O kocourku Mikešovi - Jak šel Pepík s Mikešem na hrušky

Kocour Mikeš spal po té namáhavé cestě do Mnichovic jako dudek. Když se z nejtvrdšího spánku probudil, seskočil z tvrdé lavice a vyskočil si k Pepíkovi na pec. Stočil se mu zrovna za hlavou a za minutku už zase chrupal. Ale klidného spánku jistě neměl. Pojednou popadl Pepíka za uši, kroutil mu hlavou sem a tam a křičel ze spaní: “Pozor, Pašíku, ať zase nespadneš! Teď přijde ta nejhorší zatáčka!” To jistě ve snu zase prožíval celou cestu z Mnichovic domů na motocyklu. Ale ráno nevěděl o ničem. Když se ho Pepík zeptal, co se mu zdálo, zabručel: “I nic zvláštního: že jsme byli Mlejnkovům za stodolou na hruškách!” “To je dobře, že se ti to zdálo, Mikeši!” povídal Pepík vesele “málem bych byl na ty hrušky zapomněl! A jistěže už budou dávno zralé a sladké jako cukr! Odpoledne půjdeme, Mikeši, na ně!” “Ani mě, Pepíku, nenapadne!” rozzlobil se Mikeš. “Předně je to krádež a za druhé starý pantáta ty hrušky hlídá jako oko v hlavě! Stále chodí po dvoře a každou chvilku jukne na zahradu, zdali někdo hrušky netrhá. Ten by ti napráskal řemenem! Včera si v Mnichovicích kupoval nový!” “A to se, Mikeši, mejlíš. A proč by mi napráskal, když já hrušky trhat nebudu!? Budeš je, Mikeši, trhat ty!” “A jsi ty, Pepíku, dobrý! Opravdu dobrý! Lepší ještě nežli kůže z jitrnice! To se na něj, na chytráka, podívejme! Má chuť na Mlejnkovy hrušky a já mu jich mám pytel natrhat! A v čem ti je mám přinést, když žádné kapsy nemám? Nebo jich tam mám hromadu natrhat a Pašík ti je přiveze na trakaři až k peci, ne? Ty jsi mi moc pohodlný kluk! Jen si jdi na ně pěkně sám, když máš na ně takové laskominy!”

“Nu dobrá,” řekl Pepík ledabyle, “vždyť já ty hrušky také zrovna mít nemusím! Ale potom také ty, Mikeši, nebudeš mít talíř dobré, husté smetany, kterou jsem ti chtěl dát za těch pár natrhaných hrušek!” Když Pepík viděl, jak se Mikeš několikrát mlsně olízl, lákal důvěřivého kocourka dále: ,,Já na ně zrovna velkou chuť nemám. Proto je trhat nechci, ale musím jim dát, Mikeši, trochu na pamětnou, protože se mi posmívaly. Moc na mě ta kukadla nevyvaluj, já jsem tomu také dříve nevěřil, ale pravda to je! Včera, když jste byli s Pašíkem na té pouti v Mnichovicích, šel jsem kolem zahrad, až jsem došel k Mlejnkově zahradě. Hrušky i jablka už tam dozrávají a voní to tam jako v ráji! Zadíval jsem se toužebně na tu krajní hrušeň a tu se mi zdálo, že se ty červenožluté hrušky zrovna na mne smějí! A čím více jsem se na ně díval, tím více se smály, až mě pojednou napadlo: »Vždyť se ti ty hrušky, Pepíku, docela rozpustile posmívají!« Taková jedna hruška, veliká jako tvá hlava, povídala ostatním: »Je to kluk usmolená, co? Jednu nohavici má až na paty a druhou nad kolena, protože mu záplatované kalhoty visí jen na jednom provázku! Kloboukem mu štětiny lezou ven a košili má jako cikán! Studem bych se žluto-červenala, kdyby mě takový ukoptěný kluk utrhl! A to dnes ještě ujde, ale viděly jste ho, když jde s tím ošklivým, pajdavým kocourem Mikešem, který myslí, když umí trochu po lidsku breptat, že bude v Turkovicích starostou?«” “Cože?” přerušil Mikeš zlostně Pepíka; “já že pajdám? Tohle bych si, Pepíku, nenechal líbit ani od tchoře, natož od nějaké červivé hrušky!” A dopálený Mikeš běhal zlostně sem tam po lavici, koulel očkama a kroutil si pacičkou štětinatá vousiska. Chlupy na hřbetě měl zježeny jako kartáč. “A co by ses, Mikeši, kvůli nějaké hloupé hrušce zlobil? Pojď, pár jich utrhneme a ostatní jistě tak zkrotnou, že se už neopováží nám se posmívat!” Mikeš seskočil z lavice, obul se a pravi1: ,,Jdi, Pepíku, tedy pro tu smetanu, ať se na to pořádně posilním!”

Pepík vzal rychle talíř, aby si to zatím nerozmyslil, a nežli si Mikeš natáhl druhou botu, přiběhl ze sklepa s dobrou hustou smetánkou. Mikeš vzal talíř do předních paciček a vstoje chutnou smetanu z talíře vylízal. Potom si pacičkou utřel vousky, namířil ke dveřím a řekl jen jediné slovo: “Pojď!” Byl tak rozzloben, že mu Pepík sotva sta­čil. Obešli po louce Ševcovo stavení, vylezli po příkré stráni na Brabcovu mez, od které k Mlejnkově zahradě byl už jen malý kousek. Od Brabcovy meze však šel Mikeš podle smluveného plánu sám napřed, za zídkou Bubeníkovy sušírny si zul boty, potom se plazil trávou k hrušni a šup, už byl jako střela nahoře! Pepík šel pomalu za ním, trochu kulhal, jako by si byl vrazil do nohy trn, a když došel k té hrušni, svalil se pod ni do trávy. Viděl dobře, jak starý pantáta Mlejnek stojí u plotu za košatým černým bezem a pozoruje, co bude dělat. Ale Pepík se ani nehnul.

Po chvilce potichu zavolal na Mikeše: “Utrhni nějakou hrušku a hoď mi ji k ruce! Za chvíli zase!” Bác! Hruška, veliká a jako malovaná, spadla dolů. Pepík ji nenápadně sebral a strčil do kapsy. Za chvíli druhou, třetí, čtvrtou, pátou. Pantáta Mlejnků nic nepozoroval. Mikeše na stromě neviděl a Pepík se pod hrušní jen tak provaloval, jak se mu asi zdálo. Když už měl asi deset hrušek v kapsách, volal na něj Mikeš seshora: “Už snad dost?” “I jen jich ještě pár utrhni!” odpověděl Pepík. Mikeš ještě tedy asi pět hrušek shodil a ptal se znovu: “Nu, už snad dost, Pepíku, myslím, že už dostaly dost na pamětnou!” Ale Pepík měl ještě málo a pobízel kocourka, aby jen ještě dál trhal a házel dolů. A tu se spravedlivý kocourek nad Pepíkovou nenasytností dopálil a rozhodl se, že ho trochu pokárá. U trhl jednu hodně velikou hrušku, namířil ji zrovna nad Pepíkovým nosem a bác! Zralá hruška se o nos rozbila na kousky a Pepíkovi se v očích až zajiskřilo! Zapomněl zlostí na všechnu opatrnost, vyskočil, a hroze pěstí nahoru Mikešovi, vyhrožoval mu za ten kousek vším možným. Ale Mikeš se na hrušni smál, až se ohýbal, div nespadl dolů. Pojednou však sjel se stromu jako blesk, přeskočil zeď Bubení­kovy zahrady a zmizel. Pepík se chtěl honem ohlédnout a podí­vat se, co tak Mikeše poplašilo, ale už, milé děti, nemohl. Tak ho pevně držel pantáta Mlejnek za límec! “Já vám dám, trhat hrušky!” zahromoval a několikrát ho přetáhl tím novým řemenem. Potom namířil ukazovákem k zemi a křičel nahoru do košaté koruny hrušně: “A ty, Franto, Tondo nebo Vašku, hned polez s té hrušky dolů, nebo tě setřesu jako hniličku! ” “Tam žádný kluk není, pantáto,” kňoural Pepík, “já jsem také žádné hrušky netrhal!” “Tak na koho jsi to tam tedy hrozil, co? A co to máš v kapsách? I podívejme se, naše kabaně žádný je v celé vsi mimo nás nemá a to ti tam ty hrušky samy nalezly? I to se podívejme na Pepíčka Ševcového! A kde je ten druhý kluk? Že o žádném nevíš? Tak tady máš ty (přetáhl ho asi pětkrát) a tady to správně odevzdej tomu druhému (zase ho párkrát přeměřil), a ne aby sis to všechno sám nechal!” Potom mu vybral z kapes hrušky a pustil ho. A teď už, milé děti, Pepík nekulhal, ale jako srnec letěl kolem zahrad k domovu. Honem hledal Mikeše, aby se s ním vypořádal, protože on tím vším byl vinen. Ale když ho našel sedícího na pařezu za barákem, přešla jej hned všechna zlost. Mikeš se držel za bříško a kroutil se jako žížala. Hekal a mňoukal, jako kdyby mu už docházelo. “Co se ti stalo, Mikeši,” ptal se ho Pepík soucitně, “vždyť ti úplně nic nebylo?” Ale Mikeš mu ani neodpověděl, hekal a kroutil se dál. “Když ty taky, Mikeši, všechno do sebe spráskáš! Nežli jsme šli, snědl jsi talíř smetany a pak ses nacpal hrušek, viď? A potom ti nemá být špatně! Od toho tě bolí bříško!” “Ba ne, Pepíku,” skuhral Mikeš, “to není bolení břicha po smetaně! To mě hryže svědomí!! Věř mi to, Pepíku! To je trest za to, že jsme kradli! Jéjej, to mě to svědomí hryže a hryzat asi nepřestane, dokud neuděláme nějaké pokání. Měli bychom se, Pepíku, sebrat, dojít k starému pantátovi Mlejnkovému a nějak se s ním vyrovnat!” “Nu, Mikeši, když myslíš, že ti to ulehčí, tak jen jdi pantátu Mlejnkového odprosit! Ale já tam nepůjdu! Já už jsem s ním, milý Mikeši, vyrovnaný!” Mikeš se těžce zvedl a shrben šoural se do kopečka k Mlejnkovému statku. Byla to pro něj asi krušná cesta, ale dobře to dopadlo. Za malou chvilinku přiběhl zpět a už si bříško nedržel. A již od Skřivánkové strouhy na Pepíka volal: “Sláva! Už mě svědomí nehryže! Slíbil jsem pantátovi, že občas prohlédnu stavení a řádně proženu všechny myši. Všecko mi odpustil a ještě se smál, když jsem mu vypravoval, jak to opravdu bylo. A pozval mě, abych jim přišel otrhat hrušky na nejvyšších větvích, až je budou česat, a dal mi tadyhle deset krejcarů napřed. Vezmi si je a kup si za ně papír a barvičky a čmárej si něco, ať přijdeš na jiné myšlenky, a ne pořád na cizí hrušky!” Nu, několik dní to Pepík dělal a nemyslil opravdu na žádné rozpustilosti. Ale prosím vás, děti, jak dlouho to takový kluk vydrží, aby zase nějaké uličnictví neprovedl?