O kocourovi v botách

Žil byl jeden velice chudý mlynář, který měl tři syny. Starší dva byli zahálčiví, zatímco ten nejmladší byl velice pracovitý. Když mlynář zemřel, zanechal po sobě jako dědictví svým synům mlýn, osla a kocoura.

Nejstarší syn si vzal mlýn, prostřední dostal osla a na nejmladšího zbyl kocour, kterého zachránil, když ho chtěli bratři utopit.

Starší bratři hbitě prodali mlýn a osla a peníze okamžitě utratili, zatímco nejmladší nevěděl, co má dělat.

„Co se mnou bude? Všechno, co mám, je tento kocour!“ říkal si.

Jeho myšlenky byly přerušeny slovy, která mladíka překvapila: „Neboj se můj dobrý příteli. Mnohonásobně ti vrátím to, co jsi pro mě udělal.“

„Nemusíš udělat nic víc, než mi dát pytel a pár bot a já dosáhnu toho, že budeš nejšťastnější ze všech lidí.“

„Mám peníze právě jen na to, abych ti koupil pytel a pár bot,“ souhlasil chlapec.

Když kocour obul nové boty, mladík mu vesele řekl: „Od této chvíle ti budu říkat kocour v botách.“

Kocour se s úklonou rozloučil a vydal se s pytlem na zádech k lesu. Z pytle udělal past, schoval se a čekal. Zanedlouho do pasti chytil zvědavého králíka. Popadl jej a odnesl na zámek králi. „Tento výtečný králík je dárek pro Vaši Výsost od mého pána, markýze z Karabasu,“ oznámil kocour. „ Nikdy jsem o žádném markýzovi z Karabasu neslyšel, ale králík je mé oblíbené jídlo,“ podivil se král. Následujícího dne chytil kocour dvě křepelky a také je odnesl na zámek. „Nesu vám tyto křehké křepelky od svého pána, markýze z Karabasu.“ „Mám z nich opravdu radost,“ přijal dárek král. „Poděkuj za mě markýzi z Karabasu.“ Kocour i nadále nosil na zámek dárky od markýze z Karabasu.

Jednoho dne navrhl kocour svému pánovi, že by se mohli jít vykoupat do řeky. Tam mu řekl: „Odteď bude navždy tvé jméno markýz z Karabasu. Prosím svlékni se a skoč do řeky.“ Pán nevěděl, co ho čeká, ale důvěřoval svému příteli a udělat, co chtěl.

Kocour začal křičet ze všech sil: „Pomoc! Pomoc! Můj pán, markýz z Karabasu, se topí! Pomoc! Zachraňte ho!“

Přesně v ten okamžik kolem jel v kočáře král se svou dcerou, když slyšeli kocoura, jak lamentuje. „Rychle, zachraňte markýze z Karabasu, který byl ke mně vždy tak milý,“ přikázal král. Když lokajové vytáhli mladíka z vody, zašeptal kocour: „Můj pán přišel o šaty.“  Král přikázal, aby mu dali šaty hodné markýze. Když viděla tak pohledného a elegantně oblečeného muže králova dcera, okamžitě se do něj zamilovala.

Král pozval falešného markýze, aby si k nim přisedl do kočáru, „ Bylo by nám ctí, kdyby Vaše Výsost navštívila zámek markýze z Karabasu,“ pozval ho kocour v botách. Král pozvání přijal a kocour vyrazil napřed před průvodem. A všem vesničanům, které po cestě potkal, povídal: „Dobří lidé, po této cestě pojede král. Kdyby se vás ptal, komu patří tato půda, musíte mu říct, že patří markýzovi z Karabasu. Pokud to neuděláte, nechá vám král useknout hlavu.“

O kousek dál potkal pastýře a tomu přikázal totéž. Král přijel o chvíli později a povídá: „Řekni mi, komu patří takové ovce?“ „Markýzovi z Karabasu, Vaše Výsosti,“ odpověděl pastýř.

„Ten markýz musí být opravdu bohatý a mocný člověk,“ říkal si král s potěšením. Markýz z Karabasu neměl pochopitelně ani potuchy o tom, co se děje.

Mezitím kocour v botách doběhl na hrad strašlivého obra, kterého se bál celý kraj. Ten byl skutečným pánem vší té země, po které jeli. Kocour vystřihl obrovi hlubokou poklonu. „Cítím se velmi potěšen, že stojím před člověkem, který je nejmocnější na celém světě. Důvod proč jsem tu, je ten, že vás chci varovat před tím, co se povídá,“ řekl obrovi. „Co pak se o mně povídá?“ zeptal se obr. „Říká se, že jste dost starý na to, abyste používal svá kouzla,“ řekl kocour. To obra rozčílilo. „Slyšel jsem, že se dokážete proměnit ve lva. Ještě to dokážete?“ zeptal se kocour. „Posuď to sám,“ řekl obr a okamžitě se proměnil v divokého lva, který zařval na dvě dlaně od kocoura. Kocour se třásl strachy, ale vzchopil se a řekl: „Také jsem slyšel, že se dokážete proměnit v něco tak nepatrného, jako je myš. A tomu jsem nechtěl věřit, protože jste tak veliký a mocný.“  „To že by nebylo možné?“ zařval obr, „Proměnit se v myš je to nejlehčí na světě.“ V tu chvíli pískala před kocourem myš. Bez meškání po ní kocour skočil a spolkl ji jako malinu. A to byl konec obra.

V tu chvíli vjel do brány kočár. Kocour v botách se pospíšil, aby uvítal hosty. „Vítejte Výsosti, na zámku markýze z Karabasu. Pojďte dál do našeho skrovného obydlí.“ „Takže,“ řekl král, „je tvůj i tento krásný hrad, markýzi?“ „Nikdy jsem nebyla na tak luxusním místě,“ vydechla princezna s otevřenými ústy.

Král, který si nemohl přát pro svou dceru nic lepšího, rychle řekl markýzovi z Karabasu: „Bylo by mi ctí nabídnout ti ruku své dcery, aby se náš svazek navždy zpevnil.“ „Cožpak spím?“ podivil se mladý mlynář, ale rychle odpověděl: „Je mi velkou ctí je přijmout.“

Za pár dní se slavila svatba. Kocour v botách splnil to, co slíbil. Markýz z Karabasu se mu odvděčil svou přízní a nechal si ho po svém boku a tak žili už navždy šťastně.

Autor:Nakladatelství SUN, s.r.o.