O kocourku Mikešovi - O kocourkovi,který mluvil

Milé děti, budu vám něco vypravovat, ale mám obavu, že tomu nebudete věřit. A přece je to pravda pravdoucí, že v Hrusicích u Ševců měli jednou kocourka. Jmenoval se Mikeš. Já vás, milé děti, dobře slyším, jak se smějete: ,,Jé, to je toho! My máme doma také kocourka!” “A my máme také kocourka a k tomu ještě kočičku!” No dobrá, dětičky, ale ten kocourek mluvil!! Věřte mi to nebo ne, ale Pepík Ševců mu dobře rozuměl, když na něj volával: “Pepítu, támle se na mne neco toutá votýntem!” To byl ještě docela maličkým kocourkem, proto tak špatně mluvil. Já se už dobře na to nepamatuji, jak se naučil mluvit. Snad tím, že si Pepík s ním pořád povídal. Nebo to byl nějaký zvláštní kocourek? Ale co je na tom celkem tak divného? Slyšely jste již mluvit špačka nebo papouška? Proč by nemohl mluvit kocour? A lidské řeči zvíře také dobře rozumí. Řekněte některému pejskovi: “Na!” Hned tomu rozumí a dívá se vám po ruce, co v ní máte pro něj dobrého. Ačkoliv kocour Mikeš uměl dobře mluvit, nikdy toho nezneužil, aby někoho pomlouval nebo po někom pokřikoval. Byl vždy zdvořilý, za darovaný kousek jídla řádně poděkoval a každého slušně pozdravil. ? Představte si, děti: Kolem Ševcovy zahrádky jde dědeček Frantáků, kouří si spokojeně z dýmčičky a tu najednou slyší, že na něho volá někdo slabým hláskem: “Dobrý večer, dědečku!” Dědeček sebou trhne, rozhlíží se kolem, ale nikoho nevidí. A tu slyší znovu odněkud ze stromů: “Povídám, dobrý večer, dědečku!” Dědeček se podívá lépe a už se plácne vesele po koženkách: “I prachdudy, to se podívejme! Takovej kocour, a pozdraví spíš než některý kluk. Ale to se podívejme! Kocour, a pozdraví jako pan starosta!”

Pepík s Mikešem spolu spávali na peci. Když Pepík večer lezl na kamna, Mikeš odněkud přilétl jako čert, udělal hop! a už byl na peci dříve nežli on. Potom se k němu přitulil pod peřinu a vrčel mu spokojeně do ucha jako kolovrat. Nežli usnuli, povídal mu Pepík pohádky. Moc rád je poslouchal, ale když začal nějakou o strašidlech, tak říkával: “Takové mi, Pepíku, nepovídej! Já bych se potom bál jít v noci do stodoly na myši!” Jednou Pepík slyšel starého ? dědečka Švihlového vypravovat pohádku o kocouru v botách. Ta se mu tak líbila, že potom dlouho prosil tatínka (byl obuvníkem), aby ušil Mikešovi také takové boty. Ale ten z nich měl, děti, radost!  Bylo to v zimě a Mikeš přišel někdy z lovu celý promrzlý. Zvlášť pacičky ho zábly. Proto uvítal boty s velikým jásotem. Ale dlouho to trvalo, nežli se v nich naučil chodit. Často se převalil do sněhu, protože ho Pepík učil chodit po dvou zadních nohách, ale on se tomu jenom smál. Ani přední pacičky ho nezábly, neboť mu Pepík pořídil také rukavice. Takové klukovské s jedním palcem. To se potom vesele spolu brouzdali po dvorku sněhem, stavěli sněhuláka a sáňkovali. A měly byste vidět to překvapení ostatních dětí, když Pepík Mikeše přivedl na klouzačku! Měli sice někteří hoši doma ochočené veverky, špačky, zajíčky a ježky, ale to nebylo celkem nic zvláštního. A tu najednou přijde na Jedličkovu louži kluk a za ním se hrne po dvou černý kocourek, na předních pracičkách má teplé rukavice a dupe po ledě v botách jako starý! Hned se ze všech stran sjížděli kluci na jedné brusli (na dvou neuměl žádný) a kamarádili se s Mikešem. Pepík Mikešovi říkal, jak se který hoch jmenuje, a prosil hochy, aby mu neubližovali, že je ještě malý kocourek. A teď si, milé děti, představte ten úžas všech dětí, když se Tonda Tondů zeptal po klukovském způsobu Mikeše: “Čí jsi, kocourku?” a on hned kurážně odpověděl: “já jsem Mikeš Ševců!” Některé děti se hned s halasem rozběhly s klouzačky ke svým sněhem zachumlaným baráčkům a už na dvoře křičely: “Maminko, tatínku, Pepík Ševců je na Jedličkově louži s černým kocourkem a ten breptá jako nějaký kluk nebo holka!” A hned zase přiběhly zpátky na klouzačku. Frantík Bubeníků se ptal Pepíka, zdali Mikeše snad nedostali od komediantů, ale ten mu hrdě odpověděl, že Mikeše sám naučil mluvit. Chtěl, kluk bláhová, aby mu Pepík Mikeše vyměnil za foukací harmoniku! A přitom se tvářil tak chtivě, že se Mikeš pevně chytil Pepíka za šos. Ale ten by ho byl nedal nikomu ani za opravdový flašinet! Pepík ukázal Mikešovi, jak se jezdí po klouzačce, a za chvíli se milý kocourek proháněl po klouzačce jako každý kluk nebo holka. Když se mu však ocásek připletl pod nohy, udělal kotrmelec a vymetl svým hustým kožíškem celou klouzačku. Děti, to vám bylo vždycky smíchu! A když Mikeš viděl, jak to děti baví a jak se malá Boženka Chalupová smíchy až za bříško popadá, schválně upadl každou chvíli. Dělal vždy, jako by se byl důkladně potloukl, držel si záda a skuhral: “To jsem si dal! Večer mě bude muset přijít stará tetka Bouďačka napravit a namazat.” Celý se kroutil jako klika od flašinetu a tak přešel celou Jedličkovu louži. Ale na konci se pojednou rychle narovnal, sundal z předních paciček rukavice, honem se zul z bot, rukavice nacpal do bot, boty přehodil přes rameno a hop, hop! už byl na topolu, který u louže rostl. Byl však již nejvyšší čas! jako čert se přihnal Vávrů Karfík a jen taktak, že nechňapl Mikeše za ocásek! Karfík byl zlostí celý bez sebe, že se mu to ? nezdařilo. Štěkal na Mikeše něco psí řečí, Mikeš mu něco odpovídal zase kočičí řečí, ale pojednou se Mikeš rozzlobil a křikl na Karfíka po lidsku: “jdeš domů!” Toho se vám, milé děti, Karfík ulekl! Přestal štěkat, zježil na hřbetě chlupy, ohon skrčil mezi nohy a utíkal domů tak rychle, až mu sníh za prackami vyletoval! Když zmizel, slezl Mikeš se stromu, obul se, natáhl rukavice a hrdě se vracel na klouzačku. Děti přivítaly Mikeše s jásotem jako hrdinu. Vašík Strnadů si ho posadil za krk “na koníčka” a běhal s ním sem tam po louži. Mikešovi se černá hlavička jenjen klepala. Děti by se byly s Mikešem bavily na klouzačce snad do půlnoci, ale byl již čas jít k večeři, babička už na Pepíka volala. A sotva se navečeřeli, šli hned s Mikešem na kutě. Byli z klouzačky notně promrzlí a unavení, takže za malou chviličku byli v limbu. Mikeš spal jako zabitý, ale pojednou vzkřikl ze spaní: “jdeš domů!” To se mu jistě zdálo, jak ho Karfík Vávrů zase zahnal na topol! Dobrou noc!