O kocourku Mikešovi - O mrňousku Nácíčkovi

Dlouho, dlouho se Pepíkovi, Bobešovi a Pašíkovi stýskalo po milém kocourku Mikešovi. Každý den k večeru přišel Pepík s Bobešem Pašíka navštívit, a přitom o ničem jiném nemluvili než o ztraceném kocourkovi. A nejvíc bylo smutno Pašíkovi. Pepík a Bobeš měli i jiné kamarády a při hrách s nimi přece trochu zapomněli, ale chudák Pašík byl v tom svém chlévku skoro pořád sám a sám. A vzpomínali, jaké to byly krásné časy, když tam, u Pašíkova chlévka, s nimi ještě sedával Mikeš. Jak tam bývalo veselo, když si vypravovali o všech těch dobrodružstvích a příhodách, které spolu zažili: o jízdě na motocyklu z mnichovické pouti, o výpravě na Mlejnkovy hrušky, o začarované hrušce a jiných veselých událostech. A přitom vzpomínali na Mikeše, kde asi chudák bloudí, jak se mu ve světě vede a zda se s ním ještě někdy shledají. Všichni ho chválili, jaký to byl dobrý kamarád, obětavý přítel a veselý brach, který žádnou taškařici nepokazil. Pašík stále vykládal, že tak chytrý kocourek se už ani za pět let nenarodí. A jenom nemohli pochopit, proč Mikeš utekl do světa kvůli rozbitému krajáči, který stál pár krejcarů a mohl se snadno zase koupit od skalické báby. Každý z nich přece také něco podobného vyvedl a neutekl hned za ty černé lesy! Pašík jednou přerazil kamenné korýtko, Bobeš z rozpustilosti rozboural svůj vlastní chlívek a Pepík? Ten už se navyváděl tolik rozpustilých kousků, že by musil jít na vandr snad každý den. Nevídáno, že za to vždy dostal pár koštětem nebo potěhem, ale bylo to hned spraveno a večer si zase mohl klidně ulehnout za pec a nemusil jít k cizím prahům. Také babičce se po Mikešovi stýskalo. “Co ho to jen napadlo,” naříkala dobrá babička, “kvůli rozbitému krajáči utéct z domova? Vždyť já bych mu bývala za to nic neudělala; já sama jsem si při největší opatrnosti už dost hrnců potloukla. A on rozbije jeden a uteče a takovou lítost nám všem udělá! Je mi po tom šantalovi moc smutno!” I cizí lidé, když šli kolem nás, vyptávali se na Mikeše, zda se už vrátil nebo zdali nevíme, kde je. A také všichni říkali, že je toho rozumného kocourka velká škoda. Asi za čtrnáct dní po Mikešově zmizení přinesl si Pepík odněkud domů malého bílého kocourka. Ukázal ho Pašíkovi a Bobešovi a hned jim při tom povídal, že ho také naučí mluvit a že si z něho vychová zrovna takového kocourka, jako byl Mikeš. Pašík s Bobešem se tehdy na sebe s výsměchem podívali a Pašík povídal opovržlivě: “Tenhle mrňous nám má nahradit Mikeše? No, to se teda už těším, jak si spolu vy jedem na motocyklu! S takovým Nácíčkem! “Třeba Nácíček, když chceš, Pašíku! Ale nezapomeň, že Mikeš byl zpočátku zrovna takovýhle mrňous a že se stal moudrým a šikovným, teprve až když vyrostl a zesílil,” hájil Pepík nového kocourka. “No, uvidíme!” zabručel nevěřící Pašík. “Takovej Nácíček!” A jméno Nácíček už novému kocourkovi zůstalo. Pepík ho učil mluvit a chodit v botách zrovna tak jako kdysi Mikeše. Dával si s ním velkou práci, aby měl brzo zase takového chlapíka, jako byl Mikeš, ale nějak se mu to, milé děti, nedařilo. Nácíček málo rostl, byl pořád takovým mrňousem a také špatně mluvil. Šišlal!

A kozel ví, co to bylo za divného kocourka! Všeho se bál a netroufal si ani vylézt na strom, protože ho Pepík od malička učil chodit v botách. A pořád byl takový ufňukaný! Ale přesto ho Pašík i Bobeš začínali mít víc a více rádi. Pašík na něj občas, když byl v dobré náladě zavolal z chlívku: “Pojď sem, ty kluku ubečená, tu máš šesták a dojdi mi do hospody pro půl litru pomejí!” Nebo: “Nácíčku, běž si někam vypůjčit motocykl! Projedem se trochu k Prašivce!” A dobrák Nácíček honem utíkal k vedlejším Bartáčkovům, až se mu hlavička třepala, a tam jejich staré babičce brebtavě vyřizoval: “Teta, nás Pasít vás nechá pětně plcsit, abyste mu pucila na chvíli vás motocytl!” Potom se Pašík s Bobešem chechtali, když se Nácíček vrátil s vyřízením, že Bartáčkovi Pašíkovi motocykl půjčit nemohou, protože na něm jejich dědeček jel do lesa na houby. Zato si ho Bobeš posadil na ramena a běhal s ním po dvoře, aby prý si Nácíček pomalu zvykal jízdě a nebyl pořád takový kanička! Také babička si brzo Nácíčka oblíbila. Říkala: “No, takový chlapík, jako byl Mikeš, Nácíček není, ale hodný a poslušný bude také. Už mi ten mrňoulínek kolikrát našel brýle, když jsem si nemohla vzpomenout, kam jsem je založila.” A tak si pomalu všichni víc a více zvykali na toho mrňavého šišlavého Nácíčka, ale přitom nezapomínali na starého dobrého kamaráda, moudrého kocourka Mikeše.