O kocourku Mikešovi - Mikešova pohádka o hodném trakaři

Milé děti! Tak se Pepík s milým kocourkem Mikešem těšili, jak budou po celou zimu spolu prohánět nadělené sáňky, ale sklaplo jim! Hned po svátcích začalo pršet a bylo po sněhu. Kopeček před pastouškou zčernal, jak se tam skrze rozbředlý sníh již objevovala syrová zem, a přes klouzačky se valila voda. Doma za pecí jim už byla dlouhá chvíle, tak šli jednou odpoledne s Mikešem navštívit Pašíka. U něho v chlívku bylo zrovna tak teplo jako doma za kamny a také tam měl tak čisto, že se mohli kdekoli pohodlně usadit. Pašík měl z jejich návštěvy velkou radost a jen litoval, že nepřivedli ještě kozla Bobeše. Ale sotva to dořekl, zaklepal někdo na dvířka a do chlívku se vevalil Bobeš. Byli v tom chlívku pořádně namačkáni, ale bylo jim tam příjemně. Venku šuměl dešť, velké kapky vody ťukaly do dvířek a ve struze, která vedla kolem Ševcovic baráčku, šplouchala voda. Ale u Pašíka bylo útulno. “To jsme se tu pěkně sešli!” liboval si Pašík. “Škoda, že je tu takové šero! Mohli jsme si tady ukazovat nějaké panáky.” “Nu, tak si můžeme něco vypravovat,” zabručel Bobeš. “To je dobrý nápad,” zvolal Mikeš; “ať každý něco vypravuje a to deštivé odpoledne nám uteče jako voda!”

To víte, milé děti, že s tím všichni souhlasili a na všeobecnou žádost začal Mikeš vypravovat první. “Tak tamhle u Štěpánků za potokem měli jednou moc starý trakař. Ale to nebyl trakař, jakých se tady po vsi hodně po kůlnách povaluje; to byl trakař velmi moudrý a rozumný, a Štěpánkovi si ho proto moc vážili. Mohli směle odejít po své práci a nechat malé děti doma samotné, protože je ten starý trakař dobře ohlídal. Líhával pohodlně ve stínu staré hrušně a dával bedlivý pozor, jak si děti hrají. A když viděl, že už je hra omrzela a že by mohly z dlouhé chvíle způsobit nějakou škodu, tak je vyzval, aby si na něj všechny nasedly, a vozil je po dvoře tak dlouho, až se Štěpánkovi z pole vrátili. Jednou ležel pod kůlnou a podřimoval. Zdálo se mu, jak vezl do kopečka tak těžký náklad dříví, že mu již únavou kolečko klesalo. Vtom na něj skočila z půdy Štěpánkova kočka a milý trakař se probudil celý zpocený. A jak tak ospale mžoural po kůlně a protahoval si zdřevěnělé údy, vykulil pojednou oči na prázdnou skobu, kde vždy visela hospodářova pila. “To jsem Kašpar,” bručel si trakař, “to jistě šel hospodář do lesa na dříví a mne zapomněl doma! A co si tam beze mne počne? Bude se dřít s dřívím na zádech a já se tady provaluji jako pes u boudy! Nu, snad se dá ještě něco udělat? Snad ještě včas dorazím do lesa nebo aspoň potkám hospodáře na cestě, a přece mu aspoň kousek cesty námahu ušetřím!” A Štěpánkův trakař se už dále nerozmýšlel. Vyjel rychle z kůlny, sjel přes dvorek na cestu, a nežli se ho mohl Štěpánkův pes Michálek zeptat, kam se tak rozběhl, drančil už vesele kolem Jedličkovy louže. Ale tam se mu postavil do cesty Franta Kuldanů, nejrozpustilejší kluk z celé vsi. “Kampak se tak sám ženeš?” houkl si Franta na Štěpánkův trakař. Ani nepozdravil, ačkoliv by se to patřilo, aby takový umouněný kluk starý trakař pozdravil. Štěpánkův trakař si kluka přísně přeměřil a pravil: “Jdi si svou cestou, Franto Kuldanů, a nedělej si ze starých trakařů blázny! Mně se zdá, že tě už před hodinou maminka volala, abys hnal kozu na pastvu!” A jel dál. “Dobrá, kmotře,” povídal Franta, “tak mě tedy domů dovezeš! A já to na tebe Štěpánkovému strýčkovi neřeknu, že si jen tak, jak to mám říct, že si jen tak s nosidlama v kapsách lajdáš po vsi!” A vlezl si na trakař. Štěpánkův trakař se zastavil, spustil si nosidla na zem a vyzval Frantu rozhněvaným hlasem: “Povídám, Franto, nerozčiluj starý trakař a jdi si svou cestou!” “Nevrzej a jeď!” poroučel ten kluk umouněná Štěpánkovému trakaři a rozložil se na něj jako nějaký milostpán. “Tak ty, Franto, neslezeš?” “Ne!” “Tak dobrá! Já tě tedy, Franto, svezu!” A Štěpánkův trakař se rozjel po cestě, co nejrychleji mohl. Ale namířil to přes kamení a házel sebou sem tam tak divoce, že si div kolečko nevyvrtl! Frantíkovi Kuldanovému se to však líbilo. Držel se trakaře jako klíště a smál se řehtavě jako kovářův starý šiml. Nu, ale teď už opravdu došla starému trakaři trpělivost! Zakoulel zlostně očima a místo po cestě zahnul pojednou po srázném svahu k Jedličkově louži. To víte, že Franta už nějakou čertovinu tušil, ale dříve nežli mohl z trakaře seskočit, sehnul trakař žebříček k zemi a nosidla tak prudce vyhodil do výšky, že Franta vyletěl z trakaře velikým obloukem a spadl zrovna doprostřed Jedličkovy louže. Pláclo to, že to bylo slyšet až na návsi, a špinavá voda s bahnem létala na všechny strany. Hezkou chvíli se tam v té louži Franta provaloval jako nevzdělané čuně, a když se konečně jeho pačesatá hlava vynořila z vody ven, vypadal jako kominík a prskal jako křeček!”

Teď však už musil milý kocourek na chvíli přestat vypravovat, protože pro smích dále nemohl. Sám se tomu tak chechtal, až se převalil do slámy. Pašík smíchy až kničel a Bobeš radostí mečel jako Štichova koza. Skákal po chlívku po jedné noze a křičel: “To je, mládenci, legrace za šesták! Vždyť já sám jsem v té Jedličkově louži už tolik rozpustilých kluků vymáchal! Ratata!” Nu, a Pepík měl zase radost, že jsou ti milí brachové tak veselí a že jeho malý kamarád, kocourek Mikeš, umí tak dobře vypravovat.

Když se Mikeš dost nachechtal, počal vypravovat dále: “Nu, Štěpánkův trakař nečekal, až se Franta z louže vyhrabe, a uháněl vesele klikatou uličkou mezi chaloupkami na Bulánce. Tam se zrovna prali dva nějací rozpustilí psi, ale Štěpánkův trakař už nedbal o takovou podívanou a spěchal dále cestou k lesu. U obecních palouků dohonil Mařenku Turkovu. “Dobrý odpoledne přeju, strýčku,” pozdravila Mařenka zdvořile Štěpánkův trakař, “a kampak tak pospícháte, vždyť jste celý udýchaný.” “I jedu do lesa pro dříví, Mařenko! A kampak jdeš ty?” “Já jdu do cihelny, strýčku. Jdu se tam zeptat tety Vávrové, jestli nemá na prodej nějaká vajíčka.” “A to já tě tedy kousek svezu, když jsi tak zdvořilá.” Mařenka se chvíli zdráhala, ale když ji Štěpánkův trakař ještě několikrát vyzval, aby si jen na něj vylezla, dala si říci a na trakař se posadila. A hezky se jim to spolu jelo. Trakař se Mařenky vyptával, jaké měla poslední vysvědčení, a když uslyšel, že měla samé jedničky, tak překvapením a údivem až zapískal. “A nejhorší vysvědčení z celé třídy měl, strýčku, Franta Kuldanů! Měl skoro samé čtyřky! Vždyť on ten kluk pačesatá ani neví, kde leží Kafarnaum!” vypravovala Mařenka s pohoršením. “Nu, nyní bude aspoň ze zeměpisu dobře vědět, kde leží Jedličkova louže!” zavrzal vesele Štěpánkův trakař a zastavil. Mařenka mu pěkně poděkovala za svezení a dala se pěšinou mezi lukami k cihelně. A Štěpánkův trakař spěchal dále k panským lesům. Šlo mu to nyní hůře, protože cesta vedla do kopce, a přece si vesele pohvizdoval. V záhybu cesty dohonil nějakou babičku, skoro až k zemi ohnutou pod těžkou nůší. “I že tě husa nekopne!” povídala babička, když se ohlédla (byla to babička Šebková). “Já pořád, který chasník si to tak vesele pohvizduje, a on je to Štěpánkův Koloděj!” (Zapomněl jsem vám říci, že se trakař jmenoval Koloděj!) “A proč bych si, babičko, nepohvizdoval?” odpověděl jí Koloděj vesele. “A poslouchejte, babičko, dejte si tu nůši na mne. Jedu beztak s prázdným a vám se přeci aspoň chvilku odlehčí, když vám nůši ten kousek cesty k silnici svezu.” “To budu, hochu, opravdu ráda! Já už s tím sotva lezu,” pravila babička a hned nůši s ramenou sundávala. Koloděj zastavil, aby si babička mohla na něj nůši pohodlně postavit, a potom se dal zase vesele na další cestu. Povídali si spolu s babičkou a vzpomínali na mladá léta. Koloděj se díval babičce na bezzubá ústa a liboval si, jak umí babička pěkně vypravovat. Ale nedával při tom pozor na cestu! Pojednou narazil kolečkem na kámen a bác! a milý Koloděj se i s nůší svalil do příkopu. “Ale hochu, copak to děláš?” lekla se babička a honem za ním skočila, aby mu pomohla na cestu. “Nezlomil sis nic?” ptala se starostlivě. “Nic jsem si nezlomil,” chlácholil Koloděj babičku, “ale do levého nosidla jsem si vrazil trn! Hadry, cucky, to to pálí!” “I to nic není,” těšila ho babička, “ale hned, jak přijedete domů, tak ať ti to hospodář vyčistí, aby se ti do toho nedal dřevotoč. To bys měl potom pěknou polízanou!” “Nu, dlouho bych se s tím bolavým nosidlem nezlobil! Dojel bych si ke koláři a za chvíli bych měl nosidlo zbrusu nové. A podívejte se, babičko, to nám to pěkně uteklo, už jsme na silnici!” Na silnici se babička Šebková s Kolodějem srdečně rozloučila. Vzala si zase svou nůši na záda, a všechna pod velkou tíží ohnuta, belhala se lesní cestou k Třemblátům. “Škoda, že nemáme více času!” bručel si trakař. “Hned bych jí tu nůši, chuděrce staré, dovezl až na Kožený vrch! Ale musím spěchat za hospodářem!” A Koloděj nyní opravdu spěchal, až se vrzání a pískání kolečka rozléhalo po lese, který rostl po obou stranách silnice. Jelo se mu vesele. Měl radost, že pomohl staré babičce a že les tak příjemně voní a ptáčkové vesele zpívají. Vtom se Koloděj tak polekal, až mu kolečko poskočilo. Těsně před ním přeběhla přes silnici veverka. “Aby do tebe stará harmonika uhodila!” odlehčil si Koloděj a najednou, nevím, co ho to, starého kmotra, napadlo, rozjel se za milou veverkou a pořádně ji prohnal. Ještě kus cesty lesem za ní s velkým rachotem a skřípáním ujížděl, až se polekaná veveřice vzpamatovala a vyběhla po ohromné borovici až do vršku. Koloděj se tomu smál, až se to po lese rozléhalo. Ale pojednou ho napadlo, že si počíná jako nějaký kluk, a ne jako starý, moudrý trakař, o kterém se říkalo, že by mohl být hned ve Třechblátech starostou! A teď se tady honí po lese za veverkou jako Franta Kuldanů. Honem se otočil a spěchal lesem zpátky na silnici, div si o nějaký strom žebříček neurazil. A vyrazil tak prudce z lesa na silnici, že by byl málem porazil panského hajného Vohnoutka. Koloděj leknutím až zajektal kolečkem a panský hajný se také polekal, že uskočil až doprostřed silnice. Ale prosím vás, panský hajný! Hned se zase vzpamatoval, vousy se mu zlostí zježily, napřáhl hůl a zahromoval: “Mord-dudy-necky, poraz mě, blázne potrhlej! Musíš letět jako splašenej? A poslouchej, chlapečku, co jsi v tom lese dělal? Copak nevíš, že trakař do lesa nesmí, že to pan lesní zakázal? A čípak jsi?” “Já jsem, pane hajný, z Hrusic Štěpánkův Koloděj. Já jsem v lese nic zlého nedělal, já jsem jen trochu prohnal veverku!” koktal Koloděj.

To víte, kamarádi, že to z něho lezlo jako z chlupaté čepice. Prosím vás, Štěpánkův Koloděj, starý trakař, v poctivosti vybledlý a zestaralý, a teď tady stojí, vyslýchán hajným, jako ten lesní zloděj Buděra! A jenom proto, že na chvilku zapomněl na svou důstojnost a ze žertu trochu prohnal veverku!

“A to se podívejme,” křičel hajný, “on se jen tak v lese proháněl za veverkou? A to myslíš, že ti to starej zkušenej hajnej bude věřit, když vím, že tam zrovna jsou srovnaný metry dříví? Já ti budu akorát věřit, že se takovej starej trakař bude v lese honit za veverkami! Trakaře jezděj do lesů dycky jen pro dříví, to si pamatuj!” “Pane hajný, vždyť já nejsem žádný zloděj, já jsem pořádný a poctivý trakař!” koktal ustrašený Koloděj. “To se vyšetří ve fořtovně!” houkl hajný. “Já se tady s tebou bavit nebudu! Tak, a teď pojedeš se mnou do fořtovny a pamatuj si, Kolohnáte, nebo jak ti říkají, ať ti ani nenapadne chtít mi utéct do lesa! To by byl tvůj konec! To bych beze všeho do tebe střelil!” Co měl ubohý Koloděj dělat? Měl se nechat zastřelit? Dal se tedy bez řečí na cestu k fořtovně. Doufal pevně, že se tam jeho nevinnost hned dokáže, že ho hned propustí, aby mohl ještě včas dorazit k svému hospodáři. Když urazili kousek cesty, houkl hajný na Štěpánkův trakař, aby zastavil. Koloděj již měl radost, že snad ho chce už propustit, ale hajný si zakroutil vousy a zahučel: “Co já se potřebuju trmácet pěšky, když se můžu svézt? Já si na tebe sednu a ty mě pěkně do fořtovny dovezeš! Ale dej pozor, ať nekodrcáš do kamení, já se chci svézt jako kníže pán!” A tak musil ubohý Koloděj ještě vézt panského hajného. Těžko se mu to jelo po silnici a potom po kostrbaté lesní cestě, kde bylo samé kamení a samá jamka. Myslil na svého hospodáře, jak bude hubovat, že má mít oplétání s úřady a sám se tahat s dřívím, zatímco jeho trakař honí po lese veverky! Těžce se milému Koloději jelo s těžkým hajným Vohnoutkem do kopce k hlavačovské fořtovně. Už ho kolečko bolelo a námahou sotva dýchal. A tu ho napadlo, že si snad přece může také aspoň malou chviličku odpočinout! Zastavil tedy, spustil opatrně nosidla k zemi a zhluboka si oddychoval. A bylo mu divné, že panský hajný nic neříká! Otočil pomalu kolečko dozadu a po očku mrkl na hajného, aby se podíval, jestli se nezlobí. A panský hajný se nezlobil. Šklebil se spokojeně a oči měl zavřené. Vtom hajný hlasitě zachrupal a tu Štěpánkův trakař pochopil, že hajný na něm usnul. “Tohle se povedlo, hadry-cucky!” zabručel pro sebe Koloděj a usmál se tak nějak vesele, jako by mu kolečkem šlehl nějaký povedený nápad. Nadzdvihl pomaloučku pravé nosidlo, potom výš a výš a při tom se po očku díval, jak se panský hajný pomalu posunuje k levému nosidlu. Ještě trochu pravé nosidlo nadzvedl a hajný se pomaloučku svezl z trakaře do kyprého lesního mechu. A na to, až se milý pan Vohnoutek vyspí, Štěpánkův Koloděj nečekal. Opatrně, že se sotva kolečkem země dotýkal, odjížděl od spícího hajného, a teprve když se dostal na jinou lesní cestu, která cestu k myslivně křižovala, dal se na rychlý útěk. A smál se radostně, že to tak dobře dopadlo. Panský hajný, až se probudí, jistě bude myslit, že se mu to všechno o trakaři jenom zdálo!

Ale teď jenom honem honem nejkratší cestou k pasece, kde v Štěpánkův pantáta pracoval, aby ho tam ještě zastihl. “Teď snad už mě, ke všem tajtrdlíkům, nic nezdrží!” myslil si Koloděj; ale chyba lávky! Sotva to dořekl, vystoupil z lesa vandrák, smekl rozbitý klobouk a hluboce se uklonil: “A, sláva, pan fořt za mnou posílá kočár, abych byl dříve v Ondřejově, že jo?” Koloděj neřekl na to ani á, ani bé a snažil se rychle vandráka objeti. Ale ten byl mrštný jako veverka, v plné jízdě skočil na trakař a v mžiku na něm seděl jako kníže pán. A Koloděj ujížděl splašeně dál, až na něm všechno drnčelo, ale neřekl ani slovo a dával dobrý pozor, až pojedou kolem nějakého vysokého a hodně hustého malinového trní. Vandrák se na trakaři blaženě usmíval a byl jistě velmi spokojen, že se tak krásně a rychle veze. Chtěl si snad také vyndat z kapsy doutník a zapálit, ale k tomu se už nedostal. Trakař náhle uhnul kolečkem z cesty k trní, žebříček sklonil k zemi a nosidla prudce vyhodil do výšky. A milý vandrák vyletěl velikým obloukem z trakaře, udělal ve vzduchu pár kotrmelců a zapadl zrovna do nejhustšího malinového trní. A Koloděj už zase pádil lesní cestou k svému hospodáři. Pantáta Štěpánkův zrovna dořezával poslední poleno. Potom si spokojeně oddychl, nacpával si dýmku a povídal : “Zaplaťpánbůh! Už jsem hotov a teď to pěkně všechno s Kolodějem dovezeme domů!” Ohlédl se po něm a teď si teprve vzpomněl, že nechal Koloděje doma. “Že do toho tisíc brundibárů neuhodí!” dopálil se Štěpánkův pantáta. “Co jsem to dělal, že jsem ho doma zapomněl? Teď abych letěl domů, a nežli sem zase přijedem a než se dostanem domů, bude večer a já mám být v pět hodin u pana starosty! I prach škubánky s prachandou! Hned bych se …” Ale pantáta Štěpánkův už to nedořekl. Nastražil uši, chvilinku postál nehnutě a poslouchal. “Tak se mi zdá, že je tohle hvízdání našeho Koloděje! Že to bude on? Namoutě, o tisíc knoflíků se sázím, že je tohle náš Koloděj! I to se ví, že jo! Nazdar, Koloději! To jsi opravdu pašák, že tě napadlo za mnou přijet!” vítal pantáta udýchaného Koloděje a pohladil mu spokojeně rozpálené kolečko. A hned se dal do nakládání. Zatím si Koloděj trochu odpočinul. Už to opravdu po všech těch příhodách potřeboval. Měl radost, že to všechno dobře dopadlo, a když bylo dříví naloženo, dal se zase s novou chutí na cestu k domovu. Ale nedopustil, aby mu pantáta pomáhal, jen do kopečka “Na hrádkách” si nechal trochu zatlačit. “Ty jsi, Koloději, opravdu chlapík!” chválil opět Štěpánkův pantáta jejich trakař. “Takový starý trakař a pořád ještě čiperný a pevný jako nový! Kdybys byl nově nabarvený, ani by nikdo neuhodl, že ti už taky pomalu bude padesát let! A abys to věděl, Koloději, že jsi takový kabrňák, tak tě dám na naši hrusickou pouť krásně nabarvit a nalakovat! Nepovídej, že je to pro tebe už škoda peněz! Řekl jsem, že tě dám znovu nabarvit, a taky tě dám a basta fidli!”

Nu, a také, milí kamarádi, pantáta Štěpánkův dodržel slovo! Co slíbil, splnil, a tak se o hrusické pouti objevil na návsi Štěpánkův Koloděj krásně zeleně nabarvený, že mu to všechny trakaře, které ho ze dvorů viděly, až záviděly. Ale Koloděj nebyl pyšný. Skromně se projížděl mezi strejci a tetkami, kluky a holkami, a když si důkladně prohlédl všechno tam v krámech vyložené zboží, vrátil se zase domů, aby mu tam v té tlačenici nikdo neodřel jeho nové šaty. A to je konec pohádky o Štěpánkovém trakaři.”