O kocourku Mikešovi - Mikeš se ztratil

Milé děti! S kocourkem Mikešem se stala velká změna. Dříve se přece dal občas zlákat k nějakému čtveráctví, ale od té doby, co byl ve škole a co ho paní učitelka před celou třídou pochválila, stal se vážným a moudrým kocourkem. Hned druhý den chodil po dvoře se založenými pacičkami na zádech a hleděl přitom tak moudře a zamyšleně do světa jako nějaký pan doktor! Také vyšťáral kdesi na půdě starý kalendář a s tím kalendářem pod paží si tak vážně vykračoval po dvoře, že se Pepík div nepotrhal smíchy. Občas se zastavil, rozevřel kalendář a dlouho se díval na tištěná písmena a přitom pohyboval hubičkou, jako by četl. A s tím starým kalendářem chodil i spát! Ale to není všechno, milé děti! On si na to čtení pořídil také brýle, aby vypadal ještě učenější a moudřejší. V uličce mezi Šobrovým a Frantákovým barákem našel kus drátu z rozbitého zdrátovaného hrnce a z toho drátu si udělal malé brýle. Ale skla v nich neměl. Potom už jinak ve starém kalendáři nečetl než s brýlemi na nose. A to vám byla, milé děti, na něj podívaná! Kalendář držel vzhůru nohama a hleděl do něho tak pozorně, jako by opravdu uměl číst. “Aby tě husa kopla!” myslel si Pepík. “Byl ve škole jedno půldne a už nosí hlavu vzhůru! Já tuhle chodím už tak dlouho do školy a zůstávám často ve škole i po vyučování a nechlubím se tím! Ale pýcha předchází pád!” “Mikeši,” volal na něj, “nech už těch tatrmanů a pojď raději Kláčmerovům na hrušky!” Ale Mikeš mávl jen pacičkou, jako by někoho od sebe odháněl, a zabručel: “Na takové klukoviny jsem už trochu moc starý!” A díval se dále do starého kalendáře. Celý týden chodil Mikeš s brýlemi a s kalendářem a neomrzelo ho to, dělat moudrého a rozumného kocourka. Pepík měl na něho zlost, že s ním už nechce chodit na cizí hrušky, a přál mu, aby ho stihl trest za tu jeho povýšenost.

Pepíkovo přání se znenadání brzy vyplnilo, ale potom dlouho a dlouho litoval, že snad to neštěstí na Mikeše přivolal. A sliboval si, že už nikdy nikomu nic zlého přáti nebude. Také potom dobře chápal, že Mikeš nenosil brýle a kalendář z nějaké pýchy, ale že tak dělal jen z čisté radosti, že byl aspoň jedno půldne ve škole! A teď už vám musím konečně povědět, co se přihodilo. Babička pekla lívance a poslala Mikeše do sklepa pro smetanu. Je vám to jistě, milé děti, divné, že se babička nebála poslat pro tu smetanu kocourka, ale Mikeš nikdy smetanu ani mléko nemlsal. Také ho to ani nenapadlo dělat, protože mu babička vždycky dala trochu mléka nebo smetany, když na to dostal chuť. Tak šel tedy pro tu smetanu. Nasadil si na nos ty své brýle a moudře si to vykračoval přes dvůr, přes lávku a přes cestu, kde byl ve stráni vyzděný malý sklípek. A kozel ví, co se v té jeho černé hlavičce dělo, že si jako jindy nevzal s sebou sběračku ani hrnek, ale vzal ve sklípku do paciček plný krajáč smetany a nesl ho domů. Přes cestu přešel šťastně, ale když přišel na lávku, svezly se mu pojednou brýle s nosu a Mikeš, jak je chtěl zachytit, zapomněl, že drží v pacičkách krajáč, hmátl pacičkou po brýlích, ale v tom okamžiku ztratil na úzké lávce rovnováhu a spadl i s krajáčem do strouhy! Mrštný kocourek se sice rychle postavil zase na nohy, ale krajáč, dětičky, krajáč byl rozbit na kusy a smetana se rozlévala po kalné vodě. Mikeš na to chvíli hleděl, jako by nechápal, co se to vlastně stalo, ale potom sebou mrskl jako blesk a zmizel na půdě. Tam se schoval za hromadu slámy a za tou slámou ubohý kocourek uvažoval, co to provedl a co bude dělat.

Měl rád babičku, moc ji měl rád, a velmi ho to mrzelo, že jí způsobil škodu a zármutek. A snad bude také bit on, moudrý a rozumný kocour Mikeš, o kterém se říkalo, že by mohl být hned v Turkovicích starostou! Bude bit koštětem jako Pepík, když něco rozpustilého provedl, a každý nezbedný kluk, který by zasloužil koštětem třikrát denně, bude se mu pro to po celý život posmívat! Teď však Mikešovi něco blesklo hlavou. Hola! Vždyť má ušetřeno hromadu krejcarů a může babičce ten krajáč a tu smetanu zaplatit! Rychle vyskočil a spěchal k lomenici, kde za krovem měl svůj poklad ukrytý. Sáhl za krov, vytáhl krabičku, v které měl peníze schovány, ale sotva se do ní podíval, vytryskly mu z oček slzičky! Poslední naděje na záchranu dobré pověsti zmizela! Krabička byla prázdná! A teď si teprve vzpomněl, že před’ několika dny půjčil všechny peníze Pepíkovi na papír a na barvičky! A ubohý, dobrý Mikeš zaplakal, když viděl, že babičce škodu nahradit nemůže! Ještě chvíli hleděl strnule do prázdné krabičky a pojednou se na něčem rozhodl. Strčil krabičku zase za krov a vytáhl z té své skrýše šátek a kabátek, který mu, jak víte, ušil krejčí Maťocha za to, že mu chytil uprchlého kanárka. Kabátek si svázal do šátku a motouzem převázal šátek nadvakrát tak, že si z něho udělal takový malý tlumok, jaký nosí světem jdoucí. Potom si přehodil motouz od tlumoku přes rameno, nasadil si čepici na hlavu a pokynul pacičkou ke schodům, jako by někomu dával sbohem. Pak proklouzl otvorem pod střechou na zahrádku a zmizel.

Když Mikeš dlouho se smetanou nepřicházel, šla se babička podívat, co kde takovou dobu dělá, ale po Mikešovi nebylo nikde ani památky. Babičce to bylo divné. Ve sklepě už nemohl být, protože dveře byly zavřené. Vtom babička uviděla pod lávkou ve strouze rozbitý krajáč a tu se jí v její staré hlavě rázem rozbřesklo. Mikeš rozbil krajáč se smetanou a utekl! Ale nechápala, proč nesl Mikeš veliký krajáč, když ho přece poslala pro smetanu s malým hrníčkem! Proto zavolala několikrát na Mikeše, a když se neozval, šla klidně domů. Však on přijde a poví sám podle pravdy, co se mu s tím krajáčem přihodilo. Ale Mikeš se neukazoval. Krajáč rozbil v poledne a ani kvečeru nebyl nikde spatřen. Pepík prohledal celé stavení i okolí, ale Mikeše nenašel. Každou chvíli na něj zavolal, Bobeš ho hledal a Pašík v chlívku vzdychal, že už snad Mikeše nikdy neuvidí. Ještě několikrát Pepík na Mikeše zavolal, ale tu mu kolemjdoucí babička Šebková povídala: “Hledáš Mikeše, Pepíku? Mně se všecko zdá, že už ho, milej hochu, neuvidíš! Když jsem šla odpoledne z lesa, viděla jsem vašeho Mikeše s holí a s ranečkem na zádech, jak jde po pěšině nad Širokou strání k Myšlínu. Volal na mne, abych vás všecky nastokrát pozdravovala a abyste mu všichni odpustili všechno, čím vám kdy ublížil. A potom zmizel v lese.” Babička Šebková zakývala smutně hlavou. A když viděla, že se dali všichni do pláče, povídala: “I dyť von snad zas přijde! Kde by co ve světě dělal, a dyť snad nic tak zlého nevyved?” Potom odešla. Pepík to honem běžel povědět babičce a také ona zůstala nad tou ztrátou zaraženě stát! Byla také smutná, ale utěšovala Pepíka i sebe, že se snad Mikeš zase vrátí. Potom seděl Pepík s Bobešem a Pašíkem dlouho do noci před chlívkem a mluvili stále jen o Mikešovi, kam šel, co bude chudák v širém světě dělat a jestli ho ještě někdy v životě uvidí. A tu noc, milé děti, spal Pepík na svém lůžku za kamny sám a sám.