopust zabijí. Pašík vyskočil hned na nohy! »Co tohle? Co, mne že zabijí? To tady nebudu už ani pět minut, milí Navrátilovi! U Chalupů se nikdy o zabití nemluvilo! Tam vždycky říkali, že mě mají jen pro zlost!« A Pašík už rychle zase korýtko zavazoval do rance, čumákem nadzdvihl dvířka a vyběhl ven a upaloval dvorem na zahradu, aby ho Navrátilovi nespatřili. Korýtkem vyrazil v plotě tři tyčky, prolezl otvorem na pole a okolo zahrad alou zase k Chalupovům. »I pěkně vítám!« volal na něho Vořech. »To jsi tu brzo ze světa! To jsi nedošel ani k cihelně, viď?« »Tak to zkus ty!« zlostně mu odpověděl Pašík. »Jdi si někde nechat sloužit. A oni si tě vykrmí a zabijou na masopust!« Rychle vklouzl do svého chlívku, korýtko postavil na své místo, a když vtom uslyšel vedle beránka: »bééé!« a kozlátko: »méééé!«, řekl spokojeně: »Zlatý domov!«”

Pašíkova pohádka se nám všem velmi líbila. Také mu to kamarádi hned řekli, ale skromný Pašík jen mávl nožkou a zabručel, že to nic nebylo. “Takhle si můžeme vypravovat často,” liboval si Mikeš, “a budeme se při tom střídat! Takové pěkné vypravování je lepší než provádět všelijaké skopičiny!” “I jen to nech být, Mikeši!” zabručel Bobeš. “Taková legrace, jakou jsme nedávno provedli Tondovi Frantákovému s tou za­čarovanou hruškou, je také někdy zdravá.”