O kocourku Mikešovi - Ševcův čuník už také mluví !

Ševcova babička byla pořádná hospodyně. Každý dostal vždy jídlo včas a jídla dost, aby netrpěl hladem. Pepík nejraději jídal s kocourkem Mikešem na nízké stoličce u kamen. Naučil ho jísti lžičkou z malé plechové misky a on jedl opravdu způsobněji než leckterý kluk bryndálek! Babička měla kocourka ráda, protože byl zdvořilý a poslušný. Když Pepík nebyl někdy doma a babička potřebovala přinést z půdy cibuli, sušené hrušky nebo švestky, poslala si pro to Mikeše a on to přinesl správně. A posílala tam raději Mikeše nežli Pepíka, protože on takové věci nejedl, a Pepík přece někdy nějakou tu sušenou švestku umlsal. Tak byla babička s Mikešem dost spokojena a někdy ho i pohladila, když jí na starém pisklavém mlýnku mlel kávu a přitom si zpíval: “Skákal pes přes oves, přes zelenou louku!” Ale jednou se babička hodně rozlobila! Bylo to v poledne a babička nesla čuníkovi Pašíkovi k obědu rozmačkané brambory s mlékem. Odstrčila závoru, otevřela dvířka a chvíli Pašíka pozorovala. Potom povídala: “Pašíku, Pašíku, moc se mi nelíbíš! Nic netloustneš a jsi pořád hubený jako lunt! Čím to je ?” A teď si to, milé děti, představte! Čuník si utřel přední nožkou čumáček, podíval se svýma malýma očkama tak nějak moudře na babičku a najednou promluví: “No jo, babičko, když on Mikeš povídal, že hubenost je teď v módě!” Babička zůstala chvíli jako omámená, ale potom postavila rázně hrnec na zem, podepřela si ruce v boky a zvolala: ,,Ježkovy oči!! Tohle už přestává všecko! A to jsi němá tvář? Teď už to tady u nás bude opravdu jako v nějakém cirkuse, a ne jako v pořádné domácnosti! Není na tom dost, že kocour mluví jako komediant, ještě to ten náš kluk naučí čuníka!”

Babičku to pohněvalo. Takováhle věc! “Neřekla bych nic, ať si spolu Mikeš s čuníkem mluví třebas turecky nebo mouřenínsky, ale navádět Pašíka Mikeš nesmí! Tady máš oběd a já si jdu o těch vašich neplechách promluvit se starým slouhou!” Babička zavřela chlívek a šla “na kopeček”, kde v staré dřevěné pastoušce bydlil obecní pastýř neboli slouha. Starý slouha právě stál u chlívka a čistil jejich kozlu Bobešovi dlouhou vousatou bradu. Snad to Bobeše tahalo, protože zlostně pomekával. Babička slouhu pěkně pozdravila a hned si mu začala stěžovat, jaké má trápení s tím klukem Pepíkem. Že naučil nejdřív kocoura Mikeše lidské řeči a nyní také ještě čuníka Pašíka. “A jistě by Pepík lépe udělal, kdyby se sám raději naučil pořádně násobilku!” zakončila babička. “Jo, jo!” bručí starý slouha. “Moc se po vsi povídá, že váš Pepík neumí násobilku ,sedmi’!” “S tím kocourem bych to klukovi ještě odpustila. Ať si spolu na té peci povídají, aspoň nebude Pepík tropit rozpustilosti s ostatními kluky. Ale s tím Pašíkem mě to, slouho, skoro rozzlobilo!” pokračovala babička. Slouha se zamračil, podepřel si bradu a chvíli přemýšlel. Potom přísně promluvil: “Byl snad, babičko, Pašík prostořeký?” “No to, slouho, nebyl,” povídala babička, ,,Ale dobrý poledne mohl také říci, když už mluvit umí. Ne, za to konečně třebas nemůže, když ho tomu ještě nikdo nenaučil. Ale mě, slouho, velmi rozlobilo, že Mikeš Pašíka navádí, aby netloustl, že je to teď v módě. Řekněte sám, slouho, co mi to bude platné, bude čuník mluvit jako na panáčkovým divadle, když bude přitom hubený? Tak poraďte, slouho, co mám dělat?” Slouha se chvíli drbal ve vousaté bradě a chvíli šimral kozla Bobeše za ušima. “Nejdříve, babičko, řádně domluvte Mikešovi, ať nenavádí Pašíka, a pohrozte mu, že dostane od vás výpověď! Potom nakažte Pepíkovi, ať už neučí jiná vaše zvířata po lidsku mluvit. Ať se raději pořádně naučí obojetné souhlásky, kdy po nich píšeme tvrdé y! Já vás nechci, babičko, zlobit, ale podle mého by to bylo moc dobré, kdyby tak zvířátka uměla mluvit. Mě nejvíce bolí, když jdu ta nemocná hovádka léčit, že mi nemohou povědět, kde je bolí a kde je píchá! A to se jen na mne těma svýma moudrýma očima dívají a mlčí. Jak by mě těšilo, kdyby mi taková kravička řekla, když vejdu do chléva: »I pěkně vítám, slouho! To jsem ráda, že už jdete, já se necítím dobře ve své kůži. Už kolik dní mi nechutná jíst a jsem celá taková polámaná! Taky mě bolí žaludek a hlava!« To bych potom, milá babičko, hned věděl, jak mám tu kravičku léčit, a nemusel bych to teprve hádat!” “A to máte, milý slouho, taky pravdu!” pravila babička. “Mne to také vždycky trápilo, že jsem nevěděla, co tomu čuníkovi chybí, když někdy nejedl. Nu, a teď se na to čuníka zeptám a on mi to pěkně poví! Tak vám, slouho, pěkně děkuji. Hned ještě teď zajdu k čuníkovi a zeptám se ho, jak mu chutnalo a na co by měl ještě chuť. Mějte se tady, slouho, i s tím kozlem Bobešem dobře!”

Babička seběhla čiperně s kopečka a už se nemračila, když viděla, že je u čuníka kocour Mikeš a horlivě mu něco povídá. Mikeš chtěl honem zmizet, když spatřil babičku, ale ta mu vlídně pokynula, aby jen zůstal. Pašík zdvořile babičku přivítal: “Pěkně vítám, babičko!” a mžoural očkama po Mikešovi, jako by se ptal, zdali to dobře provedl. “Tak si tady něco moudrého povídejte,” pravila babička, “ale žádné navádění, Mikeši, to ti ovídám! A ty, Pašíku, pořádně jez, ať mám z tebe radost! Řekni mi, co ti chutná, a já ti to ráda dám. A kdyby snad někdy v noci se na tebe dobýval zloděj, tak hodně křič: »Pomóc!« a on jistě hned uteče, protože bude, darebák, myslet, že je v chlívku člověk!” Když babička odešla, povídal Mikeš Pašíkovi: “To jsem, kamaráde, opravdu rád, že to tak dobře dopadlo! Já jsem měl jen strach, aby za mne nedostal koštětem Pepík, když jsem to byl já, kdo tě naučil po lidsku mluvit! A já jsem moc rád, že mě tomu Pepík naučil. Aspoň si můžeme, když je Pepík ve škole, my dva spolu krásně porozprávět. A dříve jsme si nemohli říci ani »dobrýtro!« Jenom buď zdvořilý k babičce, neodmlouvej jí a pěkně všecko sněz, co ti dá k jídlu! To bude mít radost a nebude nám zakazovat spolu kamarádit. A já se, Pašíku, těším, jak spolu nebo oba dva s Pepíkem občas nějaký ten žertík provedeme! Tak, a teď se tady měj dobře, já se jdu podívat do stodoly, jestli tam myši nedělají škody!“

Zdroj:http://pohadky-online.eu/mikesovi/sevcuv-cunik-take-mluvi/