O kocourku Mikešovi - Zvířátka u jesliček

Milé děti! Krásný a teplý podzim je pryč a nastala zima, mrzne a padá sníh. A vy se těšíte, jak se zase poklouzáte na rybníčku, povozíte na sáňkách s farského kopečku a co zase postavíte sněhuláků! Taky Pepík se rád klouzával a nejvíce ho klouzačky těšily, když na ně chodil s kocourkem Mikešem. Jaké veselé kousky Mikeš na klouzačce prováděl, o tom jsem vám již vypravoval. Ale přes léto Mikeš nějak na zimu zapomněl, a když zase přišla a napadal sníh, broulil na něj kukadla jako Vašík na biograf. Jednou Pepík postavil na dvorečku velikého sněhuláka. Oči mu udělal ze dvou kousků uhlí, nos z mrkve a na hlavu mu dal starou tatínkovu čepici. Mikeš zatím spokojeně chrupal za pecí. Kvečeru se vzbudil, důkladně se protáhl a povídal babičce: “Musím se ještě podívat do stodoly, aby nám tam myši nedělaly neplechu.” Slezl s pece, obul si boty a nějak klátivě, jako by ještě dřímal, vyšel ze světnice. Ale hned byl zase ve světnici zpátky, celý strachy zježený, a sotva ze sebe vykoktal: “Bábičko, bábičko, venku stojí nějaký zmrzlý pantáta! Už k nám nemohl ani dojít a zmrz!” Pepík s babičkou se dali do velikánského smíchu, a když se dost nasmáli, povídala babička: “Ale ty jsi chlapík, Mikeši! On se bojí sněhuláka! Vždyť tam toho panáka Pepík smolil celé odpoledne!” Mikeš se zastyděl a utekl do stodoly. Ale druhý den už zase vesele pomáhal Pepíkovi stavět nového sněhuláka a tak jim dni ubíhaly, až přišly vánoce.

Jednou ve čtvrtek, když bylo ve škole prázdno, slezli se všichni tři kamarádi k Pašíkovi do chlívku. Venku mrzlo, ale v Pašíkově chlívku bylo teplo a útulno. Bylo už jen několik málo dnů do vánoc, tak si povídali o stromečku a o nadělování. Bobeš vypravoval, jak je to krásné, když strýček slouha o Štědrém večeru vytrubuje před každým stavením krásné koledy, a co si vždycky přinese domů pěkných darů. Pepík zase nestačil odpovídat na otázky Bobeše a Mikeše, co jsou to jesličky a nadělování. Vyprávěl jim, jak si děti vystřihují papírové figurky pastýřů, sedláků, selek, dětí a různých řemeslníků. Potom že si ze silného papíru, všelijak zprohýbaného a posypaného lesklým pískem, upraví skalku, kterou ještě sem a tam polepí čerstvým mechem. Na tu skalku že potom postaví nahoru vystřižené město Betlém, chlívek s Jezulátkem, tři krále a všechny ostatní figurky, které nesou Jezulátku dary. A jak potom mají o Štědrém večeru děti radost, když se ty krásné jesličky postaví pod okrášlený a osvětlený stromek vánoční. “To je všechno opravdu moc pěkné,” povídal Pašík, “ale když všichni dostávají, zdalipak také my zvířata dostaneme něco naděleno?”  “Dostanete! Hodná hospodyně pamatuje o Štědrém večeru na všechna domácí zvířata se štědrovečerní nadílkou. A jestlipak také víte, že i dvě zvířátka, volek a oslíček, byla při narození Jezulátka a že ho svým dechem zahřívala?” “Něco jsem už o tom slyšel,” odpověděl hrdě Bobeš, ale ostatní dva kamarádi na Pepíka hleděli s udivenýma očima. “Tak počkejte! Když o tom nic nevíte, tak já vám povím pohádku, jak jednou také zvířátka putovala do Betléma a přinesla Jezulátku dary. Tak poslouchejte!

Za starých časů žil v hlubokém lese starý poustevník se psem Kulíkem. Byl to prorok a často předpovídal, jaké důležité udá­losti se stanou. Všechno zapisoval do staré tlusté knihy, z níž se pak přesvědčoval, zdali měl pravdu nebo ne. Pes Kulík, který se mohl všelijakým moudrostem od něho naučit, raději spal celé dny pod stolem a nedbal. Jednou však poustevník sňal knihu z police, tvářil se velmi důležitě a prorokoval: » V ten a v ten den o půlnoci v městě Betlémě narodí se Ježíšek, světa vykupitel. Narodí se v chudič­kém chlévě, na holé slámě, jen vůl a oslík ho budou svým dechem zahřívati . . . « Tu Kulík poprvé napjal uši a poslouchal. Nedověděl se více, ale celý den potom přemýšlel, proč ze zvířat jen volovi a oslí­kovi se má státi ta čest dýchat na Ježíška a proč se ta posvátná služba nerozdělí, aby se při ní vystřídalo zvířat více. Ale proroctví už tady bylo a nedalo se na něm ani slůvko změnit. Tu se tedy Kulík rozhodl, že o tom zpraví všechny ostatní tvory, aby si každý nějaký dárek pro Ježíška připravil. Odběhl do lesa, vyhledal straku štěbetalku a pověděl jí, co slyšel od svého pána poustevníka, i to, co by měla zvěř pro chudičké děťátko udělat. Straka úžasem nad tou zprávou otevřela zobák dokořán, ale hned se vzpamatovala a odlétla to po lese rozhlásit, a tak se to všechno tvorstvo dovědělo. Nyní nastala zvířatům starost, jaké dárky by pro Ježíška připravila? Některé mělo pěkný dárek hned pohotově, ale jiné si dost hlavy nalá­malo, nežli připadlo na věc, která by se za dárek vskutku hodila. Husa Kejhalka si každý den vyškubla trochu peří a schovávala je do starého pytle od mouky, Ježíškovi na peřinku. Koza Chlupka, celá ustaraná, chodila k ní na poradu, co prý dá, když nic nemá. Obě přemýšlely, rozmýšlely, až dobrou věc vymyslily. Od té doby se stará Babáčková s Chlupkou nazlobila, koza se nechtěla dát podojit, protože šetřila mléko na dárek. Tchoř měl brzy něco vhodného, chtěl to Jezulátku osobně odevzdat, ale trápilo ho pomyšlení, že ho tam pro ten jeho zápach ani nepustí. Denně se u potoka drhl a kořením navo­ňoval, že voněl jako starý pulbír. Jezevec, samotář, ten kmotr mrzout, kudy jen chodil, tudy naříkal, že se Ježíšek narodí v zimě, kdy on je pohřížen v zimní spánek. Huboval, že pro zimu zaspí takovou krásnou slavnost, a stěžoval si kmotřičce lišce. Ta mu poradila. Z myslivny sama přinesla budík a naučila ho, jak každý den nutno budík nařídit a natáhnout. A tak se starý mrzout dával v zimě každý den ze zimního spánku probudit, podíval se vždycky, je-li pro Ježíška uchystaný svazek sladkého dřeva na svém místě, a spal zase spokojeně dál, až nové zařinčení ho probudilo. Když si jedenkrát protíral oči, udivil ho jas v tmavé jinak síňce. Podíval se tedy oknem a srdce se mu v těle zastavilo. Na nebi zářila ohromná hvězda. Ta byla zvířatům znamením, že je čas vydat se na cestu. Polní cesty, pěšiny, lesní prů­seky a průhony vedoucí k Betlému pojednou oživly putujícími zvířaty. Se strání a lesních vrchů nejkratší cestou sestupoval medvěd, jezevec, divoký vepř i ostatní lesní zvěř. Tvrdou cestou putovala domácí zvířata i moudrý slon, aby svými těžkými tlapami do měkkých luk a polí jam nenadělal. Klidnou pěšinkou pospíchal hlemýžď, dohonil žábu Kuňkalku a hned se jí pochlubil, že chvátá k Ježíškovi, aby mu nabídl svůj domeček, neboť slyšel, že se narodil v chudičkém chlévě. A přicházela jiná zvířata všech druhů i plemen. Kolem chléva jich bylo plno, každé drželo svůj dárek a trpělivě čekalo, až bude vpuštěno. U vchodu do chléva dělal pořádek policejní pes. Jedno zvíře po druhém k jesličkám pouštěl, dary prohlížel, bujné napomí­nal. Slona, hromotluka, který byl větší než celý chlév, zdvořile žádal, aby si před chlévem klekl na přední nohy, že i tak Jezulátko krásně zblízka uvidí.

Chudáka divokého vepře k Ježíškovi nepustil. Vepř smutně odešel za chlév a tam se dal do usedavého pláče. Bylo mu to strašně líto. Těšil se, jakou radost udělá Ježíškovi uzlíčkem těch nejlepších žaludů, a teď mu řeknou, že to žádný dárek pro Ježíška není! Lev tam za chlévem ležel skrčen, kroutil si vousy a napomínal vepře: »Neřvi mi tady a jdi, já tu číhám na krále Herodesa, který chce zabít Jezulátko!« Když vepř viděl, že policejní pes odehnal i straku zlodějku od chléva, uklidnil se. Přilétla jako vždy s velikým křikem, aby každý viděl, co Ježíškovi nese zlatý řetěz, prsteny a bůhvÍ co všechno. Ale policejní pes hned poznal, že ty věci jsou kradené, a straku zlodějku od chléva odehnal. A nová zvířata přicházela, ptáci přilétali, drozdi, kosi, slavíci, a zpívali Ježíškovi koledy. I také had se připlazil a svou starou kůži Ježíškovi přinesl. Byla svinuta do malého kolečka, ale když se nafoukla, byl z ní had jako živý. Za ním přiběhla veverka s notným rancem lískových oříšků na zádech, jež sama přebrala a uznala za nejlepší. Medvěd přinesl na březové kůře plástev medu. Byl celý opuchlý, jak ho včely poštípaly, ale, kuliferda, smál se vesele od ucha k uchu, když viděl, jakou radost Ježíškovi svým dárkem udělal. Opice před jesličkami skákaly, pitvorně se šklebily a všelijaké kousky a kozelce prováděly, až se jim všechno i s Ježíškem smálo. Ale jakmile nastal čas, kdy měli k jesličkám přijít betlémští pastýři, policejní pes ještě husu s peřím k Ježíškovi pustil a pak vyzval zvěř, aby se v pořádku odebrala do svých domovů. A zvěř se vskutku poslušně rozešla. Dlouho na ty krásné chvíle dobří živočichové vzpomínali, svým dětem o tom vyprávěli, ty zase svým mláďatům a ta zase dále, takže se mezi nimi pověst udržela až na naše časy. A já ji zrovna slyšel, když ji stará kočka vyprávěla svým koťatům a nevěděla, že ji poslouchám.”